Kurt Vonnegut, Jr.

 

Sirény z Titanu

 

 

Přeložil Jaroslav Kořán

“Každá uplývající hodina přibližuje naši sluneční soustavu o sedmdesát tisíc kilometrů ke kulové hvězdokupě M13 v souhvězdí Herkula — a přesto se stále najdou škarohlídové, kteří tvrdí, že nic takového jako pokrok neexistuje”

Ransom K. Fern

 

Všechny osoby, místa a události v této knize jsou skutečné. Jisté promluvy a myšlenky jsou nevyhnutelné konstrukcemi autorovými. Žádné jméno nebylo změněno, aby byl uchráněn nevin­ný,

neboť ochrana nevinných je věcí nebeské rutiny Všemohoucího.

 

Alexu Vonnegutovi,
zvláštnímu agentovi, s láskou

 

Copyright © 1959 by Kurt Vonnegut, Jr. Translation © Jaroslav Kořán

Kapitola l

Mezi čáry a Čattagrámem

 

“Nejspíš mě tam nahoře má někdo rád.”

MALACHI CONSTANT

 

Dneska už každý ví, jak nalézt smysl života v sobě samém.

Ale lidstvo nebylo vždy tak šťastné. Před necelým stoletím mužové a ženy neměli snadný přístup do tajem­ných bludišť v sobě samých.

Nedokázali pojmenovat ani jedinou z třiapadesáti bran duše.

Jarmareční náboženství byla ve flóru.

Lidstvo, nevědomo si pravd utajených v nitru každé lidské bytosti, upíralo zraky ven — dralo se do vnějšího světa. Lidstvo těmito vnějšími výboji doufalo zvědět, kdo vlastně panuje všemu veškerenstvu a k čemu to veškeren­stvo vůbec je.

Lidstvo vysílalo své zvědy stále dál, stále dál a dál. Posléze je vyslalo do vesmíru, do bezbarvého, bezvonného, beztížného moře vnějškovosti bez konce.

Metalo je do vesmíru jako kameny.

Tito nešťastní průzkumníci objevili, co na Zemi bylo již dávno starou vestou — hrůzu nesmyslnosti bez konce. Dary vesmíru, nekonečné vnějškovosti, byly tři: prázdné hrdinství, ubohá komedie a zbytečná smrt.

Vnější svět konečně ztratil půvaby, jež mu byly přisu­zovány.

Už jen svět vnitřní zbýval k prozkoumání.

Už jen lidská duše byla terra incognita.

To byl počátek dobroty a moudrosti.

Jací byli lidé v těch byvších dobách, kdy jejich duše byly dosud neprobádané?

Následující vyprávění je pravdivým příběhem z Hrůzyplných časů, spadajícím zhruba — plus minus několik let — do období mezi druhou světovou válkou a třetí velkou hospodářskou krizí.

 

Dav kolotal.

Dav se shromáždil, protože mělo dojít k materializaci. Měli se zhmotnit muž a jeho pes, zčistajasna se měli obje­vit na Zemi — zprvu jen jako mlžný opar, ale nakonec se měli stát stejně podstatnými jako každý jiný živoucí muž a pes.

Dav neměl materializaci spatřit na vlastní oči. Materializace byla přísně soukromou záležitostí na soukromém pozemku a dav nebyl výslovně pozván, aby se na ní popásl očima.

Materializace se měla odehrát tak, jako se odehrává moderní, civilizovaná poprava, za vysokými, slepými, stře­ženými zdmi. A dav za zdmi značně připomínal dav oblé­hající zdi při popravě.

Dav věděl, že nic neuvidí, a přesto každému z těch zevlounů působilo rozkoš, že může být nablízku, že může civět na slepé zdi a představovat si, co se děje za nimi. Tajemství materializace, tak jako tajemství popravy, byla zdí umocněna, diapozitivy laterny magiky morbidních představ — diapozitivy vrhané davem na slepé kamenné zdi — z nich činily pornografickou podívanou.

Město se jmenovalo Newport a nacházelo se ve státě Rhode Island ve Spojených státech amerických na planetě Zemi v planetární soustavě Slunce v Mléčné dráze. Zdi obklopovaly rodinné sídlo Rumfoordových.

Deset minut před materializaci rozšířili policejní agenti pověst, že materializace proběhla předčasně, že se udala mimo zdi sídla a že muže a jeho psa lze vidět tak jasně jako bílý den o dvě ulice dále. Dav odpádil, aby byl svědkem zázraku na křižovatce.

Dav byl zblázněný do zázraků.

Na samém konci davu se valila žena, která vážila sto padesát kilogramů. Měla vole, pečené jablko a rozmrzelou šestiletou holčičku. Držela holčičku za ruku a škubala s ní sem a tam jako s balónkem na gumičce. “Wando June,” řekla, “jestli se nebudeš slušně chovat, víckrát tě na žádnou materializaci nevezmu.”

 

Materializace se konaly už devět let, každých devěta­padesát dní. Nejvzdělanější a nejdůvěryhodnější mužové světa úpěnlivě žebronili o privilegium spatřit materializaci na vlastní oči. Jakkoli však tito velcí mužové stylizovali své žádosti, všichni byli chladně odmrštěni. Odmítnutí zně­lo vždy stejně a bylo psáno rukou společenské tajemnice paní Rumfoordové.

Paní Beatrice Rumfoordová mě pověřila, abych Vám sdělila, že Vám nemůže poskytnout pozvání, jež požadujete. Pevně věří, že pochopíte její pocity v této věci: že fenomén, který byste rád pozoroval, je tragic­kou rodinnou záležitostí, sotva vhodným předmětem pro zevrubné zkoumání nezúčastněných osob, byť jsou motivy jejich zvědavosti sebeušlechtilejší.

Paní Rumfoordová a její personál nezodpověděli žád­ný z desítek tisíc dotazů na materializaci, jimiž byli zahr­nováni. Paní Rumfoordová měla za to, že co se informací týče, dluží světu velice málo. Dostávala tomuto nicotně nepatrnému závazku zprávou, kterou vydávala dvaačtyři­cet hodin po každé materializaci. Její zpráva nikdy nepře­sáhla jedno sto slov. Zprávu vyvěšoval její majordomus do prosklené skřínky připevněné ke zdi u jediného vstupu na pozemky sídla.

Jediným vstupem na pozemky sídla, jediným vstupem do Alenčiny říše divů, byla dvířka v západní zdi. Byla sto čtyřicet centimetrů vysoká. Byla ze železa a zamykala se velkým patentním zámkem.

Široká brána vjezdu byla vyzděna cihlami. Zprávy, které se objevovaly v prosklené skřínce u že­lezných dvířek, byly uniformně strohé a nevrle. Obsahova­ly informace dobré pouze k tomu, aby každého jen trochu zvědavého zájemce rozesmutnily. Uváděly přesný čas, kdy se manžel paní Rumfoordové a jeho pes Kazak zmaterializovali, a přesný čas, kdy se opět dematerializovali. Zdra­votní stav muže i psa byl neměnně označován jako dobrý. Ze zpráv vysvítalo, že manžel paní Rumfoordové jasně vidí do minulosti i budoucnosti, ale příklady toho, co v tom či onom směru spatřil, neuváděly.

 

Dav byl teď odlákán od sídla proto, aby k malým železným dvířkám v západní zdi mohla nerušeně předjet nájemná limuzína. Z limuzíny vystoupil štíhlý muž v oble­ku edwardiánského dandyho a ukázal policistovi střežící­mu dvířka jakýsi papír. Muž byl maskován tmavými brýle­mi a falešným plnovousem.

Policista přikývl a muž si sám odemkl dvířka klíčem, který vytáhl z kapsy. Proklouzl dovnitř a hřmotně za se­bou dvířka přirazil.

Limuzína odjela.

Pozor, zlý pes! stálo na tabulce nad železnými dvířky. Mezi žiletkami a střepinami rozbitého skla zalitými do be­tonu na vrcholku zdi kmitaly plamínky letního západu slunce.

Muž, který vstoupil dovnitř, byl prvním člověkem, kterého kdy paní Rumfoordová pozvala k materializaci. Nebyl to žádný slavný vědec. Neměl ani pořádné vzdělání. Z Virginské univerzity ho vyhodili uprostřed prvního se­mestru. Byl to Malachi Constant z Hollywoodu v Kalifor­nii, nejbohatší Američan — a notorický zhýralec.

Pozor, zlý pes! hlásala tabulka před železnými dvířky. Ale za zdí byla jen psí kostra. Kolem krku měla obojek s krutými hroty, který byl připoután řetězem ke zdi. Byla to kostra velice velkého psa — mastifa. Dlouhé zuby byly pevně sevřené. Lebka a čelisti tvořily chytře skloubený, neškodný model stroje na trhání živého masa. Čelisti se svíraly takhle — chňap. Tady bývaly živé oči, tady bystré uši, tady podezíravý čenich, tady mozek masožravce. Tady a tady byly zavěšeny provazce svalů, takhle zatínaly zuby do masa — chňap.

Kostra byla symbolická — rekvizita, záminka ke kon­verzaci, umístěná sem ženou, která takřka s nikým nemlu­vila. Žádný pes u té zdi na stráži nezemřel. Paní Rumfoor­dová koupila kosti od zvěrolékaře, nechala je vylouhovat, natřít bezbarvým lakem a pospojovat drátem. Kostra byla jednou z mnoha hořkých a tajuplných poznámek, jimiž paní Rumfoordová komentovala hanebné kousky, které jí sehrával čas a její manžel.

Paní Rumfoordová měla sedmnáct miliónů dolarů. Paní Rumfoordová zaujímala nejvyšší společenské posta­vení dosažitelné ve Spojených státech amerických. Paní Rumfoordová byla zdravá a krásná, a navíc ještě talento­vaná.

Její talent byl básnický. Vydala anonymně tenký sva­zek básní s názvem Mezi čáry a Čattagrámem. Básním se dostalo celkem slušného přijetí.

Název byl odvozen ze skutečnosti, že v menších slov­nících všechna slova mezi čáry a Čattagrámem tak či onak souvisela s časem.

Byť však byla paní Rumfoordová sebevíc obdařená, přesto dělala takové znepokojující věci, jako že přivazo­vala psí kostru ke zdi, že dala hlavní bránu sídla zazdít, že nechala slavnou pěstěnou zahradu zpustnout v novoanglickou divočinu.

Ponaučení: peníze, postavení, zdraví, krása a talent nejsou všechno.

Malachi Constant, nejbohatší Američan, za sebou zamkl vrátka Alenčiny říše divů. Zavěsil své tmavé brýle a falešný plnovous na břečťan pnoucí se po zdi. Rázně přešel kolem psí kostry a pohlédl přitom na hodinky pohá­něné sluneční baterií. V sedmi minutách se zmaterializuje živý mastif jménem Kazak a začne se tu prohánět.

“Kazak kouše,” uvedla ve svém pozvání paní Rumfo­ordová, “takže prosím buďte punkt.”

Constant se tomu usmál — upozornění, aby byl punkt. Být punkt znamenalo existovat jako bod, stejně jako to znamenalo dorazit někam přesně. Constant existoval jako bod — nedokázal si představit, že by mohl existovat jako něco jiného.

To byla právě jedna z věcí, které přišel zjistit — jaké to je existovat jako něco jiného. Manžel paní Rumfoordové existoval jako cosi jiného.

Winston Niles Rumfoord vlétl se svou soukromou vesmírnou lodí do samého středu nezmapovaného chronosynklastického infundibula ležícího dva dny letu od Marsu. Byl s ním pouze jeho pes. Winston Niles Rumfoord a jeho pes Kazak teď existovali jako vlnový jev — pulsují­cí podle všeho v pokřivené spirále s počátkem na Slunci a koncem na Betelgeuze.

Země se právě chystala tuto spirálu protnout.

Takřka každé stručné vysvětlení chronosynklastického infundibula musí odborníkům na tomto poli jistě připa­dat jako nestoudnost. Ale buď jak buď, nejlepší stručné vysvětlení podává zřejmě dr. Cyril Hall ve čtrnáctém vy­dání Dětské encyklopedie divů a zajímavých her. S laska­vým svolením vydavatelů zde jeho heslo přetiskujeme v plném rozsahu.

CHRONOSYNKLASTICKÉ INFUNDIBULUM — Představ si, že tvůj tatínek je nejchytřejším člověkem, jaký kdy žil na Zemi, a že ví všechno, co je možné se dovědět, že má ve všem naprostou pravdu a že taky může dokázat, že má ve všem naprostou pravdu. A teď si představ jiné dítě na nějakém hezkém světě vzdále­ném od nás milión světelných let a představ si, že tatínek toho dítěte je nejchytřejší člověk, jaký na tom hezkém dalekém světě kdy žil A je zrovna tak chytrý a zrovna tak neomylný jako tvůj tatínek. Oba tatínko­vé jsou chytří a oba mají ve všem pravdu.

Jenomže kdyby se někdy potkali, strašně by se pohádali, protože by se na ničem neshodli. Můžeš říct, že tvůj tatínek má pravdu a že tatínek toho druhého dítěte se mýlí, ale vesmír je hrozitánsky veliký. Vejde se do něho hrozitánsky mnoho lidí, kteří mají pravdu, a přesto se neshodnou.

Důvod, proč oba tatínkové mohou mít pravdu, a přesto se do krve hádat, je ten, že existuje příliš mnoho rozličných podob pravdy. Avšak i tak jsou ve vesmíru místa, kde by se každý tatínek nakonec dovtí­pil, o čem ten druhý mluví. V těchto místech všechny rozličné pravdy do sebe zapadají s přesností součástek solárních hodinek tvého tatínka. Takovým místům ří­káme chronosynklastická infundibula.

Sluneční soustava se zdá být plná těchto chronosynklastických infundibulí. Jednomu velikému z těch, jimiž jsme si jisti, se zalíbilo v půli cesty mezi Zemí a Marsem. Dověděli jsme se o něm tak, že do něho vlétl jeden Pozemšťan a jeho pozemský pes.

Možná si teď pomyslíš, že bys také rád do chronosynklastického infundibula a poznal všechny ty roz­ličné naprosté pravdy, ale to je náramně nebezpečné. Onen nebohý muž a jeho nebohý pes jsou dnes roz­ptýleni široko daleko nejen v prostoru, ale i v čase.

Chronos znamená čas. Synklastický znamená za­křivený k téže straně ve všech směrech, jako napří­klad kůra pomeranče. Infundibulum je to, čemu staří Římané jako Julius Caesar a Nero říkali trychtýř. Jestli nevíš, co je trychtýř, popros maminku, aby ti ho ukázala.

Klíč ke dveřím Alenčiny říše divů přišel spolu s po­zváním. Malachi Constant zastrčil klíč do kožešinou vylo­žené kapsy u kalhot a vykročil jedinou cestou, jež se mu nabízela. Kráčel hlubokými stíny, ale ploché paprsky zapa­dajícího slunce prosvěcovaly koruny stromů jako na obra­zech Maxfielda Parrishe.

Constant cestou zlehka mával svým pozváním, neboť čekal, že ho každou chvílí někdo zastaví. Pozvání bylo psáno fialovým inkoustem. Paní Rumfoordové bylo teprve pětatřicet let, ale psala jako stařena — pokrouceným, ježatým písmem. Constantem, kterého v životě nepotkala, očividně pohrdala. Tón pozvání byl přinejmenším zdráhavý, jako by bylo psáno na špinavý kapesník.

“Můj manžel při poslední materializaci,” psala v po­zvání, “naléhal, abyste se účastnil příští. Nepodařilo se mi ho od toho odradit, vzdor mnoha nepříjemnostem z toho vyplývajícím. Naléhal, že s Vámi musí mluvit — zná Vás prý dobře z Titanu, což, jak se dozvídám, je jeden z měsíců planety Saturn.”

V celém pozvání nebylo takřka věty, která by neobsa­hovala sloveso naléhat. Manžel na paní Rumfoordovou naléhal, aby učinila cosi, co se vzpíralo jejímu rozumu, a ona zas oplátkou naléhala na Malachiho Constanta, aby se choval, jak nejlíp umí, aby se choval jako džentlmen, kterým nebyl.

Malachi Constant na Titanu nikdy nebyl. Nikdy, po­kud věděl, se neocitl za hranicemi plynného obalu své rod­né planety, Země. Očividně měl poznat cosi jiného.

 

Zákrutů stezky bylo nespočet a viditelnost krátká. Constant sledoval zelený pás o šíři travní sekačky — a taky to byl pás vyžatý travní sekačkou. Po obou stranách stezky se zdvíhaly zelené stěny džungle, v niž se zahrada proměnila.

Vyžatý pás se vinul kolem vyschlé fontány. Člověka, který sekačku vedl, v tomto místě posedl tvůrčí duch, ne­chal stezku vidlicově rozdvojit. Constant si mohl vybrat, z které strany fontánu obejít. Constant se zastavil, zdvihl oči vzhůru. Fontána sama byla výplodem úžasného tvůrčí­ho ducha. Byl to kužel složený z mnoha kamenných mis stále menších a menších průměrů. Mísy byly okružími na válcovém dříku dvanáct metrů vysokém.

Constant si nezvolil ani jedno, ani druhé z ramen vid­lice, ale impulsivně vyšplhal přímo na fontánu. Šplhal z mísy na mísu, aby shora popatřil, odkudže to přichází a kamže vedou jeho kroky.

Stoje teď na samém vrcholku, v nejmenší z barokních mis fontány, stoje nohama ve zborcených ptačích hníz­dech, přehlížel Malachi Constant pozemky sídla a velkou část Newportu a Narragansettského zálivu. Nastavil hodinky slunci, dal jim nalokat potřebného svitu, který byl solárním hodinkám tím, čím Pozemšťanům peníze.

Osvěžující mořský vítr čechral Constantovy modročerné vlasy. Byl to pohledný muž — polotěžké váhy, snědé pleti, smyslných rtů, mírných hnědých očí v zastíněných jeskyních cromagnonských očnic. Bylo mu třicet jedna let.

Měl cenu tří miliard dolarů, z čehož většinu zdědil.

Jeho jméno znamenalo věrný posel.

Byl spekulantem, převážně s cennými papíry velkých společností.

Za svých depresí, pravidelně střídajících požívání al­koholu, drog a žen, toužil Constant po jediné věci — po jediném poselství natolik významném a důležitém, aby bylo hodno toho, že by je pokorně doručil z jednoho místa na druhé.

Heslo pod erbem, který si Constant sám navrhl, pravi­lo prostě: Posel čeká.

Constant měl nejspíš na mysli nějaké prvořadé posel­ství od Pánaboha někomu stejně význačnému.

Constant pohlédl opět na své solární hodinky. Zbýva­ly mu dvě minuty, aby slezl dolů a vstoupil do domu — dvě minuty, než se Kazak zmaterializuje a začne se rozhlí­žet po vetřelcích, které by pokousal. Constant se v duchu zasmál, když pomyslel, jak by paní Rumfoordovou potěši­lo, kdyby ten sprostý parvenu, pan Constant z Hollywoo­du, strávil celou svou návštěvu na vrcholku fontány, držen tam čistokrevným psem. Paní Rumfoordová by možná i nařídila pustit do fontány vodu.

Bylo docela možné, že Constanta pozoruje. Dům byl jen minutku chůze od fontány — oddělen od džungle po­kosem třikrát širším, než byla vyžatá stezka.

Sídlo Rumfoordových bylo mramorovou, zvětšenou reprodukcí Banketního domu londýnského Whitehallu. Sídlo, jako většina skutečně velkolepých rezidencí v New­portu, bylo nepřímo spřízněné s budovami poštovních úřa­dů a federálních soudů po celé zemi.

Sídlo Rumfoordových bylo rozjařeným, působivým vyjádřením pojmu “zámožní lidé”. Byl to dozajista jeden z největších esejů o hmotnosti od časů Cheopsovy pyrami­dy. Svým způsobem to byl lepší esej o trvalosti než Che­opsova pyramida, neboť Cheopsova pyramida se vytrácela do nicoty, jak se přibližovala nebi. Sídlo Rumfoordových se nemenšilo, jak se přibližovalo nebi. Obráceno vzhůru nohama by vypadalo stejně.

Hmotnost a trvalost sídla byly samosebou v ironic­kém rozporu se skutečností, že byvší pán domu, až na jedi­nou hodinu za každých devětapadesát dní, nebyl o nic hmotnější než měsíční papršlek.

Constant slézal z fontány, našlapuje na okraje stále se zvětšujících mís. Když byl konečně dole, zmocnila se ho prudká touha spatřit fontánu spuštěnou. Pomyslel na dav shromážděný venku, napadlo ho, jak by se zurčící fontána líbila všem těm lidem. Jistě by jim učarovala — až by vidě­li, jak voda z malilinké mističky na samém vršíčku přetéká do následující mističky... a z následující mističky přetéká do další... a jak z té další misky přetéká zas do jiné mis­ky... a tak dále a dále a dále, rapsodie přetékání, každá miska rozezpívaná svou vlastní veselou vodní písní. A pod všemi těmi mističkami, miskami a mísami zela rozevřená tlama největší mísy ze všech... vyloženého Belzebuba, do morku vyprahlého a neuhasitelně žíznivého ... čekajícího, vytrvale čekajícího a čekajícího na první sladkou kapku. Představa zpívající fontány uváděla Constanta do vy­tržení. Fontána silně připomínala halucinaci — a halucina­ce, obvykle vyvolané drogou, byly snad tím jediným, co ještě Malachiho Constanta mohlo překvapit a pobavit. Čas rychle míjel. Constant se nehýbal. Kdesi na pozemcích sídla zaštěkal mastif. Štěkot zněl jako údery dřevěné palice do velkého bronzového gongu. Constant procitl ze svého rozjímání nad fontánou. Štěkot mohl vydávat pouze Kazak, vesmírný pes. Kazak se zmaterializoval. Kazak ucítil krev sprostého parvenu. Constant urazil zbytek cesty k domu sprintem. Prastarý majordomus v krátkých kalhotách otevřel Malachimu Constantovi z Hollywoodu dveře. Majordo­mus plakal radostí. Ukazoval do místnosti, kam Constant neviděl. Majordomus se snažil popsat, co ho naplnilo tako­vým štěstím a vehnalo mu slzy do očí. Nedokázal ze sebe vypravit slovo. Čelist mu ochrnula a nemohl Constantovi říci více než “Puť puť — puť puť puť”.

Podlaha vstupní haly byla vyložena mozaikou zname­ní zvěrokruhu kroužících kolem zlatého slunce.

Winston Niles Rumfoord, který se teprve před minu­tou zmaterializoval, vyšel do haly a stanul na slunci. Byl mnohem vyšší a hřmotnější než Malachi Constant — a byl také první osobou, která kdy Constantovi vnukla myšlen­ku, že by skutečně mohl existovat někdo významnější než on. Winston Niles Rumfoord natáhl svoji jemnou ruku a nenuceně Constanta přivítal, takřka zpívaje své uvítání hrdelním connecticutským tenorem.

“Těší mě, těší mě, těší mě, pane Constante,” řekl Rum­foord. “Jste laskav, že jste přišel.”

“Potěšení je na mé straně,” řekl Constant.

“Tvrdí se o vás, že jste asi nejšťastnější člověk na světě.”

“To je snad mírně nadsazené,” řekl Constant.

“Nepopřete ale, že finančně jste měl štěstí přímo fan­tastické,” řekl Rumfoord.

Constant zavrtěl hlavou.

“Ne. To bych těžko popíral.”

“A čemu tohle své báječné štěstí připisujete?” zeptal se Rumfoord.

Constant pokrčil rameny. “Kdo ví?” řekl. “Nejspíš mě tam nahoře má někdo rád.”

Rumfoord pohlédl ke stropu. “Úžasná představa — někdo tam nahoře vás má rád.”

Constant, který si za tohoto rozhovoru tiskl s Rumfoordem ruku, si pojednou uvědomil, jak je jeho vlastní ruka malá a podobná klepetu.

Rumfoordova dlaň byla mozolnatá, ale ne jako mozolnatá dlaň muže odsouzeného po celý život vykonávat jediné řemeslo. Mozoly byly dokonale vyhlazené, zatvrdlé tisíci šťastných činností aktivně zahálející třídy.

Constant na okamžik zapomněl, že muž, s kterým si potřásá rukou, je pouze jedním aspektem, jedním průsečí­kem vlnového jevu rozprostírajícího se od Slunce k Betelgeuze. Potřesení Constantovi připomnělo, čeho se dotýká — neboť mu ruku rozbrněl slabý, nicméně nezaměnitelný elektrický výboj.

 

Potupný tón pozvání paní Rumfoordové k materializaci v Constantovi žádný pocit méněcennosti nevyvolal. Constant byl muž a paní Rumfoordová byla žena, a Con­stant se domníval, že má dost prostředků, jak prokázat, bude-li k tomu příležitost, svou nepochybnou nadřazenost.

Winston Niles Rumfoord byl však zcela jiný případ — morálně, prostorově, společensky, sexuálně a elektric­ky. Když se na něho Winston Niles Rumfoord usmál a po­třásl mu rukou, rozložil tím Constantovo vysoké mínění o vlastní osobě právě tak účinně, jako pouťoví stavěči do­káží rozebrat ruské kolo.

Constant, který nabízel Pánubohu své služby coby po­sel, teď před Rumfoordovou zcela neokázalou velikostí propadl panice. Constant se prohrabával pamětí, pátraje po někdejších důkazech své vlastní velikosti. Prohrabával se pamětí jako zloděj prkenicí okradeného. Constant zjis­til, že má paměť naditou pomačkanými, přeexponovanými momentkami všech žen, které kdy měl, absurdními dokla­dy potvrzujícími jeho vlastnictví ještě absurdnějších pod­niků, svědectvími, jež mu připisovala ctnosti a moc, jaké jen mohou mít tři miliardy dolarů. Našel tam dokonce stří­brnou medaili s červenou stužkou — udělenou Constanto­vi za druhé místo v běhu na krátké trati na lehkoatletic­kých závodech Virginské univerzity.

Rumfoordův úsměv se rozšiřoval.

Abychom se však přidrželi přirovnání ke zloději, kte­rý rabuje cizí portmoně: Constant rozpáral švy své paměti, doufaje nalézt tajnou kapsu s něčím vskutku cenným. Nebyla tam žádná tajná kapsa — nic, co by mělo cenu. Con­stantovi zůstaly jen slupky paměti — rozpárané, splasklé chlopně.

Prastarý majordomus upřel na Rumfoorda zbožňující pohled, prošel pitvornou proměnou ošklivé stařeny v mo­del k obrazu Madony. “Pah — hán —” zablekotal. “Muadý pah — hán.”

“Víte, mohu číst vaše myšlenky,” řekl Rumfoord.

“Opravdu?” řekl zakřiknutě Constant.

“Nejsnazší věc na světě,” řekl Rumfoord. V očích mu zablýsklo. “Víte, nejste špatný chlapík —” řekl, “zvláště když zapomenete, kdo jste.” Dotkl se lehce Constantovy paže. Bylo to gesto politika — vulgární veřejné gesto muže, který by si v soukromí, mezi svými, dával úzkostlivý pozor, aby ani mimoděk o nikoho nezavadil.

“Je-li pro vás v této fázi našich vztahů opravdu tak důležité mít nade mnou v něčem vrch,” řekl vlídně Con­stantovi, “pomyslete na tohle: vy se můžete rozmnožovat, kdežto já ne.”

Obrátil svá široká záda ke Constantovi a vedl ho řa­dou nádherně zařízených pokojů.

V jednom se zastavil a naléhal na Constanta, aby se obdivoval obrovskému oleji malé holčičky držící otěže sněhobílého poníka. Holčička měla bílý čepec, bílé naškro­bené šatečky, bílé rukavice, bílé ponožky a bílé střevíčky.

Byla to nejčistší, nejstudenější holčička, jakou kdy Malachi Constant viděl. Ve tváři měla podivný výraz a Constant usoudil, že má strach, aby se ani trošičku ne­umazala.

“Pěkný obraz,” řekl Constant.

“Že by to bylo strašné, kdyby spadla do bláta?” řekl Rumfoord.

Constant se nejistě usmál.

“Moje žena jako dítě,” řekl příkře Rumfoord a vykro­čil z pokoje.

Provedl Constanta zadní chodbou do malinké míst­nůstky, sotva větší než komora na smetáky. Byla tři metry dlouhá, metr osmdesát široká, ale strop, jako v ostatních místnostech sídla, byl šest metrů vysoko. Místnost připo­mínala komín. Stály tam dva ušáky.

“Architektonická nehoda —” řekl Rumfoord, když za­vřel dveře a pohlédl ke stropu.

“Prosím?” řekl Constant.

“Tenhle pokoj,” řekl Rumfoord. Vláčným gestem pra­vé ruky načrtl do vzduchu magický obrázek spirálového schodiště. “Byla to jedna z mála věcí, po kterých jsem jako malý kluk toužil celým srdcem — tenhle pokojík.”

Pohodil hlavou k policím, pokrývajícím okenní zeď do výše bezmála dvou metrů. Byla to krásná truhlářská práce. Nad policemi bylo přibito mořem omleté prkno, na němž modrými písmeny stálo: KAPITÁNOVO MUZE­UM.

Kapitánovo muzeum bylo muzeem posmrtných pozů­statků — endoskeletů a exoskeletů — ulit, korálů, kostí, chrupavek a chitinu — oharků, nedojedků a výškrabků dávno pominuvších duší. Většina exponátů byla taková, jaké dítě — pravděpodobně sám Kapitán — mohlo snad­no najít na mořských plážích a v lesích kolem Newportu. Některé byly očividně drahými dárky dítěti s mimořádně hlubokým zájmem o biologii.

Přední místo mezi těmito dárky zaujímala kompletní kostra dospělého člověka mužského pohlaví.

Byl tam také prázdný krunýř pásovce, vycpaný bl­boun nejapný a dlouhý spirálovitý špičák narvala, který Kapitán opatřil žertovným štítkem: Roh jednorožce.

“Kdo je Kapitán?” řekl Constant.

“Já jsem Kapitán,” řekl Rumfoord. “Byl jsem.”

“To jsem nevěděl,” řekl Constant.

“Pouze v rodinném kruhu, samozřejmě,” řekl Rumfo­ord.

“Uhm,” řekl Constant.

Rumfoord usedl do jednoho ušáku a pokynul Constantovi, aby se posadil do druhého.

“Andělé toho také nejsou schopni,” řekl Rumfoord.

“Čeho nejsou schopni?” řekl Constant.

“Rozmnožování,” řekl Rumfoord. Nabídl Constantovi cigaretu, vzal si sám jednu a zastrčil ji do dlouhé, kostěné špičky. “Omlouvám se, ale má choť je příliš indisponovaná, aby mohla sejít dolů — aby vás přivítala,” řekl. “Nemyslete si, že se vám vyhýbá — vyhýbá se mně.”

“Vám?” řekl Constant.

“Slyšíte dobře,” řekl Rumfoord. “Neviděla mě od mé první materializace.” Kajícně se zasmál. “Jednou jí to úpl­ně stačilo.”

“Promiňte, ale já — já...” řekl Constant. “Nerozumím vám.”

“Nelíbilo se jí mé věštění budoucnosti,” řekl Rumfo­ord. “I to málo, co jsem jí předpověděl, ji nadmíru rozruši­lo. Víc už toho slyšet nechce.” Zvrátil se do křesla a zhlu­boka vtáhl kouř. “Věřte mi, pane Constante, že říkat lidem, v jakém krutém, ukrutném vesmíru se nacházejí, je ne­vděčný úkol.”

“Psala, že mě zve na vaše přání,” řekl Constant.

“Vyřídil jí to náš majordomus,” řekl Rumfoord. “Vy­provokoval jsem ji k tomu, protože sama by to neudělala. Tohle byste si měl zapamatovat: jediný způsob, jak ji k ně­čemu přimět, je ten, když jí řeknete, že k tomu nemá odva­hu. Naprosto spolehlivá metoda to samosebou není. Kdy­bych jí teď například vzkázal, že nemá odvahu čelit bu­doucnosti, jistě by mi odpověděla, že se nemýlím.”

“Vy — vy opravdu vidíte do budoucnosti?” řekl Con­stant. Kůži na tváři měl napjatou, jakoby vyschlou. Dlaně se mu potily.

“Přesně řečeno — ano,” řekl Rumfoord. “Když se svou vesmírnou lodí vletím do chronosynklastického infundibula, rázem se mi rozbřeskne, že vše, co kdy bylo, bude vždycky, a vše, co kdy bude, vždycky bylo.” Znovu se zasmál. “Tohle poznání jaksi stírá z mého věštění všechen lesk — obrací je v nanejvýš prostou, samozřejmou věc.”

“Pověděl jste manželce všechno, co ji čeká?” řekl Constant. Byla to podružná otázka. Constanta nezajímalo, co čeká Rumfoordovu manželku. Lačnil po zprávách o svém osudu. Když se tedy ptal na Rumfoordovu manžel­ku, byla to jen zdvořilost.

“Ne — všechno ne,” řekl Rumfoord. “Nevyslechla mě do konce. To málo, co jsem jí vyjevil, ji zbavilo vší chuti poslouchat dál.”

“Aha — chápu,” řekl Constant, aniž by cokoli chápal.

“Ano,” řekl blahosklonně Rumfoord, “řekl jsem jí, že se s vámi ocitne na Marsu a že tam budete oddáni.” Pokrčil rameny. “Vlastně ani ne tak oddáni —,” řekl, “jako spíš chováni Marťany — jako dobytek.”

 

Winston Niles Rumfoord patřil k ryze americké spo­lečenské třídě. Tato třída byla skutečně ryzí, neboť její meze byly jasně definovány už před dobrými dvěma stale­tími — jasně definovány pro každého, kdo se vyznal v de­finicích. Z Rumfoordovy nevelké třídy pocházela desetina amerických prezidentů, čtvrtina cestovatelů, třetina guver­nérů východního přímoří, polovina profesionálních ornitologů, tři čtvrtiny slavných jachtařů a prakticky všichni ga­ranti finančních schodků klasické opery. Byla to třída neví­daně prostá všech dryáčníků s povšimnutíhodnou výjim­kou dryáčníků politických. Politické dryáčnictví bylo pro­středkem k nabytí úřadu — a nikdy nebylo zanášeno do soukromého života. Jakmile příslušníci této třídy dosedli do úřadu, stali se takřka bez výjimky úžasně odpovědnými činiteli.

Když Rumfoord obvinil Marťany z chovu lidí, jako by lidé nebyli o nic lepší než jatečný dobytek, obviňoval Mar­ťany z téhož hříchu, jakého se dopouštěla jeho vlastní tří­da. Síla jeho třídy závisela do jisté míry na uváženém na­kládání s penězi — mnohem větší měrou však závisela na manželstvích cynicky spojovaných z dětí, jaké bylo v je­jích možnostech zplodit.

Požadavkem byly děti zdravé, roztomilé a moudré.

Nejvýstižnější, třebas neveselou, analýzu Rumfoordo­vy třídy podává bezpochyby kniha Walthama Kittredge Králové americké filozofie. Právě Kittredge dokázal, že dotyčná třída je de facto rodina, jejíž odnože se prostřed­nictvím sňatků mezi vzdálenými příbuznými spořádaně stáčejí zpátky k samému jádru pokrevenstva. Rumfoord a jeho manželka byli například bratrancem a sestřenkou z třetího kolena a jeden druhého si protivili.

A Kittredgeův obrázek schématu Rumfoordovy třídy připomíná ze všeho nejvíc tvrdý, turbanovitý uzel, které­mu se říká opičí pracka.

Waltham Kittredge ve svých Králích americké filozo­fie často zadrhával, jak se snažil přetlumočit atmosféru Rumfoordovy třídy do běžných slov. Jako univerzitní pro­fesor, kterého v sobě nezapřel, pídil se Kittredge pouze po velkých slovech, a když žádná příhodná nenašel, razil spoustu nových, zcela nepřeložitelných.

Z celé Kittredgeovy hantýrky si pouze jediný termín proklestil cestu do běžné mluvy.

Byl to termín aneurotická odvaha.

Byl to samosebou týž druh odvahy, jaká vynesla do vesmíru Winstona Nilese Rumfoorda. Byla to čistá odvaha — nezatížená lačností po slávě a penězích, ale ani popudy, které už na sto honů prozrazují smolaře či pošuka.

Mimochodem, existovala dvě poctivá, prostá slova, z nichž to či ono by celou řadu výrazů Kittredgeovy han­týrky plně nahradilo. Ta slova jsou styl a kavalírství.

Když se stal Rumfoord prvním člověkem soukromě vlastnícím vesmírnou loď, což jeho kapsu přišlo na osmde­sát pět miliónů dolarů — to byl styl.

Když vlády světa z obav před chronosynklastickými infundibuly pozastavily veškerý kosmický průzkum a Rumfoord oznámil, že poletí na Mars — to byl styl.

Když Rumfoord oznámil, že s sebou bere ohromného čistokrevného psa, jako by vesmírná loď nebyla víc než poslední model sportovního vozu, jako by cesta na Mars byla jen o málo víc než projížďka po connecticutské autostrádě — to byl styl.

Když nikdo nevěděl, co se stane, vletí-li vesmírná loď do chronosynklastického infundibula, a Rumfoord seřídil kurs přímo doprostřed jednoho z nich — to bylo věru kavalírství.

 

K rozdílu mezi Malachim Constantem z Hollywoodu a Winstonem Nilesem Rumfoordem z Newportu a Věč­nosti:

Všechno, co Rumfoord dělal, bylo stylové a stavělo celé lidstvo do příznivého světla.

Všechno, co dělal Constant, bylo stylizované — agre­sivní, křiklavé, dětinské, zbůhdarmé — což stavělo jeho i lidstvo do nepříznivého světla.

Constant sršel odvahou — ale rozhodně to nebyla odvaha aneurotická. Všechny odvážné kousky, které v ži­votě vykonal, byly motivovány zlomyslností a ostruhami z dětských let, které odsouvaly strach daleko do pozadí.

 

Když se teď Constant od Rumfoorda dověděl, že má být na Marsu spářen s Rumfoordovou manželkou, obrátil oči od Rumfoorda k muzeu posmrtných pozůstatků podél jedné stěny. Constantovy sepnuté ruce tepavě svíraly jed­na druhou.

Constant si několikrát odkašlal. Potom mezi patrem a jazykem vyloudil tenký hvizd. Choval se celkem vzato jako člověk, který čeká, až přejde krutá bolest. Zavřel oči a nasál mezi zuby vzduch. “Třesky plesky, pane Rumfoorde,” řekl mírně. Otevřel oči. “Mars?” řekl.

“Mars,” potvrdil Rumfoord. “Konečný cíl vašeho pu­tování to samosebou nebude — a Merkur také ne.”

“Merkur?” řekl Constant. Nepřístojně to krásné jmé­no zakrákal.

“Vaší konečnou stanicí je Titan,” řekl Rumfoord, “ale než se tam dostanete, navštívíte Mars, Merkur a ještě jed­nou Zemi.”

Je nezbytné si uvědomit, v jakém historickém bodě se kosmický průzkum přesně nacházel, když se Malachi Con­stant dozvěděl o svých budoucích návštěvách Marsu, Merkuru, Země a Titanu. Úroveň pozemského nazírání na kos­mický průzkum odpovídala přibližně úrovni evropského nazírání na průzkum Atlantského oceánu před výpravou Kryštofa Kolumba.

Nicméně tu bylo několik významných rozdílů: příšery dělící vesmírné cestovatele od jejich cílů nebyly smyšlené, ale početné, ohavné, rozmanité a uniformně kataklyzmatické; náklady i na docela malou výpravu byly tak vysoké, že by většinu národů zruinovaly; a že žádná výprava bo­hatství svých financiérů nerozhojní, bylo prakticky jisto­tou.

Zkrátka, na základě selského rozumu a posledních vědeckých informací se ve prospěch kosmického průzku­mu nedalo říct jediné dobré slovo.

Tytam byly doby, kdy se státy předháněly v dobývání slávy metáním těžkých předmětů do nicoty. Galaktické lo­děnice, sdružení podniků kontrolované Malachim Con­stantem, obdržely fakticky poslední zakázku na takový vý­stavní kousek, raketu devadesát metrů dlouhou a o průmě­ru deset a půl metru. Loď byla skutečně postavena, ale rozkaz k jejímu odpálení nikdy nebyl vydán.

Loď byla nazvána prostým jménem Velryba a vyba­vena veškerým pohodlím pro pět pasažérů.

Všechno to vzalo náhlý konec objevem chronosynklastických infundibul. Byla objevena matematicky, na podkladě bizarních křivek letových drah lodí bez lidské posádky, vysílaných do vesmíru údajně jako předvoj člo­věka.

Objev chronosynklastických infundibul říkal lidstvu v podstatě toto: “Proč si myslíte, že se někam dostanete?”

To byla voda na mlýn amerických fundamentalistic­kých kazatelů. Svým rozumným výkladem okleštěného Vesmírného věku daleko předstihli filozofy, historiky a všechny ostatní. Dvě hodiny poté, co byl start Velryby odložen na neurčito, reverend Bobby Denton na své křížo­vé cestě lásky ve Wheelingu v Západní Virginii už hřímal:

“‚Sestoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věži, kterouž stavěli synové lidští. A řekl Hospodin: Aj, lid je­den a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati. Pročež sestupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl. A tak rozptýlil je Hos­podin po vší zemi; i přestali stavěti města toho. Protož nazváno jest jméno jeho Bábel; nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.‘”

Bobby Denton propíchal své posluchače jasnými a milujícími zraky a dál je rožnil na řeřavých uhlících je­jich nepravosti. “Neprožíváme biblické časy?” řekl. “Ne­postavili jsme z ocele a pýchy potvornost mnohem vyšší, než byla dávná babylónská věž? A nehodlali jsme jako ti dávní stavitelé skrze ni vejít do nebes? A neslyšeli jsme mnohokrát, že jazyk vědců je jazykem mezinárodním? Všichni nazývají věci týmiž řeckými a latinskými slovy a všichni mluví jazykem čísel.” Tohle Dentonovi připadalo jako zvláště zatracující důkaz a křižáci lásky zachmuřeně souhlasili, aniž by zcela chápali proč.

“Proč bychom tedy nyní měli křičet úžasem a bolestí, když nám Pán říká totéž, co řekl lidem vztyčujícím věž babylónskou: ,Dosti! Odejdětež odsud! Tato věc vás ne­přivede na nebesa, nepřivede vás nikam! Rozptylte se, sly­šíte? Přestaňte spolu hovořit jazykem vědy. Bude vám překaženo, což jste si umínili, budete-li k sobě dále všichni promlouvat jazykem vědy, a toho si nepřeji. Já, váš Bůh na nebesích, požaduji, abyste toho zanechali, abyste přestali myslet na bláznivé věže a rakety sahající do nebe, a začali přemýšlet o tom, jak být lepšími bližními a manželi a man­želkami a dcerami a syny. Nehledejte spásu v raketách — pohleďte ke svým domovům a stánkům Božím!”

Hlas Bobbyho Dentona zdrsněl a potichl. “Chcete lé­tat vesmírem? Bůh vám přece dal nejúžasnější vesmírnou loď ve vší stvořenosti! Ano! Rychlost? Toužíte po rych­losti? Vesmírná loď, kterou vám dal Bůh, letí rychlostí takřka sto šesti tisíc kilometrů za hodinu — a poletí touto rychlostí navěky, bude-li si to Pánbůh přát. Chcete vesmír­nou loď vybavenou veškerým pohodlím? Vždyť ji máte! Dostali jste ji! Nenese ale jen jednoho bohatce a jeho psa, ani pouhých pět či deset mužů posádky. Ne! Bůh není žád­ný troškař! Dal vám vesmírnou loď pro miliardy mužů, žen a dětí! Ano! A nemusí být upoutaní do křesel, nemusí si na hlavy nasazovat kulatá akvária. Ne! Na Boží vesmír­né lodi ne. Na Boží vesmírné lodi mohou lidé plavat, pro­cházet se na sluníčku, hrát baseball, bruslit na ledě, a v ne­děli po návratu z kostela a svátečním kuřátku si mohou dopřát rodinnou vyjížďku rodinným autem!”

Bobby Denton si přikývl. “Ano!” řekl. “A jestli si ně­kdo myslí, že je od jeho Boha podlé, když do vesmíru straží překážky, které nám tam zabraňují létat, jen ať se rozpomene na vesmírnou loď, kterou nám Bůh již daroval. A nemusíme pro ni kupovat pohonné hmoty, starat se a užírat, jaké palivo vůbec použít. Ne! O to vše se stará Bůh.

Pánbůh nám řekl, co na téhle báječné lodi máme dělat my. Napsal svá pravidla tak, aby jim porozuměl každý. Nemusíte být fyziky, ani slavnými chemiky, ani Alberty Einsteiny, abyste jim porozuměli. Ne! A nestanovil těch pravidel nijak moc. Kdyby prý měli Velrybu odpálit ze Země, museli by nejprve provést jedenáct tisíc zkoušek, než by si byli jisti, že je připravena ke startu: je tahle záklopka otevřená, je tahle záklopka zavřená, je tenhle drát napjatý, je tahle nádrž plná? — a tak dále a dále, dokud by nezkontrolovali jedenáct tisíc položek. Na naší Boží vesmírné lodi máme ke kontrole jen deset položek — a pro žádný nicotný výlet k nějakým velkým, smrtelně zhoubným balvanům zavěšeným ve vesmíru, ale pro cestu do království nebeského! Považte! Kde byste se raději zít­ra ocitli — na Marsu, nebo v království nebeském?

Víte, co je kontrolním testem na Boží kulaté, zelené vesmírné lodi? Musím vám to říkat? Chcete slyšet Boží odpočítávání?”

Křižáci lásky odpověděli jednohlasným ano.

“Deset! —” řekl Bobby Denton. “Žádáte domu bližní­ho svého, nebo manželky bližního svého, nebo služebníka jeho, nebo děvky jeho, nebo vola jeho, nebo osla jeho, nebo cožkoli jest bližního vašeho?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Devět! —” řekl Bobby Denton. “Říkáte proti bližní­mu svému křivého svědectví?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Osm! —” řekl Bobby Denton. “Kradete?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Sedm! —” řekl Bobby Denton. “Smilníte?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Šest! —” řekl Bobby Denton. “Zabíjíte?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Pět! —” řekl Bobby Denton. “Ctíte otce svého a mat­ku svou?”

“Ano!” zvolali křižáci lásky.

“Čtyři! —” řekl Bobby Denton. “Odpočíváte dne sed­mého a světíte jej jako den sváteční?”

“Ano!” zvolali křižáci lásky.

“Tři! —” řekl Bobby Denton. “Berete jméno Hospodi­na, Boha svého, nadarmo?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Dva! —” řekl Bobby Denton. “Činíte sobě rytin nebo podobenství?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Jedna! —” řekl Bobby Denton. “Máte jiných bohů před jediným Hospodinem, Bohem svým?”

“Ne!” zvolali křižáci lásky.

“Start!” zaburácel radostně Bobby Denton. “Brány ráje jsou nám otevřeny! Start, děti! Amen!”

 

“Hm —” zahučel Malachi Constant v oné komínovité místnůstce pod schodištěm v Newportu, “tak se mi zdá, že posel konečně dojde uplatnění.”

“O čem to mluvíte,” řekl Rumfoord.

“Mé jméno totiž znamená věrný posel,” řekl Constant. “Jak zní poselství?”

“Lituji,” řekl Rumfoord, “ale o žádném poselství ne­vím.” Zpytavě nachýlil hlavu. “Vám říkal někdo něco o po­selství?”

Constant obrátil ruce dlaněmi vzhůru. “Chtěl jsem říct — proč vlastně mám harcovat z místa na místo, než se dostanu na Triton?”

“Na Titan,” opravil ho Rumfoord.

“Titan, Triton,” řekl Constant. “Co tam krutibrko budu dělat?” Krutibrko bylo slabé, škrobené, skautské slovíčko — a Constantovi chvíli trvalo, než si uvědomil, proč ho použil. Krutibrko říkali kosmonauti v televizních seriálech, když jim meteorit urval řídicí trysky, nebo když se z navi­gátora vyklubal vesmírný pirát z planety Zirkon. Vstal. “Co bych tam sakra pohledával?”

“Ocitnete se tam — za to vám ručím,” řekl Rumfoord.

Constant přešel k oknu, jeho nadutost se pomalu vra­cela. “Říkám vám,” řekl, “že mě tam nikdo nedostane.”

“To je mi líto,” řekl Rumfoord.

“Měl bych tam snad pro vás něco vykonat?” řekl Constant.

“Ne,” řekl Rumfoord.

“Tak proč je vám to líto?” řekl Constant. “Proč vám na tom vůbec záleží?”

“Nezáleží mi na tom,” řekl Rumfoord. “Je mi vás jen líto. O hodně přijdete.”

“Například?” řekl Constant.

“Inu — třeba o nejlahodnější podnebí, jaké si můžete představit,” řekl Rumfoord.

“Podnebí!” řekl s opovržením Constant. “Já, který mám domy v Hollywoodu, v Kašmírském údolí, v Acapulcu, v Manitobě, na Tahiti, v Paříži, na Bermudách, v Římě, v New Yorku a v Kapském Městě, bych měl opustit Zemi kvůli šťastnějšímu klimatu?”

“Titan není pozoruhodný jen svým podnebím,” řekl Rumfoord. “Například ženy jsou tam nejkrásnější, od Slunce až po Betelgeuze.”

Constant vypukl v jízlivý smích. “Ženy!” řekl. “Myslí­te, že je pro mě problém získat krásné ženy? Myslíte, že hladovím po lásce a že mou jedinou šancí, jak přijít ke krásné ženě, je vlézt do rakety a letět k jednomu ze Satur­nových měsíců? Děláte si legraci? Měl jsem ženy tak nád­herné, že by každý chlap mezi Sluncem a Betelgeuze padl na zadek a plakal štěstím, kdyby mu jen pokývly na po­zdrav!”

Vytáhl náprsní tašku a vylovil z ní fotografii svého posledního úlovku. Dívka na fotografii byla oslnivě krásná — o tom nebylo nejmenší pochyby. Byla to Miss Průpla­vového pásma, držitelka druhé ceny v soutěži o titul světo­vé královny krásy — a ve skutečnosti daleko krásnější než vítězka soutěže. Porotci se její krásy očividně zalekli.

Constant podal fotografii Rumfoordovi. “Mají něco takového na Titanu?” řekl.

Rumfoord si fotografii uznale prohlédl a vrátil mu ji. “Ne — “ řekl, “nic takového na Titanu nenajdete.”

“Tak vidíte,” řekl Constant, cítě se opět kormidelníkem svého osudu, “podnebí, krásné ženy — a co ještě?”

“Víc už nic,” řekl mírně Rumfoord. Pokrčil rameny. “Ach — umělecká díla, máte-li rád umění.”

“Mám největší soukromou uměleckou sbírku na svě­tě,” řekl Constant.

Tuto slavnou uměleckou sbírku Constant zdědil. Sbír­ku nashromáždil jeho otec — nebo spíš agenti jeho otce. Byla roztroušena po muzeích celého světa, každý jednotli­vý kus jasně označen jako část Constantovy sbírky. Sbírka byla shromážděna a pak takto roztroušena na doporučení vedoucího oddělení pro styky s veřejností společnosti Magnum Opus, společnosti, jejímž výhradním posláním byla správa Constantových záležitostí.

Účelem sbírky bylo dokázat, jak mohou být miliardáři šlechetní a užiteční a citliví. Vedle toho se sbírka ukázala naprosto báječnou investicí.

“Tím je otázka umění odbyta,” řekl Rumfoord.

Constant už chtěl fotografii Miss Průplavového pásma zastrčit zpátky do náprsní tašky, když si uvědomil, že nedrží jednu fotografii, ale dvě. Pod fotografií Miss Prů­plavového pásma byla ještě jedna. Pomyslel, že to bude fotografie předchůdkyně Miss Průplavového pásma, a na­padlo ho, že by ji mohl Rumfoordovi ukázat také — uká­zat Rumfoordovi, jaké nadpozemské nádheře dal kopačky.

“Podívejte — ještě jedna,” řekl Constant, napřahuje k Rumfoordovi ruku s fotografií.

Rumfoord se po ní nenatáhl. Ani se na ni neobtěžoval pohlédnout. Namísto toho se zadíval Constantovi do očí a poťouchle se zazubil.

Constant spustil oči na ignorovanou fotografii. Uvi­děl, že to není fotografie předchůdkyně Miss Průplavové­ho pásma. Byla to fotografie, kterou mu podstrčil Rumfo­ord. A nebyla to žádná obyčejná fotografie, přestože byla lesklá a měla bílé okraje jako každá jiná.

Okraje rámovaly roztetelené hlubiny. Výsledný do­jem připomínal pohled čtvercovým oknem pod hladinu průzračného, mělkého korálového zálivu. Na dně tohoto zdánlivého korálového zálivu byly tři ženy — jedna bílá, jedna zlatá, jedna hnědá. Vzhlížely ke Constantovi, prosily ho, aby k nim zavítal, aby naplnil jejich žití láskou.

Jejich krása se měla ke kráse Miss Průplavového pás­ma asi jako záře Slunce k záři světlušky.

Constant se opět zabořil do ušáku. Musel od té krásy odtrhnout oči, aby se nerozplakal.

“Ten snímek si můžete nechat, jestli chcete,” řekl Rumfoord. “Vejde se vám do náprsní tašky.”

Constanta nenapadlo, co by řekl.

“Moje žena bude stále ještě s vámi, až dorazíte na Titan,” řekl Rumfoord, “ale budete-li si chtít s těmito mla­dými dámami zalaškovat, nebude vám v tom bránit. Bude s vámi také váš syn, ale ten bude stejně velkomyslný jako Beatrice.”

“Syn?” řekl Constant. Neměl žádného syna.

“Ano — pěkný chlapec jménem Chrono,” řekl Rumfo­ord.

“Chrono?” řekl Constant.

“Marťanské jméno,” řekl Rumfoord. “Narodil se na Marsu — vám a Beatrici.”

“Beatrici?” řekl Constant.

“Mé ženě,” řekl Rumfoord. Byl najednou dočista prů­svitný. Hlas mu zeslábl, jako by vycházel z laciného rádijka. “Všechno poletuje sem a tam, můj milý,” řekl, “s posel­stvími i bez nich. Vládne chaos, o tom není sporu, neboť vesmír se právě rodí. Je to okamžik velkého počátku, kte­rý dává povstat světlu, teplu a pohybu a smýká vámi od čerta k ďáblu.

Předpovědi, předpovědi, předpovědi,” pokračoval hloubavě Rumfoord. “Ještě něco bych vám měl říct? Achchchchch — ano, ano, ano. To vaše dítě, ten chlapec jménem Chrono — Chrono sebere na Marsu kousek kovu —” řekl Rum­foord, “a bude ho nazývat svým ‚talismanem pro štěstí‘. Dávejte na ten talisman dobrý pozor, pane Constante. Je neuvěřitelně důležitý.”

Winston Niles Rumfoord pozvolna mizel, bříšky ko­nečků prstů počínaje a úšklebkem konče. Úšklebek byl viditelný ještě chvíli poté, co už po ostatním nebylo ani památky.

“Na shledanou na Titanu,” řekl úšklebek. A byl pryč.

 

“Už je po všem, Moncriefe?” zavolala z vrcholku to­čitých schodů paní Rumfoordová na majordoma.

“Ano, paní — už je pryč,” řekl majordomus, “a pes taky.”

“A ten pan Constant?” řekla paní Rumfoordová — řekla Beatrice. Chovala se jako churavá — vrávorala, víč­ka jí nejistě kmitala a její hlas skučel jako vítr v korunách stromů. Byla oblečena do dlouhého bílého županu, jehož měkké záhyby tvořily levotočivou spirálu harmonicky na­vazující na bílé schodiště. Vlečka županu kaskádovitě spa­dala přes horní schody a dávala Beatrici splynout s archi­tektonickým řešením sídla.

Nejzávažnější složkou tohoto výjevu byla její vysoká vzpřímená postava. Podrobnosti tváře byly nepodstatné. Dělová koule na místě hlavy by do té velkolepé kompozi­ce zapadla stejně dobře.

Ale Beatrice měla obličej — a velice zajímavý. Dalo by se říci, že vypadala jako zubatý indiánský bojovník. Každý, kdo by to však vyslovil, by rychle musel dodat, že vypadá úžasně. Její obličej, tak jako obličej Malachiho Constanta, byl svým způsobem jedinečnou, překvapivou variací na známé téma — obměnou, jež pozorovatele ve­dla k myšlence: “Ano — takováhle podoba by lidem také docela slušela.” Po pravdě řečeno, všechno, co Beatrice se svým obličejem dělala, s ním mohlo dělat každé prosté děvče. Potáhla ho důstojností, utrpením, inteligencí a pi­kantním nádechem ničemnosti.

“Ano,” řekl Constant zdola, “ten pan Constant je ještě tady.” Stál v plném světle opřen o sloup oblouku, kterým se procházelo do vstupní haly. V kompozici byl ale umís­těn příliš nízko a tak ztracen v architektonických detai­lech, že byl takřka neviditelný.

“Ach!” řekla Beatrice. “Těší mě.” Byl to velice prázdný pozdrav.

“Mě těší,” řekl Constant.

“Mohu se dovolávat pouze vašich džentlmenských in­stinktů,” řekla Beatrice, “když vás požádám, abyste příběh o setkání s mým manželem neroztruboval široko daleko. Plně přitom chápu, jak obrovskému pokušení budete vy­staven.”

“Ano —” řekl Constant, “mohl bych svůj příběh pro­dat za fůru peněz, splatit hypotéku na usedlost a stát se mezinárodně proslulou osobností. Mohl bych se bratříčko­vat s velkými a skoro-velkými tohoto světa a vystupovat před korunovanými hlavami celé Evropy.”

“Jistě odpustíte,” řekla Beatrice, “když neocením sarkasmus a další skvělé nuance vašeho nepochybně vyhláše­ného důvtipu, pane Constante. Jsem z těchhle manželo­vých návštěv vždycky špatná.”

“Ale vy už ho přece nevídáte, ne?” řekl Constant.

“Viděla jsem ho, když se zmaterializoval poprvé,” řek­la Beatrice, “a to stačilo, abych se do smrti roznemohla.”

“Mně se moc líbil,” řekl Constant.

“Šílenci občas nepostrádají jistého šarmu,” řekla Beat­rice.

“Šílenci?” řekl Constant.

“Vám, pane Constante, jako muži znalému světa,” řek­la Beatrice, “nepřipadá, že člověk, který pronáší složitá a vysoce nepravděpodobná proroctví, je šílený?”

“No —” řekl Constant, “je skutečně takovým bláznov­stvím předpovědět muži, který má volný přístup k největší kosmické lodi, jaká kdy byla postavena, že poletí do ves­míru?”

Novinka o Constantově snadném přístupu k vesmírné lodi Beatrici zaskočila. Zaskočila ji natolik, že o krok couvla od vrcholku schodiště, odpoutala se od stoupající spirály. Malý krůček zpět ji proměnil v to, čím skutečně byla — ve vystrašenou, osamělou ženu v ohromném domě.

“Vy opravdu máte vesmírnou loď?” zeptala se.

“Jeden koncern, který kontroluji, má jednu v opatro­vání,” řekl Constant. “Slyšela jste o Velrybě?”

“Ano,” řekla Beatrice.

“Můj koncern ji prodal vládě,” řekl Constant. “Ale myslím, že by teď byli rádi, kdyby ji zas někdo odkoupil za pět centů z každého dolaru, na který přišla.”

“Ať vás na té vaší výpravě provází štěstí,” řekla Beat­rice.

Constant se uklonil. “Ať provází vás na vaší,” řekl.

Bez dalšího slova odešel. Když kráčel přes pestrý zvěrokruh na podlaze haly, vytušil, že spirálové schodiště teď spíš než vzhůru krouží dolů. Constant se stal nejspod­nějším bodem ve víru osudu. A když vycházel ze dveří, s potěšením si uvědomoval, že všechnu sebejistotu Rumfoordova sídla odvádí s sebou.

Jelikož bylo předurčeno, že se s Beatrici ještě setkají, aby zplodili dítě jménem Chrono, netížilo Constanta žádné jho návštěv a dvoření, ani tak nicotné jako zasílání novoročních blahopřání. Soudil, že si může nadále hledět svého a nadutá Beatrice že za ním stejně jednou přileze — jako každá jiná buchta.

Smál se, když si nasazoval tmavé brýle a falešný plno­vous, když si otevíral železná vrátka ve zdi.

Limuzína se zatím vrátila. Dav také.

Policie udržovala úzkou uličku ke dveřím limuzíny. Constant uličkou proběhl, vsedl do limuzíny. Ulička se uzavřela jako Rudé moře za syny izraelskými. Výkřiky davu, slity dohromady, byly kolektivním výkřikem nevole a bolesti. Ač mu nic nebylo přislíbeno, dav se cítil podve­den, když se mu ničeho nedostalo.

Muži a chlapci začali limuzínu kamenovat.

Šofér uvedl limuzínu do pohybu, nechal ji plazit mo­řem rozlícených těl.

Jakýsi holohlavý muž podnikl na Constanta atentát párkem v rohlíku. Bodal jím do okenního skla, rozmačkal rohlík, přelomil párek — zanechávaje na okně nechutné kaňky hořčice a kečupu.

“Jé, jé, jé!” vřískala hezká mladá žena a ukázala Constantovi, co by pravděpodobně žádnému jinému muži ne­ukázala. Ukázala mu, že její dva horní řezáky jsou falešné. Nechala ty dva přední zuby vyklouznout z dásně. Vřeštěla jako ježibaba.

Na kapotu vyšplhal nějaký chlapec a zablokoval šo­férovi výhled. Urval stěrače, hodil je davu. Trvalo tři čtvr­tě hodiny, než limuzína dosáhla okraje davu. A na okraji vystřídali šílence takřka normální lidé.

Teprve na okraji se výkřiky staly srozumitelnými.

“Vyprávějte!” křičel jakýsi muž, který byl pouze zne­chucený — nikoli rozlícený.

“Máme právo!” křičela nějaká žena. Ukazovala Constantovi své dvě hezké děti.

Další žena Constantovi prozradila, na co se dav do­mnívá mít právo. “Máme právo vědět, co se děje!” vykřik­la.

Srocení bylo tedy cvičením ve vědě a teologii — pachtěním živáčků po náznacích, k čemu vlastně život je.

Šofér, vida před sebou konečně volnou cestu, sešlápl plyn k podlaze. Limuzína odsvištěla.

Prolétl kolem ní obrovský poutač. BERME S SEBOU V NEDĚLI DO KOSTELA NAŠÍ VOLBY NĚKOHO Z PŘÁTEL!, stálo na poutači.

Kapitola 2

Žvidle ve slávišti

 

“Někdy si říkám, že být z hmoty, která je schopna myslet a cítit, je velká chyba. Příliš si stěžuje. Nicméně, z týchž důvodů by asi balvany, hory a měsíce mohly být obvi­něny, že jsou až příliš flegmatické.”

WINSTON NILES RUMFOORD

 

Limuzína prosvištěla severním okrajem Newportu, zabočila na štěrkovou cestu, dojela na místo schůzky s he­likoptérou, která už čekala na pastvině.

Účelem přestupu Malachiho Constanta z limuzíny do helikoptéry bylo zabránit komukoli, aby ho sledoval, za­bránit komukoli, aby vypátral, kdo byl oním vousatým a obrýleným návštěvníkem Rumfoordova sídla.

Nikdo nevěděl, kde Constant byl.

Ani šofér, ani pilot neznali pravou totožnost svého pasažéra. Constant byl pro oba panem Jonášem K. Rowleyem.

“Pane Rowleyi — ?” řekl šofér, když Constant vystou­pil z limuzíny.

“Prosím?” řekl Constant.

“Neměl jste nahnáno, pane?” řekl šofér.

“Nahnáno?” řekl Constant, upřímně otázkou zmate­ný. “Z čeho?”

“Z čeho?” řekl nevěřícně šofér. “No přece ze všech těch magorů, co nás málem lynčovali.”

Constant se usmál a zavrtěl hlavou. Ani na moment ho uprostřed toho frmolu nenapadlo, že by mohl přijít k úrazu.

“Propadat panice je sotva něco platné, nemyslíte?” řekl. Vzápětí ve svých slovech rozpoznal Rumfoordův způsob vyjadřování — dokonce i stopu Rumfoordova aris­tokratického hýkání.

“Člověče — nad váma musí držet ruku nějakej anděl strážnej — ať se děje, co se děje, jste chladnej jak vokurka,” řekl šofér s obdivem.

Tato poznámka Constanta zaujala, neboť dobře vysti­hovala jeho postoj uprostřed zdivočelých zástupů. Vzal poznámku zprvu jako příměr — jako básnický opis svého rozpoložení. Člověk, nad kterým drží ruku anděl strážný, by se určitě zachoval stejně jako Constant —

“Jo, pane.” řekl šofér. “Na vás tutově musí něco dávat bacha.”

Vtom to Constantovi došlo: To je přesně jeho případ.

Až do tohoto okamžiku pravdy pohlížel Constant na své newportské dobrodružství jako na další z narkotických halucinací — jako na další peyotlový večírek — ži­vou, novou, zábavnou halucinaci, navíc bez jakýchkoli ná­sledků.

Malá dvířka byla závanem snu... vyschlá fontána dalším... a ten obrovský obraz bíle oblečené netýkavky se sněhobílým poníkem ... a ten komínovitý pokoj pod spirá­lovým schodištěm... a ta fotografie tří sirén z Titanu... a Rumfoordova proroctví... a bezradnost Beatrice Rumfoordové na vrcholku schodiště...

Malachimu Constantovi vyrazil po těle studený pot. Kolena hrozila rozklížením, oční víčka vypadla z pantů. Konečně pochopil, že to všecko všecičko bylo skutečné! Proto byl uprostřed běsnícího davu naprosto klidný, pro­tože věděl, že mu není souzeno zemřít na Zemi.

Ano, něco na něj dávalo pozor.

A ať to bylo, co bylo, šetřilo to jeho kůži pro —

Constant se chvěl, když vypočítával na prstech zají­mavé zastávky v itineráři, který před ním Rumfoord narý­soval.

Mars.

Pak Merkur.

Pak znovu Země.

Pak Titan.

Protože itinerář končil na Titanu, bylo pravděpodobné, že tam také Malachi Constant zemře. Má tam zemřít! Z čeho měl Rumfoord takovou radost?

 

Constant se vsoukal do helikoptéry, a jak lezl dovnitř, rozhoupal toho velkého, vratkého ptáka.

“Vy jste Rowley?” řekl pilot.

“Uhádl jste,” řekl Constant.

“Máte nezvyklé křestní jméno, pane Rowleyi,” řekl pilot.

“Co prosím?” řekl nanicovatě Constant. Vyhlížel plas­tickou bání krytu kabiny — hleděl na večerní oblohu. Uva­žoval, zda tam nahoře mohou být nějaké oči; oči, které by viděly všechno, co dělá. A jsou-li tam takové oči a chtějí-li, aby udělal jisté věci, aby cestoval do jistých míst — jak by ho k tomu mohly přimět? Ach bože — tam nahoře to ale vypadalo nehostinně a chladně!

“Povídal jsem, že máte nezvyklé křestní jméno,” řekl pilot.

“Jaké jméno myslíte?” řekl Constant, který už zapo­mněl na pošetilé křestní jméno, které si zvolil pro své inkognito.

“Jonáš,” řekl pilot.

 

Padesát devět dní nato se Winston Niles Rumfoord a jeho oddaný pes Kazak opět zmaterializovali. Od jejich poslední návštěvy se mnohé událo.

Tak především: Malachi Constant prodal všechny své podíly Galaktických loděnic, sdružení podniků, které mělo v opatrování velkou vesmírnou loď jménem Velryba. Chtěl tím přetnout každé spojení mezi sebou a jediným známým prostředkem cesty na Mars. Výtěžek z prodeje vložil do tabákové společnosti Měsíční opar.

Dále: Beatrice Rumfoordova zlikvidovala svou záso­bu rozmanitých cenných papírů a výtěžek z prodeje vloži­la do akcií Galaktických loděnic, zamýšlejíc takto získat nepřeslechnutelný hlas v jakémkoli rozhodování stran Velryby.

Dále: Malachi Constant se vrhl do psaní urážlivých dopisů Beatrici Rumfoordové — aby si ji udržel od těla, aby si ho naprosto a natrvalo zošklivila. Vidět jediný z těchto dopisů znamenalo vidět je všechny. Zcela posled­ní, psaný na dopisním papíru Magnum Opus, společnosti, jejímž výhradním posláním byla správa finančních záleži­tostí Malachiho Constanta, zněl následovně:

Ahojky ze slunné Kalifornie, Kosmická kočičko! Páni, jak já už se těším na poskočení s tak nóbl kostí, jako jste Vy, pod dvěma martskými měsíci! Dámičku Vaší sorty jsem jakživ neměl a vsadím se, že tahle Vaše sorta je ta nejnej! S láskou a hubičkou namísto předkrmu, Mal.

Dále: Beatrice zakoupila kapsli s kyanidem — roz­hodně smrtelnějším, než byly Kleopatřiny zmije. Beatrice jej hodlala polknout, kdyby měla s Malachim Constantem sdílet jen stejné časové pásmo.

Dále: burza se položila, což mezi jinými dočista zrui­novalo také Beatrici Rumfoordovou. Koupila akcie Galak­tických loděnic za ceny v rozmezí 151 1/2 až 169 bodů. V deseti prodejních kolech spadly na 6 bodů a na těch se nyní držely, chvějíce se nahoru dolů o pouhé zlomky bodů. A protože je Beatrice nakoupila jak na úvěr, tak za hoto­vé, přišla o vše, včetně svého newportského sídla. Zbyly jí toliko její šaty, dobré jméno a vyšší školní vzdělání.

Dále: Malachi Constant dva dny po svém návratu do Hollywoodu uspořádal večírek — a teprve nyní, o šestapadesát dní později, večírek pohasínal.

 

Dále: nefalšovaně vousatý mladík jménem Martin Koradubian se prohlásil za vousatého neznámého, který byl pozván do Rumfoordova sídla, aby tam přihlížel materializaci. Byl to opravář solárních hodinek z Bostonu a okouzlující lhář.

Jistý časopis odkoupil jeho příběh za tři tisíce dolarů.

Winston Niles Rumfoord seděl v Kapitánově muzeu pod spirálovým schodištěm a s obdivem a potěšením pročítal Koradubianovu časopiseckou báchorku. Koradubian tvrdil, že mu Rumfoord vyprávěl o roce deset miliónů po Kristu.

V roce 10 000 000 mělo podle Koradubiana dojít k obrovskému gruntování. Všechny památky z období mezi Kristovou smrtí a rokem jeden milión našeho letopo­čtu se měly svézt na skládky a spálit. To prý proto, říkal Koradubian, že muzea a archívy budou v té době vytlačo­vat ze Země všechno živé.

Celá epocha jednoho miliónu let, k níž se spálená ve­teš vztahovala, měla být podle Koradubiana v dějepisných knihách shrnuta do jediné věty: Po smrti Ježíše Krista ná­sledovalo období opětného uspořádání, které trvalo při­bližně jeden milión let.

Winston Niles Rumfoord se zasmál a odložil Koradubianův článek stranou. Nic tak nemiloval jako grandiózní podfuk. “Léta Páně deset miliónů —” pronesl nahlas, “slav­ný rok ohňostrojů, průvodů a světových výstav. Veselý čas rozbíjení základních kamenů a honby za památečními schránkami.”

Rumfoord nemluvil sám k sobě. V Kapitánově muzeu byla ještě jedna osoba.

Tou druhou osobou byla jeho manželka Beatrice.

Beatrice seděla v protějším ušáku. Sešla dolů, aby svého manžela požádala o pomoc v nouzi nejvyšší.

Rumfoord elegantně převedl řeč jinam.

Beatrice, už takhle jako strašidlo ve svých bílých ne­dbalkách, dostala barvu olova.

“Člověk je úžasně optimistické zvíře!” řekl Rumfoord rozjařeně. “No, představ si to: domnívá se, že jeho druh tu bude ještě deset miliónů let — jako by lidé byli zkonstruo­váni tak dokonale jako želvy!” Pokrčil rameny. “Ale kdoví — možná že lidské bytosti budou tak dlouho existovat, kdyby jen z ryzí umíněnosti. Jak ty to tipuješ?”

“Co?” řekla Beatrice.

“Jak dlouho tipuješ, že se tu lidský rod bude ještě motat?” řekl Rumfoord.

Z Beatriciných zaťatých zubů se vydral slabý, proni­kavý, táhlý tón tak vysoký, že byl téměř nad horní hranicí slyšitelnosti. Zvuk nesl týž strašný příslib jako svist křidý­lek padající bomby.

Pak přišla exploze. Beatrice překotila svoje křeslo, zaútočila na kostlivce, mrštila jím s třeskem do kouta. Vy­metla police Kapitánova muzea, až se exponáty odrážely od stěn, dupala po nich na podlaze.

Rumfoord jen ohromeně zíral. “Panebože — “ řekl, “co tě to posedlo?”

“Copak všecko nevíš?” řekla hystericky Beatrice. “Co­pak ti musí někdo něco říkat? Přečti si mé myšlenky!”

Rumfoord si položil dlaně na spánky, oči doširoka rozevřené. “Statický šum — slyším jen statický šum,” řekl.

“Co bys taky měl slyšet než statický šum?” řekla Beat­rice. “Mě tady vyhodí na dlažbu, bez kouska chleba do úst — a můj pan choť se jen chechtá a dává mi hádanky!”

“To nebyla žádná obyčejná hádanka,” řekl Rumfoord. “Ptal jsem se tě, jak dlouho si myslíš, že lidské plémě bude na světě. Měl jsem dojem, že by ti to pomohlo vidět svoje problémy v širší perspektivě.”

“Lidské plémě mi může být ukradeno!” řekla Beatrice.

“Nezapomeň, že k němu patříš,” řekl Rumfoord.

“Pak bych ráda požádala o přeložení k šimpanzům!” řekla Beatrice. “Žádný šimpanzí manžel by nestál se zalo­ženýma rukama, kdyby jeho žena přišla o všechny své ko­kosové ořechy. Žádný šimpanzí manžel by nenutil svou ženu, aby dělala vesmírnou děvku Malachimu Constantovi z Hollywoodu v Kalifornii.”

Sotvaže Beatrice vyřkla tato příšerná slova, její hněv polevil. Unaveně zavrtěla hlavou. “Jak dlouho ještě bude lidské plémě na světě, Mistře?”

“Nevím,” řekl Rumfoord.

“Já myslela, že víš všechno,” řekla Beatrice. “Nakouk­ni tedy do budoucnosti.”

“Hledím do budoucnosti,” řekl Rumfoord, “a zjišťuji, že se už nebudu nacházet v naší sluneční soustavě, až lidské plémě vymře. Takže konec je mi stejnou záhadou jako tobě.”

 

V Hollywoodu v Kalifornii se rozcinkala zvonkohra modrého telefonu v telefonní budce z umělého křemene u plaveckého bazénu Malachiho Constanta.

Je vždycky žalostné, když nějaká lidská bytost upad­ne do stavu, který je pod důstojnost zvířete. Ještě žalost­nější však je, když tato padlá osoba požívala všech výhod! Malachi Constant ležel v širokém brouzdališti lemují­cím jeho ledvinovitý bazén a spal spánkem opilce. V brouzdališti bylo na dva prsty teplé vody. Constant byl plně ustrojen do modrozelených večerních šortek a smo­kingu ze zlatého brokátu. Šaty měl promáčené.

Byl docela sám.

Bazén svého času pokrývala jednolitá rozvlněná vrstva gardénií. Ale vytrvalý ranní vítr jako by odhrnoval přikrývku do nohou postele, zanesl květy k jednomu konci bazénu. Když vítr přikrývku odhrnul, odhalil přitom dno bazénu vystlané rozbitým sklem, višněmi, spirálami citró­nové kůry, knoflíky peyotlu, plátky pomerančů, plněnými olivami, nakládanými cibulkami, televizním přijímačem, injekční stříkačkou a troskami bílého koncertního křídla. Hladina byla zaneřáděna doutníkovými nedopalky a ciga­retovými špačky, některými od cigaret s marihuanou.

Plavecký bazén nepřipomínal ani tak sportovní zaří­zení jako punčovou mísu v pekle.

Jedna z Constantových paží malátně klinkala v bazé­nu. Na zápěstí ponořeném pod vodou se blýskaly jeho solární hodinky. Hodinky se zastavily.

Telefonní zvonkohra naléhavě vyzváněla.

Constant cosi zamumlal, ale nepohnul se.

Zvonkohra umlkla. Potom, po dvaceti vteřinách, spus­tily zvonky nanovo.

Constant zasténal, posadil se, zasténal.

Z útrob domu se ozval rázný, pronikavý zvuk — cvakot vysokých podpatků na kachlíčkované podlaze. Vyšla úchvatně krásná, mosazně plavá žena, vrhla na Constanta povýšeně pohrdlivý pohled a zamířila k telefonní budce.

Žvýkala žvýkačku.

“Jo?” řekla do sluchátka. “Ach — to jste zase vy. Jo — už je vzhůru. Hej!” zaječela na Constanta. Měla hlas jako špaček. “Hej, kosmonaute!” zaječela.

“Hm?” řekl Constant.

“Chce s várna mluvit chlápek, co je prezidentem vaší společnosti.”

“Jaké společnosti?” řekl Constant.

“Jaký společnosti jste prezident?” řekla blondýna do sluchátka. Dostalo se jí odpovědi. “Magnum Opus,” řekla. “Ransom K. Fern z Magnum Opus,” řekla.

“Řekněte mu — řekněte mu, že mu zavolám,” řekl Constant.

Blondýna to Fernovi řekla, vyslechla další poselství pro Constanta. “Povídá, že dává výpověď.”

Constant se nejistě vyhrabal na nohy a třel si rukama tváře. “Výpověď?” řekl tupě. “Starý Ransom K. že dává výpověď?”

“Jo,” řekla blondýna. Nenávistně se usmála. “Povídá, že si už nemůžete dovolit vyplácet mu jeho plat. Povídá, že byste udělal nejlíp, kdybyste přišel a promluvil si s ním, než půjde domů.” Zasmála se. “Povídá, že jste na mizině.”

 

V Newportu zatím rámus výbuchu Beatrice Rumfoordové přivábil do Kapitánova muzea majordoma Moncriefa. “Volala jste, madam?” zeptal se.

“Byl to spíš řev, Moncriefe,” řekla Beatrice.

“Nic nechce, děkujeme,” řekl Rumfoord. “Vedli jsme trochu ohnivější debatu.”

“Jak se opovažuješ říkat, jestli něco chci nebo ne­chci?” řekla zlostně Beatrice Rumfoordovi. “Začíná mi do­cházet, že nejsi zdaleka tak vševědoucí, jak předstíráš. Já totiž náhodou něco chci. A chci hned celou spoustu věcí!”

“Madam?” řekl majordomus.

“Buďte tak laskav a pusťte dovnitř psa,” řekla Beatrice. “Ráda bych se s ním pomazlila, než zase zmizí. Ráda bych se dověděla, jestli chronosynklastické infundibulum zabíjí v psovi lásku tak jako v člověku.”

Majordomus se uklonil a odešel.

“Moc pěkná scéna před sluhou,” řekl Rumfoord.

“Celkem vzato,” řekla Beatrice, “je můj příspěvek k důstojnosti rodiny pořád trochu větší než tvůj.”

Rumfoord svěsil hlavu. “Zklamal jsem tě v něčem? Tohle mi chceš říct?”

“V něčem?” řekla Beatrice. “Ve všem!”

“Co jsem měl podle tebe dělat?” řekl Rumfoord.

“Mohl jsi mi aspoň říct, že burza zkrachuje!” řekla Beatrice. “Mohl jsi mě ušetřit toho, co teď prožívám.”

Rumfoordovy paže máchaly ve vzduchu, jak se ne­šťastně pokoušely poměřit různé argumenty.

“No?”

“Škoda, že nemůžeme do chronosynklastického infundibula spolu,” řekl Rumfoord. “Abys konečně na vlastní oči viděla, o čem to mluvím. Mohu ti jen říct, že mé opominutí varovat tě před krachem burzy je zrovna tak součástí pří­rodního řádu jako Halleyova kometa — a že je proto stej­ně marné zuřit na jedno či na druhé.”

“Říkáš mi prostě, že nemáš ani špetku charakteru a ani co se za nehet vejde odpovědnosti vůči mně,” řekla Beatrice. “Je mi líto, že to takhle říkám, ale je to pravda.”

Rumfoord zhoupl hlavu dozadu a zase dopředu. “Pravda — ale bože, jak malicherná pravda,” řekl.

Rumfoord se opět uchýlil ke svému časopisu. Časopis se přirozeně rozevřel na prostřední dvoustránce, která byla barevnou reklamou na cigarety značky Měsíční opar. Tabákovou společnost Měsíční opar koupil nedávno Malachi Constant.

Rozkoš v hlubinách! hlásala slova titulku. Průvodní obrázek byl snímkem tří sirén z Titanu. Byly tu jako živé — bílá dívka, zlatá dívka a hnědá dívka.

Prsty na ruce zlaté dívky, spočívající na jejím levém prsu, byly šťastnou náhodou roztažené, což grafikovi umožnilo, aby mezi dva z nich přimaloval cigaretu Měsíční opar. Kouř z cigarety se linul pod chřípí hnědé a bílé dívky a jejich kosmoborná vilnost se zdála soustředěna pouze na mentolový dým.

Rumfoord věděl, že se Constant pokuší fotografii zlehčit komerčním použitím. Constantův otec udělal cosi podobného, když zjistil, že Leonardovu Monu Lisu nekou­pí za žádnou cenu. Stařec potrestal Monu Lisu tím, že ji užil v reklamní kampani na čípky.

Byl to způsob svobodného podnikání, jak zatočit s krásou, která hrozila získat převahu.

Rumfoord vyloudil na svých rtech bzučivé zavrnění, což byl zvuk, který vydával, když se ho zmocňoval soucit. Soucit, jenž se ho teď zmocňoval, patřil Malachimu Constantovi, kterého čekaly daleko horší časy než Beatrici.

“To je celá tvoje obrana?” řekla Beatrice, přistoupivši za Rumfoordovo křeslo. Ruce měla založené a Rumfoord, který četl její myšlenky, věděl, že uvažuje o svých ostrých vyčnívajících loktech jako o toreadorových mečících.

“Co prosím?” řekl Rumfoord.

“Tohle mlčení — tohle schovávání za časopisem — to je všechno, čím mě chceš zvrátit?” řekla Beatrice.

“Zvrátit — tomu říkám puntičkářské slovo,” řekl Rumfoord. “Já něco řeknu, ty mě zvrátíš, já zase zvrátím tebe a pak někdo přijde a zvrátí nás oba.” Pokrčil rameny. “Pěkně hrůzná představa, jak se lidi stavějí do fronty, aby mohli zvracet jeden druhého.”

“Nemohl bys mi, a to okamžitě,” řekla Beatrice, “po­skytnout několik burzovních tipů, které by mi dovolily zís­kat zpátky, o co jsem přišla, a ještě něco navrch? Jestli ti na mně jen drobet záleží, můžeš mi prozradit, jakým tri­kem se mě Malachi Constant z Hollywoodu pokusí vylá­kat na Mars, abych ho mohla převézt?”

“Podívej,” řekl Rumfoord, “pro puntičkáře je život něco jako pouťová horská dráha.” Obrátil se, aby jí roztře­pal ruce před obličejem. “Přihodí se ti na ní všechno mož­né! Jistě,” řekl, “že vidím celou horskou dráhu, po které se pohybuješ. A jistě — mohl bych ti dát kus papíru, který by ti předem prozradil každý sešup a každou zatáčku, varoval tě před každým bubákem, který na tebe vyjukne v tom kterém tunelu. Ale to by ti nebylo nic platné.”

“Nechápu proč,” řekla Beatrice.

“Protože bys tou horskou dráhou pořád musela pro­jíždět,” řekl Rumfoord. “Já tu horskou dráhu nevymyslel, nepatří mi a nerozhoduji, kdo se po ní poveze a kdo ne. Já jen vím, jak vypadá.”

“A Malachi Constant k té horské dráze taky patří?” řekla Beatrice.

“Ano,” řekl Rumfoord.

“A nedá se mu vyhnout?” řekla Beatrice.

“Ne,” řekl Rumfoord.

“Dobrá — ale co kdybys mi aspoň prozradil, co nás má svést dohromady,” řekla Beatrice, “a dopřál mi udělat to málo, co udělat mohu.”

Rumfoord pokrčil rameny. “Tak dobře — když si to přeješ,” řekl. “Když ti to pomůže —

Právě v tuto chvíli,” řekl, “vyhlašuje prezident Spoje­ných států Nový kosmický věk, který má odstranit neza­městnanost. Miliardy dolarů budou vydány na vesmírné lodi bez lidské posádky, aby tak vznikly nové pracovní příležitosti. Vstupní epizodou Nového kosmického věku bude odpálení Velryby, k čemuž dojde příští úterý. Velryba bude na mou počest pojmenována na Rumfoorda, nacpá­na cvičenými opičkami a vypálena směrem k Marsu. Ty i Constant budete pozváni k slavnostnímu startu. Vstoupíš jako čestný host na palubu, aby sis loď prohlédla, a vadný spínač tě vyšle na cestu s opicemi.”

 

V tomto místě je záhodno tok vyprávění přerušit a upozornit, že báchorka, kterou Rumfoord Beatrici bala­mutil, je jedním z mála známých případů, kdy Winston Niles Rumfoord pronesl lež.

Z Rumfoordova příběhu bylo pravdou jen tohle: Vel­ryba skutečně měla být přejmenována a odpálena v úterý a prezident Spojených států skutečně právě vyhlašoval Nový kosmický věk.

Některé z prezidentových výroků z té doby si zaslou­ží ocitovat — a měli bychom připomenout, že prezident slovu “pokrok” dodával zvláštní příchuť tím, že je vyslovo­val jako prokvok. Přichucoval také slova “židle” a “skladiš­tě”, která vyslovoval jako žvidle a sláviště.

“Jsou mezi námi tací, kteří říkají, že americké hospo­dářství je zastaralé a churavé,” řekl prezident, “a já na­mouduši nechápu, jak můžou něco takového tvrdit, poně­vadž prokvoku se dneska na všech frontách dostává víc příležitostí než kdykoli v lidských dějinách.

A je nám otevřeno pole, na němž můžeme dosáhnout obzvláštního prokvoku, a tím je nedozírné pole vesmíru. Vesmír nás už jednou odmrštil od svých bran, ale když jde o prokvok, Američané se nesmíří s odpovědí, ‚nejde to‘.

Každý den za mnou do Bílého domu přicházejí malomyslní,” řekl prezident, “a lamentují a stěžují si: ‚Ach, pane prezidente, sláviště jsou plná automobilů a letadel a ku­chyňských linek a všelijakých dalších tovarů,‘ a bědují: ‚Ach, pane prezidente, vždyť už nikdo z toho, co továrny vyrábějí, nic nechce, protože každý má ode všeho aspoň dva, tři nebo čtyři kusy.‘

Vzpomínám si zvláště na jednoho muže, byl to výrob­ce žvidlí, který dosáhl ohromné nadprodukce a nedokázal myslet na nic jiného než na ty svoje žvidle ve slávišti. A já jsem mu řekl: ‚V příštích dvaceti letech se počet obyvatel zdvojnásobí a všechny ty miliardy nových lidiček budou potřebovat něco, na čem by seděli, tak jen se těch svých žvidlí pěkně držte. Co kdybyste prozatím ty žvidle ve slá­višti pustil z hlavy a myslel radši na vesmírný prokvok.‘ Řekl jsem mu, co řeknu i vám a co řeknu každému: ‚Vesmír může pohltit veškerou výrobní produkci bilionu planet velikosti Země. Můžeme vyrábět a odpalovat rake­ty na věky věkův, a nikdy jimi vesmír nezaplníme, nikdy neodhalíme všechna tajemství, která tají.‘

Teď jistě tíž lidé, co tak rádi lamentují a bědují, řeknou: ,Ach, pane prezidente, ale co tohleto chronosynklastické infundibulum a co tamhleto a co tamto? A já jim říkám: ‚Kdyby lidé věnovali sluchu takovým, jako jste vy, jaktěživo by tu nebyl žádný prokvok. Nebyl by telefon, nebylo by nic. A mimoto,‘ říkám jim, říkám vám a řeknu každému: ‚dneska už nemusíme vysílat vesmírné lodi s lid­skou posádkou. Budeme používat pouze nižších živoči­chů. ‘”

Řekl toho ještě požehnaně.

 

Malachi Constant z Hollywoodu v Kalifornii vyšel z telefonní budky z umělého křemene dočista střízlivý. Oči jako by měl plné popela. Na jazyku chuť pyré z koňské houně. Byl pevně přesvědčen, že tu krásnou blondýnu jak­živ neviděl.

Položil jí jednu ze standardních otázek pro časy prud­kých zvratů. “Kde jsou všichni?” řekl.

“Všechny jste vyhodil,” řekla blondýna.

“Já?” řekl Constant.

“Jo,” řekla blondýna. “Máte vokno?”

Constant chabě přikývl. Dosáhl za toho šestapadesátidenního večírku stavu, kdy sotva mohl mít něco jiného. Umínil si, že se stane nehodným jakéhokoli osudu — ne­schopným jakéhokoli poslání — přespříliš neduživým, aby mohl kamkoli cestovat. Uspěl v tom do otřesné míry.

“Byl to přesnej mejdan,” řekla blondýna. “Bavil jste se jako všichni ostatní, pomáhal nám strčit piano do bazénu. A když do něj konečně žuchlo, spustil jste moldánky.”

“Moldánky,” opakoval ozvěnou Constant. To bylo cosi nového.

“Jo,” řekla blondýna. “Povídal jste, že jste měl nešťast­ný děctví, a všechny jste nutil, aby si poslechli, jak strašně bylo nešťastný. Jak vám táta nikdy nepřines mičudu — vůbec žádnou hračku. Zpola vám nikdo nerozuměl, ale když vám bylo rozumět, bylo to vždycky o tom, že vám táta nikdy nedal mičudu.

A potom jste vyprávěl o svý matce,” řekla blondýna, “a povídal jste, že to byla kurva, a že jestli se takový žen­ský může říkat kurva, tak že jste na to pyšnej, že jste synem kurvy. A pak jste řek, že dáte naftovou studni kaž­dý ženský, která k vám přijde, podá vám ruku a nahlas, aby to každej slyšel, řekne: ‚Jsem kurva jako vaše máma.‘”

“Co bylo dál?” řekl Constant.

“Potom jste dal každý ženský na večírku jednu nafto­vou studni,” řekla blondýna. “A pak jste se rozbrečel na celý kolo, upíchnul se na mě a všem tady vykládal, že jsem jediná bytost v celý sluneční soustavě, který můžete věřit. Povídal jste, že všichni ostatní jenom čekají, až usnete, aby vás mohli šoupnout na palubu vesmírný lodi a vystřelit na Mars. Potom jste všechny až na mě poslal domů. Sluhy, dočista všechny.

Potom jsme spolu odletěli do Mexika, kde jsme se vzali, a pak jsme se zase vrátili sem,” řekla. “A já teď kou­kám, že nemáte ani nočník, do kterýho byste se moh vy­písknout, ani bejvák, ze kterýho byste ho vynes. Běžte rad­ši do tý svý kanceláře a zjistěte si, co se to ksakru děje, poněvadž můj frajer je gangster, a jestli mu řeknu, že jste mě pořádně nezaforotil, tak vás zabije.

Kruci,” řekla, “já měla nešťastnější děctví než vy. Moje máma byla kurva a fotr taky jakživ nepáchnul domů — mimoto jsme ale byli chudý. Vy jste měli miliardy.”

 

V Newportu se Beatrice Rumfoordová obrátila ke svému muži zády. Stála na prahu Kapitánova muzea, tváří do chodby. Z konce chodby bylo slyšet majordomův hlas. Majordomus stál v domovních dveřích a přivolával Kazaka, vesmírného psa.

“Já náhodou o horských dráhách taky něco vím,” řek­la Beatrice.

“To je dobře,” řekl prázdně Rumfoord.

“Když mi bylo deset let,” řekla Beatrice, “vzal si můj otec do hlavy, že bych se kdovíjak ráda svezla na horské dráze. Trávili jsme léto na mysu Tresky, a tak jsme jeli do zábavního parku za Vodopády.

Koupil dva lístky na horskou dráhu. Chtěl jet se mnou.

Podívala jsem se na horskou dráhu,” řekla Beatrice, “a ta vypadala tak hloupě a špinavě a nebezpečně, že jsem prostě odmítla nasednout. Vlastní otec mě na ni nedostal,” řekla Beatrice, “přestože byl předsedou správní rady Newyorských ústředních drah.

Otočili jsme a jeli domů,” řekla hrdě Beatrice. Oči se jí leskly a náhle prudce pohodila hlavou. “Tak se musí na horské dráhy,” řekla.

Důstojně vyšla z Kapitánova muzea, odebrala se do vstupní haly, aby tam vyčkala Kazakova příchodu.

Vzápětí za sebou vycítila elektrizující přítomnost své­ho manžela.

“Beo —” řekl, “jestli se zdám ke tvým neštěstím lhos­tejný, pak jen proto, že vím, jak se všechno nakonec obrátí k dobrému. Jestli se zdám krutý, když se nevzpouzím myš­lence tvého spáření s Constantem, pak tím jen pokorně uznávám, že ti bude mnohem lepším manželem, než jakým jsem ti kdy byl nebo mohu být já.

Těš se, že budeš poprvé skutečně zamilovaná, Beo,” řekl Rumfoord. “Těš se, že se budeš chovat aristokraticky i bez vnějších důkazů své aristokratičnosti. Těš se, že ti nezůstane nic než důstojnost, inteligence a něha, které jsi dostala od Pánaboha — těš se, že budeš mít jen tento materiál a nic víc, a že s ním přesto dokážeš něco úžasné­ho.”

Rumfoord tence zasténal. Pozbýval hmotnosti. “Ach, bože —” řekl, “mluvíš o horských dráhách —

Pomysli také někdy na horskou dráhu, po které jez­dím já. Na Titanu se ti jednoho dne vyjeví, jak nemilosrd­ně jsem byl zneužit, kým a k jak odporně nicotným úče­lům.”

Kazak se teď vřítil do domu, převislé pysky rozklinkané. Smykem přistál na naleštěné podlaze.

Běžel na místě, marně se snažil vytočit pravý úhel, nabrat směr k Beatrici. Utíkal rychleji a rychleji, a přesto ne a ne se odpíchnout.

Zprůsvitněl.

Začal se scvrkávat, bláznivě rejdil po podlaze haly jako pingpongový míček po pánvi.

Potom zmizel.

Po žádném psu nebylo památky.

Aniž by se ohlédla, věděla Beatrice, že manžel zmizel také.

“Kazaku?” řekla nezvučně. Luskla prsty, jako by chtě­la přivolat psa. Její prsty však byly příliš slabé, aby vydaly zvuk.

“Hodný pejsánek,” zašeptala.

Kapitola 3

To už radši Spojené vdolkárny

 

“Synu — říká se, že v téhle zemi není královského stavu, ale chceš vedet, jak se stát králem Spojených států ame­rických? Propadni prostě dírou v hajzlíku a vynoř se provoněn růžovou vůní.”

NOEL CONSTANT

 

Magnum Opus, losangeleskou společnost, která spra­vovala finanční záležitosti Malachiho Constanta, založil Malachiho otec. Jejím domovem byla jedenatřicetipatrová budova. Ačkoli celá budova Magnum Opusu patřila, spo­lečnost užívala pouze horní tři podlaží a ostatní pronají­mala firmám, které kontrolovala.

Některé z těchto společností se stěhovaly pryč, neboť je Magnum Opus nedávno prodal. Jiné se nastěhovávaly, neboť je Magnum Opus nedávno zakoupil.

Mezi nájemníky byly Galaktické loděnice, Měsíční opar, Petrolej Fandango, Lennoxova jednokolejná dráha, Rychlosmaž, Farmaceutika Sani-děva, Lewisova a Marvinova síra, Dupreeho elektronika, Univerzální piezoelekt­rická, Psychokineze bez hranic, Ed Muir a spol., Max-Morovy obráběcí nástroje, Wilkinsonovy barvy a laky, Ame­rická levitace, Nepovol, Král sportovních košil a Když je nouze nejvyšší — kalifornská úrazová a životní pojišťov­na.

Budova Magnum Opusu byl štíhlý, dvanáctistěnný hranol pokrytý po všech dvanácti stranách modrozeleným sklem, které při úpatí přecházelo v růžovou. Dvanáct stěn představovalo podle architekta dvanáct velkých nábožen­ství světa. Zatím ještě nikdo architekta nepožádal, aby je vyjmenoval.

Naštěstí, protože by to nesvedl.

Na střeše bylo soukromé letiště pro helikoptéry.

Stín a třepetání Constantovy helikoptéry dosedající na přistávací plochu připadaly mnoha lidem dole jako stín a třepetání anděla šťastné smrti. Připadal jim tak ve světle krachu na burze, protože peníze a pracovní příležitosti byly tak vzácné —

A obzvlášť jim tak připadal proto, že to, co krachlo nejtvrději, co s sebou strhlo všechno ostatní, byly podniky Malachiho Constanta.

Constant svou helikoptéru pilotoval sám, protože všichni jeho sloužící dali předchozí noci výpověď. Con­stant pilotoval mizerně. Dosedl s řachnutím, které roze­chvělo celou budovu.

Přiletěl na poradu s Ransomem K. Fernem, preziden­tem Magnum Opusu.

Fern čekal na Constanta v jedenatřicátém poschodí — jediné obrovské místnosti, jež byla Constantovou kan­celáří.

Kancelář byla strašidelně zařízena, neboť žádný kus nábytku neměl nohy. Všechno bylo udržováno v patřičné výši magnetickou silou. Psací stůl, stolky, bar a pohovky byly volně se vznášející desky. Židle byly vykloněné, volně se vznášející mísy. Ze všeho nejpřízračněji působily tužky a bloky namátkou roztroušené ve vzduchu k popadnutí pro každého, koho napadne myšlenka hodná zapsání.

Koberec byl zelený jako tráva, a to z prostého důvo­du, že to taky tráva byla — živoucí tráva stejně svěží jako na každém golfovém hřišti.

Malachi Constant klesl z letiště pro helikoptéry do své kanceláře soukromým výtahem. Když se dveře výtahu šepotavě rozevřely, Constant se všeho toho beznohého nábytku, plujících tužek a bloků zděsil. Nebyl ve své kan­celáři osm týdnů. Někdo ji zatím nově zařídil.

Ransom K. Fern, stárnoucí prezident Magnum Opusu, stál u okna sahajícího od podlahy ke stropu a přehlížel město. Měl na sobě dlouhý černý svrchník a na hlavě čer­ný homburg. Svoji bambusku držel v poloze k poctě zbraň. Byl neobyčejně hubený — vždycky byl takový.

“Prdelku má jako dva kmíny,” řekl kdysi o Fernovi otec Malachiho Constanta Noel. “Ransom K. Fern je jako velbloud, který vyžahl oba své hrby a teď stravuje všechno ostatní kromě vlasů a očních bulv.”

Podle údajů zveřejněných berním úřadem byl Fern nejlépe placeným vedoucím úředníkem v zemi. Jeho plat obnášel rovný milión dolarů ročně — plus možnost náku­pu vybraných akcií a úhrada veškerých životních nákladů.

Vstoupil do společnosti Magnum Opus, když mu bylo dvacet dva let.

Teď mu bylo šedesát.

“Někdo — někdo vyměnil všechen nábytek,” řekl Constant.

“Ano,” řekl Fern, stále přehlížeje město, “někdo ho vyměnil.”

“Vy?” řekl Constant.

Fern si odfrkl a s odpovědí si dal na čas. “Napadlo mě, že bychom měli projevit svou loajalitu k některým našim výrobkům.”

“Já — ještě jsem nic takového neviděl,” řekl Constant. “Nikde žádné nohy — plave si to ve vzduchu.”

“Magnetická síla, víte,” řekl Fern.

“No — je to vlastně báječné, když tak na to koukám,” řekl Constant. “A tohle dělá nějaká naše firma?”

“Společnost Americká levitace,” řekl Fern. “Řekl jste, abychom ji koupili, tak jsme ji koupili.”

Ransom K. Fern se otočil od okna. Jeho obličej byl matoucí kombinací mládí a stáří. V celém obličeji nebylo jediné stopy po nějakém přechodném stadiu stárnutí, jedi­ná připomínka muže ve třicítce, čtyřicítce nebo padesátce, který byl odstrčen do pozadí. Bylo v něm zastoupeno pou­ze jinošství a šedesát let života. Jako by sedmnáctiletý mladík uvadl a zbělel prudkým zášlehem plamenů.

Fern četl dvě knihy denně. O Aristotelovi se říká, že byl posledním člověkem, který byl obeznámen s veškerou kulturou své doby. Ransom K. Fern učinil působivý pokus stanout Aristotelovi naroveň. Aby však ve svých vědomostech postřehl nějaký řád, v tom už tak úspěšný jako Aristoteles nebyl.

Intelektuální hora porodila filozofickou myš — a Fern byl první, kdo přiznal, že je to myš, navíc ještě prašivá. Jak tuto filozofii v jejích nejprostších pojmech konverzačně vyjádřil sám Fern:

“Přistoupíte k chlápkovi a zeptáte se: ‚Jak se vede, Joe?‘ A on vám řekne: ‚Jo, jde to, jde to — lepší to být nemůže.‘ A vy se mu kouknete do očí a vidíte, že o moc horší to opravdu být nemůže. Když to tak vezmete kolem a kolem, jsou na tom všichni pěkně mizerně, a když říkám všichni, myslím všichni. A co je nejhorší, že proti tomu zřejmě není léku.”

Tato filozofie ho nerozesmutňovala. Nečinila ho trudnomyslným.

Činila ho nelítostně ostražitým.

Pomáhala mu rovněž v obchodním podnikání — ne­boť Fernovi dovolovala automaticky předpokládat, že jeho partner je mnohem slabší a otrávenější, než vypadá.

Lidé se silným žaludkem tu a tam shledávali Fernovy postranní poznámky dokonce směšnými.

Jeho postavení zaměstnance Noela Constanta a poz­ději Malachiho zdárně přispívalo k tomu, aby takřka vše­chno, co řekl, dostalo hořce komický nádech — neboť père i fils Constantové stáli po všech stránkách kromě jediné hluboko pod ním, nicméně právě tato výjimečná stránka byla jedinou, na které skutečně záleželo. Constantové — nevědomí, vulgární a bezostyšní — měli nevídaně prach­sprostého štěstí.

Aspoň doposud.

Malachimu Constantovi se teprve mělo rozbřesknout, že jeho štěstí je totam — dočista. Mělo se mu teprv roz­břesknout, vzdor šeredné novince, kterou mu Fern sdělil po telefonu.

“Jemine,” řekl bezelstně Constant, “čím déle se na ten nábytek koukám, tím víc se mi zamlouvá. To by se mělo prodávat jako horké vdolky.” Když se Malachi Constant vyjadřoval k obchodním věcem, bylo v tom cosi patetické­ho a odpudivého. Totéž platilo o jeho otci. Starý Noel Constant o obchodu nikdy nic nevěděl a jeho syn jakby­smet — a i to maličko šarmu, který snad Constantové měli, se rozplynulo, sotvaže začali předstírat, že jejich úspěchy závisí na tom, že rozpoznají dámská kolínka od pětivaječných.

Optimistický, výbojný a mazaný miliardář působí po­někud nemravným dojmem.

“Dejte na mě,” řekl Constant, “tohle byla náramně dobrá investice — do společnosti, která dělá takovýhle nábytek.”

“To radši Spojené vdolkárny,” řekl Fern. Spojené vdolkárny byly jeho oblíbený žertík. Kdykoli se na něho obrátil někdo s žádostí o radu, do čeho uložit peníze, aby se za šest týdnů zdvojnásobily, s vážnou tváří doporučil investovat do těchto fiktivních akcií. Někteří se jeho dopo­ručením skutečně pokusili řídit.

“Sedět na pohovce Americké levitační je těžší než stát v kánoi z březové kůry,” řekl suše Fern. “Kecněte si do jednoho z těchhle takzvaných křesel a odrazíte se od zdi jako kámen vystřelený z praku. Posaďte se na kraj svého psacího stolu a proskotačí s vámi kanceláří jako letadýlko Kitty Hawk s bratrem Wrightovým.”

Constant se jen docela lehce dotkl psacího stolu. Stůl se nervózně otřásl.

“No co — ještě tomu nevychytali všechny mouchy, to je celé,” řekl Constant.

“Pravdivější slova nebyla řečena,” řekl Fern.

Constant teď pronesl obhajobu, jakou ještě nikdy ne­musel vyslovit. “Člověk má právo dopustit se čas od času chyby,” řekl.

“Čas od času?” řekl Fern a vytáhl obočí. “Celé tři mě­síce jste dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým a pove­dlo se vám, co bych považoval za nemožné. Podařilo se vám víc než smazat výsledky takřka čtyřiceti let osvícené­ho tipování.”

Ransom K. Fern sáhl do vzduchu pro tužku a přelo­mil ji ve dví. “Magnum Opus už neexistuje. Vy a já jsme poslední lidé v téhle budově. Všichni ostatní byli vyplaceni a posláni domů.”

Uklonil se a vykročil ke dveřím. “Centrála je seřízena tak, aby všechny hovory zvenčí přicházely přímo na váš psací stůl. A až budete odcházet, pane Constante, nezapo­meňte vypnout světla a zavřít hlavní vchod.”

 

Zde je asi na místě historie společnosti Magnum Opus.

Magnum Opus povstal z nápadu, který se vylíhl v hla­vě yankeeského obchodního cestujícího s kuchyňským ná­dobím s měděným dnem. Oním Yankeem byl Noel Constant, rodák z New Bedfordu ve státě Massachusetts. Byl to otec Malachiho.

Otcem Noela byl zase Sylvanus Constant, opravář stavů v Newbedfordských tkalcovnách Nattaweenské po­bočky Velkorepublikánských vlnařských závodů. Byl anar­chista, ale nikdy se pro to nedostal do maléru, leda s man­želkou.

Rodina mohla sledovat svůj rodokmen až k nelegi­timnímu početí Benjamina Constanta, který byl za Napo­leona, v letech 1799 až 1801, tribunem a milencem Anny Louisy Germainy Neckerové, baronky de Stael-Holstein, ženy tehdejšího švédského velvyslance ve Francii.

Rozhodně jednoho večera v Los Angeles si Noel Constant umanul, že bude burzovním spekulantem. Bylo mu v té době třicet devět let, byl svobodný, tělesně a mravně nepřitažlivý a v obchodě babral. Nápad stát se spekulantem dostal, když seděl sám na úzké posteli poko­je číslo 223 v hotelu Wilburhampton.

Nejcennější obchodní struktura, jaká kdy patřila jedi­né osobě, mohla pro začátek sotva najít skromnější hlavní stan. Pokoj 223 ve Wilburhamptonu byl tři metry třicet dlouhý a dva a půl metru široký a nebyl v něm ani telefon, ani kartotéka.

Byla tam ovšem postel, prádelník se třemi zásuvkami, staré noviny, kterými byly zásuvky vyloženy, a v nejspod­nější zásuvce gideonská bible. Novinová stránka, kterou byla vyložena prostřední zásuvka, byla stránka burzovních kursů z doby před čtrnácti lety.

Říká se taková hádanka o člověku zavřeném v pokoji, kde je pouze stůl a kalendář. Otázka zní: jak přežije?

Odpověď: nadělá z kalendáře škubánky a zapíjí je stolním vínem.

Velice to připomíná zrod Magnum Opusu. Materiály, z nichž Noel Constant vybudoval své bohatství, nebyly samy o sobě o nic výživnější nežli škubánky z kalendáře a víno ze stolu.

Magnum Opus povstal pomocí pera, šekové knížky, několika kancelářských obálek, hotelové bible a bankovní­ho konta ve výši osm tisíc dvě stě dvacet dolarů.

Bankovní konto bylo podílem Noela Constanta z ma­jetku jeho otce anarchisty. Majetek tvořily převážně vlád­ní obligace.

A Noel Constant měl svůj investiční program. Byla to prostota sama. Jeho investičním poradcem měla být bible. Jsou lidé, kteří po prostudování investiční metody Noela Constanta dospěli k názoru, že byl buď génius, ane­bo měl báječnou síť průmyslových špiónů.

Neomylně si vybíral nejskvělejší burzovní hvězdy ně­kolik dnů nebo hodin před tím, než vstoupily do světla ramp. Za dvanáct měsíců, zřídkakdy opouštěje pokoj 223 v hotelu Wilburhampton, rozmnožil své jmění na milión a čtvrt.

Noel Constant se obešel bez génia i bez špiónů. Jeho systém byl tak idiotsky prostý, že ho někteří ne­dokáží pochopit, i kdyby jim byl sebevíckrát vysvětlen. Lidé, kteří ho nedokáží pochopit, jsou ti, kteří pro klid své duše musí věřit, že ohromné bohatství může být nakupeno pouze ohromnou chytrostí.

Systém Noela Constanta byl tento:

Vzal gideonskou bibli, kterou měl v pokoji, a začal první větou Genese.

První věta Genese, jak možná někteří vědí, zní: “Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.” Noel Constant to pře­psal velkými písmeny bez čárek a háčků, za jednotlivá pís­mena udělal tečky a rozdělil písmena do párů, takže dostal následující větu: N.A., P.O., C.A., T.K., U.S., T.V., O.R., I.L., B.U., H.N., E.B., E.A., Z.E., M.I.

A potom vyhledal společnosti začínající těmito iniciá­lami a koupil jejich akcie. Zprvu se řídil pravidlem kupo­vat akcie vždy jen jedné společnosti, vložit do nich vše­chny prostředky, a jakmile se hodnota jeho akcií zdvojná­sobila, ihned je zas prodat.

První peníze vložil do Nevadské Autogiry. Následo­valy Pittsburské ocelárny, Carsonova akustika, Tiptop-Koop, Univerzální sečky, TELCO výtahy, Ochotný robot a Indiánské lihovary.

Program pro následujících dvanáct měsíců byl tento: Bio-Unikum, Humorné nápady, Elektronika budoucnosti, Eastwoodovo Aluminium, Zanesvillské elektromotory a Moderní interiér.

Když dospěl k začátku druhé věty První knihy Mojží­šovy a došlo opět na Zanesvillské elektromotory, nespo­kojil se s pouhou částí akcií. Koupil celý podnik — jak stál a ležel.

Dva dny poté obdržela společnost dlouhodobou vlád­ní zakázku na mezikontinentální balistické střely, zakázku, díky které společnost nabyla, střízlivě vzato, hodnotu pa­desáti devíti miliónů dolarů. Noel Constant společnost koupil za dvaadvacet miliónů.

Jediné exekutivní rozhodnutí, jaké kdy v souvislosti se společností učinil, obsahoval příkaz napsaný na pohlednici s obrázkem hotelu Wilburhampton.

Pohlednice byla adresována řediteli společnosti a při­kazovala mu, aby její název změnil na Galaktické loděni­ce, neboť společnost už dávno přerostla Zanesville a elekt­romotory.

Jakkoli skromný byl tento projev autority, byl vý­znamný, neboť ukázal, že se Constant konečně o něco ze svého majetku začal zajímat. A přestože se cena akcií fir­my za jeho držení víc než zdvojnásobila, neprodal je vše­chny. Prodal jich pouze čtyřicet devět procent.

I nadále se radil se svou hotelovou biblí, ale z každé firmy, jež mu padla do oka, si teď nechával větší podíl.

Za první dva roky přijal Noel Constant v pokoji 223 hotelu Wilburhampton pouze jediného návštěvníka. Ná­vštěvník nevěděl, že je Constant bohatý. Jeho jediným ná­vštěvníkem byla pokojská jménem Florence Whitehillová, která s ním za nízký poplatek trávila každou desátou noc.

Florence, tak jako všichni ostatní ve Wilburhamptonu, mu věřila, když říkal, že obchoduje s poštovními zná­mkami. Osobní hygiena nebyla nejsilnější stránkou Noela Constanta. Nebylo tudíž moc těžké uvěřit, že ho jeho prá­ce přivádí do stálého styku s lepem.

Jediní lidé, kteří věděli, jak je bohatý, byli zaměstnan­ci berního úřadu a vznešené účetní firmy Clough a Higgins.

A potom, po dvou letech, přijal Noel Constant v po­koji 223 druhého návštěvníka.

Druhým návštěvníkem byl hubený a ostražitý dvaa­dvacetiletý mladík s modrýma očima. Jeho prohlášení, že přichází z Národního berního úřadu, Noela Constanta upřímně zaujalo.

Constant pozval mladého muže do svého pokoje, vy­bídl ho rukou, aby usedl na postel. Sám zůstal stát.

“Poslali za mnou dítě, co?” řekl Noel Constant.

Návštěvník se neurazil. Obrátil posměšek ve svůj pro­spěch, zabudoval ho do věru mrazivého zpodobení sebe sama. “Dítě se srdcem z kamene a myslí hbitou jako malý mungo, pane Constante,” řekl. “Studoval jsem také na obchodní fakultě Harvardovy univerzity.”

“To je docela možné,” řekl Constant, “ale pochybuju, že byste mi mohl ublížit. Nedlužím federální vládě ani šes­ták.”

Neopeřený návštěvník přikývl. “Já vím,” řekl. “Shledal jsem všechno ve vzorném pořádku.”

Mladý muž se rozhlédl po pokoji. Jeho chudobnost ho nepřekvapila. Natolik se ve světě vyznal, aby očekával něco chorobného.

“Probral jsem vaše daňová přiznání za poslední dva roky,” řekl, “a podle mých propočtů jste nejšťastnější člo­věk, jaký se kdy narodil.”

“Šťastný?” řekl Noel Constant.

“Nazval bych to tak,” řekl mladý návštěvník. “Vy ne? Na příklad — co vyrábí společnost TELCO výtahy?”

“TELCO výtahy?” řekl nemastně Noel Constant.

“Po dobu dvou měsíců jste vlastnil třiapadesát pro­cent jejich akcií,” řekl mladý návštěvník.

“Coby — výtahy — zařízení na zdvihání různých věcí,” řekl stísněně Noel Constant. “A všelijaké příbuzné výrobky.”

Úsměv vykreslil mladému návštěvníkovi pod nosem kočičí fousy.

“Pro vaši informaci,” řekl, “TELCO výtahy je jméno, kterým vláda v poslední válce nazvala přísně tajnou labo­ratoř, kde se vyvíjely podmořské naslouchací přístroje. Po válce přešla laboratoř do soukromých rukou a název se už nezměnil — neboť práce byla stále přísně tajná a jediným zákazníkem zůstala vláda.

A copak zajímavého,” pokračoval mladý návštěvník, “jste zjistil o firmě Humorné nápady, že jste v nich rozpo­znal výhodnou investici? Domníval jste se, že dělají bouchací kuličky a papírové nosy?”

“Odkdy se berňák o tohle zajímá?” řekl Noel Con­stant. “Přijdu snad o své peníze, když vám podrobně nepo­píšu každou společnost, která mi kdy patřila?”

“Ptám se jen z osobní zvědavosti. Z vaší reakce ovšem usuzuju, že nemáte sebemenší potuchy, co Humor­né nápady produkují. Tak tedy pro vaši informaci: Humor­né nápady nevyrábějí vůbec nic, ale patří jim určité klíčo­vé patenty v oboru protektorovacích strojů.”

“Přejděme raději k záležitostem berního úřadu,” řekl stroze Noel Constant.

“Nejsem už zaměstnancem berního úřadu,” řekl mla­dý návštěvník. “Vzdal jsem se svého místa za sto čtrnáct dolarů týdně dneska ráno, abych nastoupil do místa za dva tisíce dolarů týdně.”

“Kdo vám je bude platit?” řekl Noel Constant.

“Vy,” řekl mladý muž. Vstal a natáhl ruku. “Ransom K. Fern jméno mé,” řekl.

“Měl jsem na Harvardově obchodní fakultě profeso­ra,” řekl mladý Fern Noelu Constantovi, “který často opa­koval, že jsem chytrý, ale jestliže chci být bohatý, musím si najít správného koně. Nechtěl mi vysvětlit, jak to myslí. Říkal, že na to dříve či později přijdu sám. Zeptal jsem se ho, kde bych toho správného koně měl hledat, a on mi poradil, abych šel aspoň na rok pracovat do berního úřa­du.

Když jsem se pak probíral vašimi daňovými přiznání­mi, pane Constante, najednou mi došlo, jak to myslel. Na­značoval, že jsem bystrý a svědomitý, ale že nemám valné štěstí. Musím si najít někoho, kdo má štěstí v neuvěřitelné míře — což se mi konečně podařilo.”

“Proč bych vám měl dávat dva tisíce dolarů týdně?” řekl Noel Constant. “To, co tu vidíte, je všechno mé vyba­vení a všechen personál; a co jsem s tím dokázal, dobře víte.”

“Ano —” řekl Fern, “ale mohu vám ukázat, jak jste mohl vydělat dvě stě miliónů, kde jste vydělal pouhých devětapadesát. Nevíte zhola nic o stanovách obchodních společností nebo o daňovém zákonu — dokonce ani o zá­kladních obchodních praktikách.”

Načež Fern tohle všechno Noelu Constantovi, otci Malachiho, dokázal — a předložil mu organizační plán pojmenovaný Magnum Opus. Byl to nádherný mechanis­mus pro znásilňování ducha tisíců zákonů, aniž přitom přestoupil poslední městské nařízení.

Noel Constant byl tímto monumentem pokrytectví a bezohlednosti natolik uchvácen, že v něm chtěl okamžitě zakoupit podíl, aniž by se radil se svou biblí.

“Vážený pane Constante,” řekl mladý Fern, “cožpak to nechápete? Magnum Opus jste přece vy, vaše firma — s vámi coby předsedou správní rady, se mnou coby prezi­dentem.

Pane Constante,” pokračoval, “v tuto chvíli jste pro berní úřad stejně snadno sledovatelný jako chlap, co pro­dává na rohu jablka a hrušky. Představte si ale, jak těžko by vás sledovali, kdybyste měl celou kancelářskou budovu nacpanou až po střechu činorodými byrokraty — úřední­ky, kteří všechno ztrácejí, používají nesprávných formulá­řů, vymýšlejí formuláře nové a požadují všechno v pateronásobném vyhotovení; kteří pochopí sotva třetinu toho, co jim řeknete; kteří ze zvyku dávají zavádějící odpovědi, aby získali čas na rozmyšlenou; kteří činí rozhodnutí, jen když jsou k tomu přinuceni, a pak za sebou rychle zametají stopy; kteří dělají naprosto poctivé chyby ve sčítání a odčítání, svolávají schůze, když se cítí příliš osamělí, se­pisují oběžníky, když mají pocit, že je nikdo nemá rád; lidé, kteří jaktěživi nic nevyhodí, leda ze strachu, že by je to mohlo stát místo. Jediný byrokrat, sdostatek činorodý a nervózní, by měl ročně vyplodit tunu nesmyslných papí­rů pro revizi berního úřadu. A my jich v budově Magnum Opusu budeme mít tisíce. Vy a já zabereme dvě nejhořejší poschodí a vy si dál můžete udržovat přehled, jak si sku­tečně stojíte, jako to děláte teď.” Rozhlédl se po pokoji. “Jak o tom vlastně udržujete přehled — děláte si poznám­ky ohořelou sirkou na okraje telefonního seznamu?”

“V hlavě,” řekl Noel Constant.

“Ještě jednu přednost musím zdůraznit,” řekl Fern. “Jednoho dne se k vám štěstí obrátí zády. A potom budete potřebovat nejbystřejšího, nejsvědomitějšího manažera, jaký bude k mání — nebo se zase zřítíte zpátky k hrncům a kastrolům.”

“Jste přijat,” řekl Noel Constant, otec Malachiho.

“Tak, a kde naši budovu postavíme,” řekl Fern.

“Tenhle hotel mi patří a hotelu patří pozemek na pro­tější straně ulice,” řekl Noel Constant.

“Postavte ji na protější straně ulice.” Vztyčil ukazováček zalomený jako kli­ková hřídel.

“Ještě maličkost —”

“Ano, pane?” řekl Fern.

“Já se tam stěhovat nebudu,” řekl Noel Constant. “Já zůstanu tady.”

Zájemci o podrobnější dějiny společnosti Magnum Opus si mohou zajít do své příslušné veřejné knihovny a požádat o romantické dílo Laviny Watersové s názvem Příliš divoký sen? nebo o suché Primitivní váhy z pera Crowthera Gomburga.

Kniha slečny Watersové je sice v obchodních detai­lech popletená, ale obsahuje lepší popis zjištění hotelové pokojské Florence Whitehillové, že je s Noelem Constantem v jiném stavu, a jejího zjištění, že Noel Constant je multi-multi-milionář.

Noel Constant se s pokojskou oženil, daroval jí dům a bankovní konto s miliónovým vkladem. Nařídil jí, aby dítě pojmenovala Malachi, bude-li to chlapec, a Prudence, bude-li to děvče. Požádal ji, aby ho laskavě nadále navště­vovala jednou za deset dní v pokoji 223 hotelu Wilburhampton, ale dítě aby s sebou nebrala.

Gomburgova kniha, ačkoli co do obchodních detailů prvotřídní, trpí Gomburgovou ústřední tezí, že Magnum Opus byl produktem komplexu neschopnosti milovat. Čteme-li však v Gomburgově knize mezi řádky, stále jasněji vysvítá, že nemilovaným a lásky neschopným je sám Gomburg.

Mimochodem, ani slečna Watersová, ani Gomburg in­vestiční metodu Noela Constanta neodhalili. Ransom K. Fern ji také nikdy neodhalil, třebaže se o to usilovně po­koušel.

Jediným člověkem, kterému ji Noel Constant prozra­dil, byl jeho syn Malachi, jemuž se svěřil v den jeho jedna­dvacátých narozenin. Narozeninová oslava pro dvě osoby se konala v pokoji 223 hotelu Wilburhampton. Bylo to poprvé, kdy se otec a syn setkali.

Malachi přišel Noela navštívit na jeho pozvání.

Jak už je dáno povahou lidských citů, věnoval mladý Malachi Constant větší pozornost jisté podrobnosti zaří­zení hotelového pokoje než tajemství, jak vydělat milióny, nebo dokonce miliardy dolarů.

Tajemství vydělávání peněz bylo ostatně tak prosto­duché, že ani moc velkou pozornost nevyžadovalo. Jeho nejsložitější část se týkala způsobu, jakým měl mladý Ma­lachi přebrat pochodeň Magnum Opusu, až jednou Noelovi vypadne z ruky. Mladý Malachi měl požádat Ransoma K. Ferna o chronologický seznam investic Magnum Opusu a četbou podél jeho okraje zjistit, kam až starý Noel v bib­li došel a odkud má mladý Malachi začít.

Podrobnost zařízení pokoje 223, která mladého Malachiho tak zaujala, byla jeho vlastní fotografie. Byla to jeho fotografie ve věku tří let — fotografie sladkého, roztomi­lého, hravého chlapečka na mořské pláži.

Byla připíchnuta ke stěně připínáčkem.

Byl to jediný obrázek v pokoji.

Starý Noel viděl, jak si Malachi fotku prohlíží, a byl z celé té záležitosti otců a synů zmatený a rozpačitý. Lovil v mysli, co vhodného by řekl, a takřka nic tam nenašel.

“Můj otec mi dal jenom dvě rady do života,” řekl, “a jenom jedna z nich přestála zkoušku času. Ty rady zněly: ‚Nesahej na základní kapitál,‘ a ‚Vystříhej se láhve s kořal­kou v ložnici.‘” Jeho rozpaky a zmatek byly příliš veliké, aby je unesl. “Sbohem,” řekl zničehonic.

“Sbohem?” řekl polekaně mladý Malachi. Vykročil ke dveřím.

“Vystříhej se láhve s kořalkou v ložnici,” řekl starý muž a otočil se k němu zády.

“Ano, pane, budu se tím řídit,” řekl mladý Malachi. “Sbohem, pane,” řekl a odešel.

To bylo poprvé a naposledy, kdy Malachi Constant spatřil svého otce.

Jeho otec žil ještě dalších pět let a bible ho nikdy nevypekla.

Noel Constant zemřel, právě když dospěl na konec téhle věty: “I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drže­lo nad nocí; též i hvězdy.”

Poslední jeho investicí bylo Dakotské ytrium na 17 1/4 bodu.

Syn navázal, kde otec přestal, nicméně do pokoje 223 ve Wilburhamptonu se Malachi Constant nenastěhoval.

A následujících pět let bylo synovo štěstí stejně sen­zační jako otcovo.

A teď zčistajasna ležel Magnum Opus v troskách.

Malachi Constant stál ve své kanceláři s travnatým kobercem a vznášejícím se nábytkem a pořád nemohl uvě­řit, že ho štěstí opustilo.

“Že nic nezbývá?” řekl slabě. Jakžtakž se na Ransoma K. Ferna usmál. “Nepovídejte, člověče — něco přece mu­selo zbýt.”

“Ještě v deset hodin dopoledne jsem si to taky mys­lel,” řekl Fern. “Gratuloval jsem si, že jsem Magnum Opus obrnil proti každé představitelné ráně. Vzdorovali jsme depresi docela slušně — ano, a vašim kopancům také.

A potom, v deset patnáct, mne navštívil advokát, kte­rý byl očividně na vašem včerejším večírku. Zdá se, že jste včera v noci rozdával naftové studně, a ten advokát byl natolik prozíravý, aby vyhotovil listiny, které by v případě, že byste je podepsal, byly závazné. Podepsal jste je. Roz­dal jste včera v noci pět set třicet jedna produktivních naftových studní, což úplně sprovodilo ze světa společnost Petrolej Fandango.

V jedenáct,” řekl Fern “oznámil prezident Spojených států, že Galaktické loděnice, které jsme prodali, dostanou třímiliardovou zakázku pro Nový kosmický věk.

V půl dvanácté,” řekl Fern, “jsem dostal na stůl po­slední číslo Časopisu Americké lékařské společnosti, ozna­čené vedoucím našeho oddělení pro styky s veřejností pís­meny PVI. Tato tři písmena, jak byste věděl, kdybyste ně­kdy strávil aspoň chvíli ve své kanceláři, znamenají ‚pro vaši informaci‘. Nalistoval jsem doporučenou stránku a dověděl se, ke své informaci, že cigarety Měsíční opar nebyly pouze jednou z příčin, ale hlavní příčinou sterility obou pohlaví všude, kde se cigarety Měsíční opar prodá­valy. Tuto skutečnost nezjistily lidské bytosti, nýbrž počí­tací stroj. Kdykoli mu byly poskytnuty údaje o kouření cigaret, počítač se strašně rozrušil a nikdo nemohl pocho­pit proč. Stroj se svým programátorům zjevně snažil něco povědět. Dělal, co mohl, aby se vyjádřil, a konečně se mu podařilo programátory přimět, aby mu položili správné otázky.

Správné otázky se týkaly vztahu cigaret Měsíční opar a lidského rozmnožování. Vzájemný vztah byl tento:

Lidé, kteří kouřili cigarety Měsíční opar, nemohli mít děti, i kdyby je bývali chtěli,” řekl Fern.

“Jistěže,” řekl Fern, “najdou se gigolové, veselé holčič­ky a Newyorčani, kteří budou za tuto biologickou úlevu vděční. Podle názoru právního oddělení Magnum Opusu, alespoň než toto oddělení bylo zlikvidováno, je na světě několik miliónů lidí, kteří vás mohou úspěšně zažalovat — na podkladě faktu, že jim cigarety Měsíční opar upřely cosi nemálo cenného. Vskutku rozkoš v hlubinách.

Jen v téhle zemi je přibližně deset miliónů bývalých kuřáků Měsíčního oparu,” řekl Fern, “kteří jsou sterilní. Když vás jeden z deseti zažaluje o nebetyčné odškodné, když vás zažaluje o skromnou částku pěti tisíc dolarů — vyjde účet na pět miliard dolarů, nemluvě o nákladech soudních řízení. A vy pět miliard dolarů nemáte. Pád burzy a vaše akvizice podniků jako Americká levitační srazily vaši hodnotu na necelých pět miliónů dolarů.

Tabáková společnost Měsíční opar,” řekl Fern, “jste vy. Magnum Opus,” řekl Fern, “jste také vy. Všechno, co představujete, bude zažalováno, a to úspěšně. A i když z turínu žalobci krev nevymačkají, určitě přitom turín zni­čí.”

Fern se opět uklonil. “Vykonám teď svoji poslední úřední povinnost, kteroužto jest informovat vás, že váš otec zanechal dopis, který vám měl být odevzdán pouze v případě, že by na vás štěstí zanevřelo. Dostal jsem pří­kaz, abych tento dopis položil pod polštář na posteli v po­koji 223 v hotelu Wilburhampton, kdyby vám štěstí oprav­du dalo košem. Položil jsem ho tam před hodinou.

A nyní si vás jako ponížený a oddaný služebník spo­lečnosti dovolím požádat o malou laskavost,” řekl Fern. “Jestliže nabudete dojmu, že tento dopis vrhá sebeslabší světlo na otázku, k čemu je vlastně život, budu vám velice zavázán, když mi zatelefonujete domů.”

Ransom K. Fern pozdravil dotykem rukojeti vycház­kové hole o krempu svého homburgu. “Sbohem, pane Magnum Opuse mladší. Sbohem.”

 

Hotel Wilburhampton byla starosvětská třípatrová stavba přes ulici naproti Magnum Opusu, vyhlížející vedle této budovy jako rozestlaná postel u nohou archanděla Gabriela. Zevní štukové zdi hotelu byly pobity širokými latěmi pro zdání hrázděného zdiva. Hřeben střechy byl záměrně podlomen pro zdání vysokého stáří. Střešní pře­visy byly kulaťoučké, dlouhé a podstrčené pod krytinu pro zdání došků. Okna byla malinká, s kosočtvercovými tabul­kami.

Malý hotelový bar byl znám jako Zahrada vyslyšení.

V Zahradě vyslyšení byli tři lidé — barman a dva zákazníci. Těmi dvěma zákazníky byla hubená žena a tlus­tý muž — oba na první pohled staří. Nikdo ve Wilburhamptonu je předtím jakživ neviděl, ale už vypadali, jako by v Zahradě vyslyšení vysedávali dlouhá léta. Jejich ochranné zbarvení bylo perfektní, neboť i oni se zdáli hrázděni, podlomeni stářím, pokryti došky a opatřeni ma­lými okénky.

Tvrdili o sobě, že jsou penzionovaní učitelé z téže střední školy na Středozápadě. Tlustý muž se představil jako George M. Helmholtz, bývalý školní kapelník. Hube­ná žena se představila jako Roberta Wileyová, bývala uči­telka matematiky.

Útěšnost alkoholu a cynismu objevili zřejmě až v pozdním věku. Nikdy si neobjednali tentýž nápoj dva­krát, prahli po poznání, co je v téhle láhvi a co v tamté — po poznání, co je to punč Zlatý rozbřesk, co Helena Twelvetreesová, co plui ďor a co fizz Veselá vdova.

Barman věděl, že to nejsou alkoholici. Znal tenhle typ a miloval ho: byly to prostě dvě postavy ze stránek Saturday Evening Post na konci cesty.

Když nekladli otázky stran různých druhů nápojů, byli k nerozeznání od miliónů ostatních amerických baro­vých štamgastů v první den Nového kosmického věku. Se­děli pevně na svých stoličkách a upřeně zírali na řady lahví před sebou. Jejich rty se ustavičně pohybovaly — zaraženě experimentovaly s bezvýznamnými úsměvy, grimasami a pošklebky.

Představa Země jako Boží vesmírné lodi, jak ji hlásal evangelista Bobby Denton, byla přiléhavá — především s ohledem na barové štamgasty. Helmholtz a slečna Wileyová si počínali jako první a druhý pilot na bezmezně nesmyslné cestě vesmírem, která měla trvat navěky. Bylo snadné uvěřit, že tuto cestu započali jako ze škatulky, rozníceni mládím a odborným tréninkem, a že láhve před nimi jsou přístroje, které pozorují už dlouhé, předlouhé roky.

Bylo snadné uvěřit, že každý den zastihl vesmírného jinocha a vesmírnou děvu mikroskopicky ušmudlanější než den předchozí, až se stali tím, čím byli dnes: hanbou Pangalaktické vesmírné služby.

Dva knoflíky Helmholtzova poklopce byly rozepnuté. Na levém uchu měl zaschlou holicí pěnu. Jeho ponožky nešly do páru.

Slečna Wileyová byla potrhle vyhlížející stařenka s bradou jako šuplík. Na hlavě měla rozčepejřenou černou paruku, která vypadala, jako by byla léta přibita na vrata stodoly.

“Je mi jasný, proč prezident nařídil celý zbrusu nový Kosmický věk; chtěl by zabrzdit růst nezaměstnanosti,” řekl barman.

“Uh, uhm,” řekli současně Helmholtz a slečna Wileyo­vá.

Jen všímavý a podezíravý člověk by v chování těch dvou postřehl falešný tón: Helmholtz a slečna Wileyová se příliš zajímali o čas. Na lidi, kteří nemají nic moc na práci a nikam nespěchají, věnovali mimořádný zájem svým hodinkám — slečna Wileyová svým pánským ná­ramkovým, pan Helmholtz svým zlatým kapesním.

Pravda byla taková, že pan Helmholtz a slečna Wile­yová nebyli vůbec žádní penzionovaní učitelé. Byli oba mužského pohlaví, byli oba mistry převleků. Byli to elitní agenti marťanské armády, oči a uši marťanského verbířského gangu, který se vznášel v létajícím talíři tři sta dva­cet kilometrů nad zemí.

Malachi Constant to nevěděl, ale čekali tam na něho.

 

Helmholtz a slečna Wileyová Malachimu Constantovi nezastoupili cestu, když přešel ulici a vstoupil do Wilburhamptonu. Nedali v nejmenším najevo, že by jim na něm záleželo. Nechali ho projít halou a vstoupit do výta­hu, aniž by na něho pohlédli.

Nicméně opět pohlédli na své hodinky — a všímavý a podezíravý člověk by postřehl, že slečna Wileyová na svých hodinkách stiskla tlačítko, že vyslala vteřinovou ru­čičku na trhanou oběžnou dráhu.

Helmholtz a slečna Wileyová nehodlali proti Mala­chimu Constantovi užít násilí. Nikdy proti nikomu neužili násilí, a přesto už zverbovali pro Mars čtrnáct tisíc lidí.

Obvykle šli na to tak, že se vydávali za civilní inže­nýry a nabízeli nepříliš ostrovtipným mužům a ženám de­vět dolarů na hodinu, daněprostých, plus jídlo, ubytování a dopravu zdarma, půjdou-li na tři roky pracovat do odlehlého koutu světa na tajném vládním projektu. Sou­kromým vtípkem Helmholtze a slečny Wileyové bylo, že nikdy výslovně neřekli, která vláda projekt organizuje, a že žádného rekruta jaktěživo nenapadlo se zeptat.

Devadesát devět procent rekrutů bylo po příletu na Mars zbaveno paměti. Dušeznalci jim vysmýčili mozky a marťanští chirurgové jim voperovali do lebek antény, aby mohli být rekruti ovládáni rádiem.

A potom rekruti dostali nazdařbůh vybraná nová jména a byli přiděleni do továren, stavebních čet, administ­rativy nebo do marťanské armády.

Několik málo rekrutů, s nimiž takhle naloženo neby­lo, byli ti, kdo svou horlivostí prokázali, že budou Marsu hrdinsky sloužit i bez operačního zásahu. Tato šťastná hrstka pak byla uvedena do tajného kruhu ovladatelů.

Tajní agenti Helmholtz a Wiley k tomuto kruhu patři­li. Jejich paměť zůstala nedotčena a nebyli řízeni rádiem. Zbožňovali svou práci, tak jak byli.

“Co je to zač, ta slivovice?” zeptal se Helmholtz bar­mana, šilhaje po zaprášené láhvi v nejspodnější řadě. Prá­vě dopil “trnkový lomcovák”.

“Ani jsem nevěděl, že ji máme,” řekl barman. Postavil láhev na barový pult a odklonil ji od sebe, aby si přečetl etiketu. “Švestková pálenka,” řekl.

“Tak si myslím, že si ji teď dám,” řekl Helmholtz.

Pokoj 223 v hotelu Wilburhampton zůstal po smrti Noela Constanta neobsazen — coby památník.

Malachi Constant teď pokoj 223 otevřel. Nevstoupil do pokoje od otcovy smrti. Zavřel za sebou dveře a našel dopis pod polštářem.

Všechno v pokoji zůstalo při starém, jen prádlo se vyměňovalo. Fotka Malachiho jako malého kloučka na pláži byla stále jediným obrázkem na zdi.

V dopise stálo:

Milý synu, přihodilo se Ti cosi velkého a zlého, jinak bys tenhle dopis nečetl Rád bych Ti v tomhle dopisu řekl, aby sis ty zlé věci tolik nebral a raději se trochu porozhlédl, jestli náhodou to, že jsme tak zbohatli a pak zas o vše­chny mergle přišli, nevedlo k něčemu dobrému nebo důležitému. Byl bych rád, kdyby ses pokusil zjistit, jestli se děje něco mimořádného, nebo zda je všechno stejně praštěné, jak to připadalo mně.

Pokud jsem nebyl moc dobrým otcem nebo moc dobrým čímkoli, bylo to tím, že jsem vlastně nežil už dávno před tím, než jsem umřel. Nikdo mě neměl rád, nic se mi nedařilo, nenašel jsem si žádného koníčka pro radost a byl jsem zhnusený a unavený prodává­ním kastrolů a hrnců a koukáním na televizi, takže jsem vlastně nežil. Byl jsem příliš vzdálen tomuhle světu, abych se ještě někdy mohl vrátit zpátky.

Tehdy jsem se pustil do toho experimentu s biblí, a co bylo dál, to víš. Zdálo se, jako by si někdo nebo něco přálo, abych se stal majitelem celé planety, i když jsem vlastně nežil. Ustavičně jsem vyhlížel něja­ké znamení, které by mi prozradilo, co to má zname­nat, ale žádného znamení se mi nedostalo. Byl jsem jen bohatší a bohatší.

A pak mi Tvoje matka poslala tu fotku, jak stojíš na pláži, a pohled, který jsi na mě z té fotky upíral, mě přivedl na myšlenku, že všechny ty nahromaděné prachy jsou možná pro Tebe. Usoudil jsem, že umřu, aniž bych pochopil, jaký to mělo smysl, ale možná že Tobě se zčistajasna všechno zjeví v křišťálové jasnosti. Věř mi, že i polomrtvému se protiví být naživu a nevidět v tom pražádný smysl.

Důvod, proč jsem Ransomovi K. Fernovi přikázal, aby Ti tenhle dopis odevzdal jen tehdy, kdyby Ti štěstí ukázalo záda, je ten, že dokud má člověk kliku, sotva přemýšlí a něčeho si všímá. Proč taky?

Rozhlédni se tedy kolem sebe za mě, hochu. A když přijdeš na mizinu a někdo ti učiní bláznivý návrh, radím Ti, abys na něj přistoupil. Třeba se tak něco dozvíš, když budeš ochoten něco se dozvědět. Já jsem se za celý život dozvěděl jen to, že někteří lidé štěstí mají a jiní ne a že ani absolvent Harvardovy obchodní školy nedokáže říct proč.

S úctou — Tvůj otec

 

Na dveře pokoje 223 někdo zaklepal.

Dveře se otevřely ještě dřív, než stačil Constant zare­agovat.

Helmholtz a slečna Wileyová si otevřeli sami. Vešli v pravém okamžiku, neboť jejich nadřízení jim sdělili na vteřinu, kdy Malachi Constant dopis dočte. Měli také přes­né instrukce, co mu říct.

Slečna Wileyová si sňala paruku, odhalila, že je šla­chovitým mužem, a Helmholtz ukáznil své rysy, aby dal najevo, že je nebojácný a uvyklý rozkazovat.

“Pane Constante,” řekl Helmholtz, “přišel jsem vás in­formovat, že planeta Mars je nejen osídlena, ale nadto osídlena početnou a zdatnou vojenskoprůmyslovou spo­lečností. Byla zrekrutována na Zemi a rekruti byli dopra­veni na Mars létajícím talířem. Hodláme vám teď nabíd­nout okamžitou hodnost podplukovníka marťanské armá­dy.

Vaše postavení na Zemi je beznadějné. Vaše manžel­ka je potvora. Mimoto máme od naší zpravodajské služby informace, že vás soudní spory nejen připraví o poslední šesták, ale že také budete uvězněn pro trestný čin nedba­losti.

Vedle platové stupnice a výsad, jakým se netěší podplukovníci žádných pozemských vojsk, vám můžeme na­bídnout imunitu proti všem pozemským opletačkám se zá­konem, příležitost spatřit novou a zajímavou planetu a pří­ležitost přemýšlet o své rodné planetě ze zcela čerstvého a krásně odtažitého zorného úhlu.”

“Přijímáte-li toto pověření,” řekla slečna Wileyová, “zdvihněte levou ruku a opakujte po mně —”

Příštího dne byla helikoptéra Malachiho Constanta nalezena prázdná uprostřed Mohavské pouště. Lidské sto­py, jež od ní vedly, po dvanácti metrech končily.

Vypadalo to, jako by Malachi Constant odkráčel dva­náct metrů a pak se rozplynul do vzduchu.

 

Příští úterý byla vesmírná loď známá jako Velryba překřtěna na Rumfoorda a konečně připravena k odpálení.

Beatrice Rumfoordová samolibě přihlížela slavnostní­mu startu na televizní obrazovce tři tisíce kilometrů dale­ko. Byla stále v Newportu. Rumfoord měl být odpálen přesně za minutu. Jestliže chtěl osud Beatrici Rumfoordovou dostat na palubu, musel si zatraceně pospíšit.

Beatrice měla skvělou náladu. Dokázala spoustu dob­rých věcí. Dokázala, že je paní svého osudu, že může říct ne, kdy se jí zachce — a její slovo že platí. Dokázala, že vševědoucí pohrůžky jejího manžela jsou pouhý bluf — že mu předpovídání nejde o nic líp než Meteorologickému ústavu Spojených států.

Mimoto vymyslela plán, který jí měl až do konce je­jích dní zajistit skromné živobytí a současně uštědřit man­želovi zaslouženou lekci. Až se zas příště zmaterializuje, budou se pozemky sídla hemžit čumily. Beatrice hodlala za průchod dvířky do Alenčiny říše divů vybírat pět dolarů na osobu.

Nebyl to žádný růžový sen. Projednala to se dvěma zástupci držitelů hypotéky na sídlo — a ti byli nadšeni.

Právě byli u ní, společně sledovali v televizi přípravy na odpálení Rumfoorda. Televizor stál v témž pokoji, kde visel na stěně obrovský obraz Beatrice coby malé čisťoun­ké holčičky v bílém s vlastním bílým poníkem. Beatrice se na obraz usmála. Holčička se jen tak neumaže.

Televizní hlasatel teď začal odpočítávat poslední mi­nutu do startu Rumfoorda.

Beatrice byla během odpočítávání přímo v ptačím rozpoložení. Nedokázala klidně sedět a být zticha. Její ne­pokoj byl výrazem štěstí, nikoli napětí. Bylo jí dočista jed­no, jestli start Rumfoorda skončí fiaskem nebo ne.

Její dva hosté se oproti tomu zdáli brát odpálení veli­ce vážně — zdáli se modlit za úspěšný start. Byli to muž a žena, jakýsi pan George M. Helmholtz a jeho sekretář­ka, nějaká slečna Roberta Wileyová. Slečna Wileyová byla komická stařenka, nicméně náramně čiperná a vtipná. Raketa se s mohutným řevem odtrhla od země.

Byl to bezvadný start.

Helmholtz se pohodlně rozvalil a vyrazil chlapský povzdech úlevy. Potom se usmál a rozjařeně se pleskl do tlustých stehen. “Ježíšku na křížku —” řekl, “jsem hrdý, že jsem Američan — a jsem hrdý, že žiju v téhle době.”

“Nechcete kapku něčeho k pití?” řekla Beatrice.

“Mockrát děkuju —” řekl Helmholtz, “ale netroufám si mísit obchod s potěšením.”

“Nemáme snad obchodní věci za sebou?” řekla Beat­rice. “Neprojednali jsme všechno?”

“Inu — slečna Wileyová a já jsme doufali, že ještě uděláme soupis větších staveb na pozemcích,” řekl Helm­holtz, “ale obávám se, že na to je už moc velká tma. Máte venku reflektory?”

Beatrice zavrtěla hlavou. “Bohužel,” řekla.

“A co silnou baterku?” řekl Helmholtz.

“Baterku vám snad mohu opatřit,” řekla Beatrice, “ale nemyslím, že je nutné, abyste chodili ven. Řeknu vám sama, co tu stojí.” Zazvonila na majordoma, řekla mu, aby přinesl baterku. “Máme tu tenisovou halu, skleník, zahrad­nický domek, který býval vrátnicí, kočárovou kůlnu, do­mek pro hosty, kůlnu na nářadí, lázeňský domek, psinec a starou vodárenskou věž.”

“Která z nich je ta nová stavba?” řekl Helmholtz.

“Jaká nová?” řekla Beatrice.

Majordomus přinesl baterku a Beatrice ji podala Helmholtzovi.

“Ta kovová,” řekla slečna Wileyová.

“Kovová?” řekla Beatrice, celá zmatená. “Žádné ko­vové stavby tady nemáme. Snad jen některé omšelé šinde­le vypadají jako postříbřené.” Zachmuřila se. “Někdo vám namluvil, že tu máme kovovou stavbu?”

“Viděli jsme ji, když jsme sem šli,” řekl Helmholtz.

“Hned vedle pěšiny — v tom křoví u fontány,” řekla slečna Wileyová.

“To mi nejde na rozum,” řekla Beatrice.

“Nemohli bychom se tam podívat?” řekl Helmholtz.

“Ale ano — jistěže,” řekla Beatrice a vstala.

Tříčlenná společnost překročila zvěrokruh na podla­ze vstupní haly, zamířila do balšámové tmy.

Kužel baterky tančil před nimi.

“Namoutě —” řekla Beatrice, “jsem zrovna tak zvěda­vá jako vy, co to tam je.”

“Vypadá to jako nějaký prefabrikovaný přístřešek z hliníku,” řekla slečna Wileyová.

“Vypadá to jako vodní nádrž nebo něco takového v podobě houby,” řekl Helmholtz, “jenomže to dřepí pří­mo na zemi.”

“Opravdu?” řekla Beatrice.

“Víte, co jsem řekla, že to je, když jsem to uviděla?” řekla slečna Wileyová.

“Ne —” řekla Beatrice, “co jste řekla, že to je?”

“Radši to jen zašeptám,” řekla šelmovsky slečna Wile­yová, “aby mě náhodou nestrčili do cvokárny.” Přiložila si dlaň k ústům a nasměrovala svůj hlasitý šepot k Beatrici. “Létající talíř,” řekla.

Kapitola 4

Rozbíječi stanů

 

Rozbij stan, stan, stan;
rozbij stan, stan, stan.
Rozbij stan!
Rozbij stan!
Rozbij, rozbij stan.

MARŤANSKÝ VÍŘIVÝ BUBEN

 

Vojáci napochodovali na přehlídkovou plochu za zvuku vířivého bubnu. Vířivý buben jim zvěstoval tohle:

Rozbij stan, stan, stan;

rozbij stan, stan, stan.

Rozbij stan!

Rozbij stan!

Rozbij, rozbij stan.

Byla to pěchotní divize o deseti tisících mužů zformo­vaná do prázdného čtverce na přírodní přehlídkové ploše z jednolitého železa tlustého půldruhého kilometru. Vojáci stáli v pozoru na oranžové rzi. Strnule se tetelili, každý sám takřka ze železa — jak důstojníci, tak prostí vojíni. Jejich uniformy byly z hrubé, mrazivě zelené látky — bar­vy lišejníku.

Armáda ztuhla v pozoru za naprostého ticha. Nedo­stala žádný slyšitelný nebo viditelný povel. Ztuhla v pozo­ru jako jeden muž, jakoby díky úžasné shodě okolností.

Třetím mužem druhého družstva první čety druhé roty třetího praporu druhého pluku první marťanské pře­padové pěchotní divize byl vojín, kterého před třemi roky degradovali z hodnosti podplukovníka. Byl na Marsu pl­ných osm let.

Když je voják moderní armády degradován z důstojnické hodnosti na prostého vojína, je pravděpodobné, že bude na vojína příliš starý a že jakmile jeho soudruzi ve zbrani přivyknou skutečnosti, že už není důstojníkem, budou mu se zřetelem k jeho slabým nohám, zraku a dechu říkat Táta, Dědek nebo Ujo.

Třetímu muži druhého družstva první čety druhé roty třetího praporu druhého pluku první marťanské přepado­vé pěchotní divize říkali Ujo. Ujovi bylo čtyřicet let. Ujo byl pohledný muž — polotěžké váhy, snědé pleti, smysl­ných rtů, mírných hnědých očí v zastíněných jeskyních cromagnonských očnic. Počínající pleš izolovala dramatic­ký chochol vlasů na temeni.

Dokreslující vtip o Ujovi:

Když byla jednou Ujova četa ve sprchách, zeptal se Ujův četař Henry Brackman četaře z jiné roty, kdo je po­dle něho nejlepším vojákem jeho čety. Cizí četař bez vá­hání ukázal na Uja, neboť Ujo byl pevný, svalnatý, inteli­gentní muž mezi samými chlapci.

Brackman obrátil oči v sloup. “Ježíši — tak tenhle, jo, tenhle?” řekl. “To je rotní vemeno.”

“Děláš si srandu?” řekl cizí četař.

“Hovno si dělám srandu,” řekl Brackman. “No jen se na něj podívej — stojí tady už deset minut a ještě se ani nedotk mejdla. Ujo! Probuď se, Ujo!”

Ujo se otřásl, přestal snít pod vlažným deštíkem spr­chové hubice. Tázavě pohlédl na Brackmana, apaticky svolný vyhovět.

“Namydli se, Ujo!” řekl Brackman. “Proboha, namydli se konečně!”

Teď stál Ujo v pozoru v prázdném čtverci na železné přehlídkové ploše jako všichni ostatní.

Uprostřed prázdného čtverce stál kamenný kůl, k ně­muž byly připevněny železné kruhy. Těmi kruhy byly s řin­čením provlečeny řetězy a pevně utaženy kolem rudovlasého vojáka stojícího zády ke kůlu. Voják byl umytý voják — ale nebyl to upravený voják, protože všechna jeho vy­znamenání a řády mu byly z uniformy strženy a neměl ani opasek, ani vázanku, ani sněhově bílé ovinovačky.

Všichni ostatní včetně Uja byli v plné parádě. Všichni ostatní vypadali věru jako z marcipánu.

Muži u kůlu se mělo stát cosi bolestivého — cosi, čemu by muž velice rád unikl, cosi, čemu uniknout nemohl, neboť mu v tom bránily řetězy.

A všichni vojáci měli přihlížet.

Události byl přisuzován značný význam.

Dokonce i muž u kůlu stál v pozoru, neboť jako nej­lepší voják věděl, jak se za daných okolností chovat.

A opět — žádný slyšitelný ani viditelný povel nebyl vydán, avšak deset tisíc vojáků zaujalo předpisový postoj pohov jako jeden muž.

Stejně tak voják u kůlu.

Potom se vojáci v řadách rozvlnili, jako by dostali povel volno. Při tomto povelu měli za povinnost uvolnit se, ale setrvat nohama na místě a zůstat zticha. Vojáci teď mohli trochu přemýšlet, dívat se kolem sebe a vysílat oči­ma různé zprávy, pokud nějaké zprávy měli a našli pro ně příjemce.

Muž u kůlu zacloumal řetězy, zvrátil hlavu, aby po­soudil výšku kůlu, k němuž byl připoután. Bylo to, jako by si myslel, že by snad pomocí vědecké metody mohl unik­nout, jen kdyby dokázal zjistit, jak je kůl vysoký a z jaké­ho je materiálu.

Kůl byl vysoký pět metrů devadesát čtyři centimetrů a čtyři milimetry, nepočítaje tři metry sedmdesát jeden centimetrů a dva milimetry zapuštěné v železe. Průměr kůlu byl průměrně sedmdesát čtyři centimetrů a šest mili­metrů, nicméně rozdíly od tohoto průměru činily až sedm­náct centimetrů a osm milimetrů. Kůl byl z křemene, lou­hové soli, živce, slídy a stopových množství turmalínu a amfibolu. Pro informaci muže u kůlu: byl vzdálen dvě stě dvacet osm miliónů třicet devět tisíc sedm set čtyřicet šest kilometrů od Slunce a žádná pomoc na cestě nebyla.

Rudovlasý muž u kůlu nevydal sebeslabší zvuk, neboť při povelu volno vojáci žádné zvuky vydávat nesměli. Nic­méně vyslal svýma očima zprávu v tom smyslu, že by se nejradši rozkřičel. Vysílal tuto zprávu ke každému, jehož oči se náhodou mohly střetnout s jeho. Doufal však, že tuto zprávu zachytí především jeden člověk, jeho nejlepší přítel — Ujo. Hledal Uja.

Nemohl Ujovu tvář najít.

Kdyby Ujovu tvář našel, Ujova tvář by neroztála zá­bleskem poznání a lítosti. Ujo se právě vrátil z posádkové nemocnice, kde ho léčili z duševní choroby, a Ujova mysl byla takřka nepopsaný list papíru. Ujo v muži u kůlu nepo­znával svého nejlepšího přítele. Ujo nepoznával nikoho. Ujo by ani nevěděl, že se jmenuje Ujo, nevěděl by ani, že je voják, kdyby mu to byli neřekli, když ho propouštěli z nemocnice.

Rovnou z nemocnice nastoupil do útvaru, v němž teď stál.

V nemocnici mu znovu a znovu a znovu opakovali, že je nejlepším vojákem nejlepšího družstva nejlepší čety nejlepší roty nejlepšího praporu nejlepšího pluku nejlepší divize nejlepší armády.

Ujo měl dojem, že je to důvod k hrdosti. V nemocnici mu řekli, že byl vážně marod, ale že už je zcela vyléčený.

To byla zřejmě dobrá zpráva.

V nemocnici mu řekli, jak se jmenuje jeho četař, co to vůbec četař je a jak vypadají označení vojenských hod­ností a různých druhů zbraní.

Vymazali toho z Ujovy paměti tolik, že ho dokonce museli znovu naučit pořadovým cvičením a zacházení se zbraní.

V nemocnici museli Ujovi dokonce vysvětlit, co to jsou bojové respirační dávky čili BRD čili prďáky — mu­seli mu říct, že každých šest hodin musí jednu spolknout, jinak že by se udusil. Byly to kyslíkové pilulky, které se polykaly proto, že v marťanské atmosféře žádný kyslík nebyl.

V nemocnici museli Ujovi dokonce vysvětlit, že má pod temenem voperovanou rádiovou anténu a že ho tam vždycky zabolí, když udělá něco, čeho by se dobrý voják neměl nikdy dopustit. Anténa mu také bude udílet rozkazy a vysílat vířivou hudbu bubnu, na niž bude pochodovat. Řekli mu, že takovou anténu nemá v hlavě jen on, Ujo, ale že takovou anténu mají všichni — včetně doktorů, sestři­ček a čtyřhvězdičkových generálů. Jejich armáda je prý velice demokratická.

Ujo měl dojem, že tak se to na armádu sluší.

V nemocnici Ujovi předvedli malou ukázku bolesti, jakou mu jeho anténa způsobí, sotvaže se dopustí nějaké­ho přestupku.

Byla to hrozná bolest.

Ujo upřímně uznal, že voják by byl blázen, kdyby dnem i nocí neplnil své povinnosti.

V nemocnici mu řekli, že nejdůležitější ze všech zásad je tahle: vždycky bez nejmenšího zaváhání uposlechnout přímého rozkazu.

Jak teď tak stál v útvaru na železné přehlídkové plo­še, Ujo si uvědomoval, že se ještě mnohému musí znovu naučit. V nemocnici ho nenaučili všemu, co je třeba vědět o životě.

Anténa v hlavě ho zase postavila do pozoru a jeho mysl se vyprázdnila. Pak mu anténa zase udělila pohov, zase ho postavila do pozoru, potom ho přiměla, aby pro­vedl k poctě zbraň, zase mu vydala povely pohov a volno.

Jeho myšlenky se opět rozběhly. Zachytil další zákmit světa kolem sebe.

Život už je takový, řekl si ne zcela přesvědčivě Ujo — prázdnoty a záblesky, a tu a tam možná ten hrozný osten bolesti jako trest za nějaký přestupek.

Na fialovou oblohu vyplul malý, nízko letící, rychle letící měsíc. Ujo nevěděl, proč ho to napadlo, ale napadlo ho, že se ten měsíc pohybuje nějak moc rychle. Nepřipa­dalo mu to v pořádku. A obloha, napadlo ho, by měla být modrá a ne fialová.

Ujovi byla také zima a toužil po větším teple. Neustá­lá zima mu připadala stejně nepatřičná, stejně neférová jako rychlý měsíc a fialové nebe.

Velitel Ujovy divize teď něco říkal veliteli Ujova plu­ku. Velitel Ujova pluku něco řekl veliteli Ujova praporu. Velitel Ujova praporu něco řekl veliteli Ujovy roty. Velitel Ujovy roty něco řekl veliteli Ujovy čety, kterým byl četař Brackman.

Brackman přistoupil k Ujovi a rozkázal mu, aby napochodoval pořadovým krokem k muži u kůlu a zaškrtil ho. Brackman Ujovi řekl, že je to přímý rozkaz.

A tak Ujo uposlechl.

Odpochodoval k muži u kůlu. Pochodoval v rytmu suché, plechové hudby vířivého bubnu. Zvuk vířivého bub­nu zněl ve skutečnosti jen v jeho hlavě, vycházel z jeho antény:

Rozbij stan, stan, stan;

rozbij stan, stan, stan.

Rozbij stan!

Rozbij stan!

Rozbij, rozbij stan.

Když Ujo dorazil k muži u kůlu, na vteřinku zaváhal — protože rudovlasý muž u kůlu se tvářil tak nešťastně. Vzápětí projela Ujovi hlavou lehká varovná bolest, něco jako první hlubší zahryznutí zubařské vrtačky.

Ujo přiložil rudovlasému muži ruce na hrdlo a bolest okamžitě ustala. Palce však Ujo nestiskl, protože muž se mu pokoušel něco říct. Ujo byl mužovým mlčením zmaten — a pak mu došlo, že muži nedovoluje promluvit anténa v jeho hlavě, zrovna tak jako antény v hlavách udržují zticha ostatní vojáky.

Muž u kůlu teď hrdinsky překonal vůli své antény a rychle, trýznivě promluvil. “Ujo... Ujo... Ujo...” řekl a křeče zápasu mezi vůlí jeho a vůlí antény ho nutily idiot­sky to jméno opakovat. “Modrý kámen, Ujo,” řekl. “Barák číslo dvanáct... dopis.”

V Ujově hlavě opět zahlodala varovná bolest. Ujo muže u kůlu poslušně zaškrtil — rdousil ho, dokud mužova tvář neznachověla a nevyhřezl mu jazyk.

Ujo odstoupil, strnul v pozoru, udělal řízně čelem vzad a vrátil se na své místo v útvaru — opět za doprovo­du vířivého bubnu v hlavě:

Rozbij stan, stan, stan;

rozbij stan, stan, stan.

Rozbij stan!

Rozbij stan!

Rozbij, rozbij stan.

Četař Brackman na Uja pokývl, přátelsky zamrkal.

A opět deset tisíc mužů ztuhlo v pozoru.

Hrůza, mrtvý muž u kůlu se také ze všech sil a za chřestění řetězů snažil postavit do pozoru. Nezdařilo se — nezdařilo se mu zachovat se jako dokonalý voják — ne že by se tak nechtěl zachovat, ale protože byl mrtvý.

Velký útvar se teď rozpadl do pravoúhlých kompo­nentů. Ty pak bezduše odpochodovaly, každý muž za zvu­ku vířivého bubnu ve své hlavě. Náhodný pozorovatel by neslyšel nic jiného než dupot bagančat.

Náhodný pozorovatel by byl na rozpacích, kdo má vlastně velení, neboť i generálové se pohybovali jako lout­ky, mašírujíce v rytmu těch debilních slov:

Rozbij stan, stan, stan;

rozbij stan, stan, stan.

Rozbij stan!

Rozbij stan!

Rozbij, rozbij stan.

Kapitola 5

Dopis od neznámého hrdiny

 

“Dokážeme centrum lidské paměti učinit prakticky stej­ně sterilním jako skalpel právě vytažený z autoklávu. Okamžitě se v něm však začnou střádat zrnka nové zku­šenosti. Tato zrnka se pak skládají do vzorců ne vždy nakloněných vojenskému myšlení. Bohužel, tento pro­blém rekontaminace se jeví neřešitelným.”

MUDr. MORRIS N. CASTLE

ředitel Ústavu duševního zdraví, Mars

 

Ujův útvar zastavil před žulovým barákem, před ba­rákem v perspektivě několika tisíc dalších, perspektivě, která se táhla železnou plání zdánlivě donekonečna. Před každým desátým barákem stál stožár s vlajkou pleskající v rezavém větru. Vlajky se od sebe lišily.

Vlajka, která třepetala jako strážný anděl nad úze­mím Ujovy roty, byla náramně veselá — červené a bílé pruhy a mnoho bílých hvězdiček v modrém poli. Byla to Stará sláva, vlajka Spojených států amerických na planetě Zemi.

Dále v řadě vlála rudá vlajka Svazu sovětských socia­listických republik.

Za ní byla báječně zelená, oranžová, žlutá a nachová vlajka se lvem třímajícím meč. Byla to vlajka Cejlonu.

A za ní byla rudá koule v bílém poli, vlajka Japonska.

Vlajky označovaly země, které různé marťanské jed­notky napadnou a ochromí, až propukne válka mezi Mar­sem a Zemí.

Ujo žádné vlajky neviděl, dokud jeho anténa nene­chala jeho ramena poklesnout, dokud neuvolnila jeho údy — dokud mu nevydala povel rozchod. Přiblble se zacivěl na perspektivu baráků a vlajkových stožárů. Barák, před nímž stál, měl nade dveřmi namalováno velké číslo. Bylo to číslo 576.

Jakási Ujova část byla tím číslem uchvácena, přiměla Uja, aby si je zevrubně prohlédl. Potom si vzpomněl na popravu — vzpomněl si, že rudovlasý muž, kterého zabil, mu řekl cosi o modrém kameni a baráku číslo dvanáct.

 

V baráku 576 čistil Ujo pušku, zjistil, že je to mimo­řádně příjemná činnost. Mimoto zjistil, že stále ví, jak se zbraň rozebírá. Rozhodně tohle z jeho paměti v nemocnici nevymazali. Tušení, že v jeho paměti budou patrně další místa, která zůstala podobně opomenuta, ho naplnilo kradmým štěstím.

Proč ho toto tušení naplňuje kradmým štěstím, to ovšem nevěděl.

Vytíral ostošest hlaveň své pušky. Jeho zbraní byla jedenáctimilimetrová německá mauserovka, jednoranná, typ, který získal reputaci v rukou Španělů za pozemské španělsko-americké války. Všechny pušky marťanské ar­mády byly zhruba téhož ročníku. Marťanští agenti, potají operující na Zemi, mohli nakoupit obrovské množství mauserovek, anglických enfieldek a amerických springfieldek takřka za babku.

Ujovi druzi ve zbrani také vytírali hlavně svých pu­šek. Olej příjemně voněl a olejové skvrny, kroutící se žláb­kováním, vzdorovaly šťouchání vytěráku jenom natolik, aby to bylo zajímavé. Moc řečí nikdo nenadělal.

Poprava, jak se zdálo, na nikoho příliš nezapůsobila. Jestliže měla být poprava pro Ujovy druhy ve zbrani něja­kou lekcí, strávili ji stejně lehce jako dětskou kaši.

Ujova účast na popravě vyvolala pouze jedinou po­známku, a to ze strany četaře Brackmana. “Byls dobrej, Ujo,” řekl Brackman.

“Díky,” řekl Ujo.

“Ukázal se jako dobrej voják, co?” zeptal se Brack­man Ujových druhů ve zbrani.

Několik jich přikývlo, ale Ujo měl dojem, že jeho druhové by přikývli na každou kladnou otázku, že by za­kroutili hlavou na každou zápornou otázku.

Ujo vytáhl vytěrák a klůcek z hlavně, strčil palec pod otevřený závorník, zachytil umaštěným nehtem sluneční světlo. Nehet odrazil sluneční světlo do hlavně. Ujo přilo­žil oko k ústí hlavně a dokonalá krása pohledu ho roze­chvěla. Dokázal by zírat do vypulírované spirály žlábko­vání celé hodiny a snít přitom o šťastné zemi, jejíž kruho­vou bránu viděl na druhém konci hlavně. Světlá červeň pod nehtem jeho zaolejovaného palce na vzdálenějším konci hlavně činila tento vzdálenější konec hotovým růžo­vým rájem. Jednoho dne se do toho ráje hlavní proplíží. Mělo by tam být teplo — a měl by tam být jen jeden měsíc, říkal si Ujo, a ten měsíc by měl být vypasený, majes­tátní a pomalý. Ještě něco o tom růžovém ráji na konci hlavně Uja napadlo, a jasnost té představy Uja zmátla. V tom ráji byly tři krásné ženy a Ujo přesně věděl, jak vypadají! Jedna byla bílá, jedna byla zlatá a jedna byla hnědá. Zlatá dívka v Ujově představě kouřila cigaretu. Dále Uja překvapilo, že ví i to, jakou značku cigaret zlatá dívka kouří.

Kouřila cigaretu Měsíční opar. “Prodejte Měsíční opar,” řekl nahlas Ujo. Udělalo mu dobře, že to vyslovil — bylo to autoritativní, chytré.

“Cože?” řekl mladý barevný voják, čistící svou pušku vedle Uja. “Cos to povídal, Ujo?” řekl. Bylo mu třiadvacet. Na černé stužce nad levou náprsní kapsou měl žlutou bavlnkou vyšito své jméno. Jeho jméno bylo Boaz.

Kdyby byla v marťanské armádě povolena podezíra­vost, Boaz by jistě podezření neunikl. Hodností byl prostý vojín, ale jeho uniforma, byť i v předpisové lišejníkové zeleni, byla z daleko jemnější látky a mnohem lépe ušita než uniformy kohokoli kolem — včetně uniformy četaře Brackmana.

Uniformy všech ostatních byly hrubé, škrábavé — spíchnuté neumělými stehy tlustými nitěmi. Uniformy všech ostatních vypadaly dobře, jen když jejich nositel stál v pozoru. V každém jiném postoji prostý vojín rychle přišel na to, že se jeho uniforma krabatí a praská, jako by byla z papíru.

Boazova uniforma sledovala každý jeho pohyb s hed­vábným půvabem. Stehy byly četné a drobné. A co bylo nejdivnější: Boazovy boty měly hluboký, sytý, rubínový lesk — lesk, jakého ostatní vojáci nedosáhli, ať svoje boty blýskali sebevíc. Na rozdíl od bot všech ostatních na území roty byly Boazovy boty z pravé pozemské kůže.

“Povídals něco, Ujo?” řekl Boaz.

“Pryč s Měsíčním oparem. Zbavte se ho,” huhlal Ujo. Ta slova mu nedávala smysl. Vyřkl je jen proto, že se mu zoufale drala z úst. “Prodat,” řekl.

Boaz se usmál — s pobaveným soucitem. “Tak prodat, jo?” řekl. “No dobře, Ujo — prodáme to.” Vytáhl obočí. “Copak vlastně chceme prodat, Ujo?” V panenkách jeho očí bylo cosi jasného a pronikavého.

Uja tahle žlutá jasnost, tahle pronikavost Boazových očí znepokojila — a znepokojovala ho čím dál víc, jak na něho Boaz nepřestával zírat.

Ujo odvrátil pohled, zahleděl se namátkou do očí ně­kolika svých druhů — a shledal jejich oči uniformně tupé. I oči četaře Brackmana měly tupý výraz.

Boazovy oči se do Uja zapichovaly stále hlouběji. Ujo se cítil povinován střetnout se opět s jejich pohledem. Pa­nenky byly jako démanty.

“Ty si na mě nepamatuješ, Ujo?” řekl Boaz.

Otázka Uja poplašila. Z nějakého důvodu bylo důle­žité, že si na Boaze nevzpomínal. Byl rád, že si na něj vůbec nevzpomíná.

“Boaz, Ujo,” řekl barevný muž. “Já jsem Boaz.”

Ujo přikývl. “Jak se máš?” řekl.

“Ach — nedá se říct, že bych se měl špatně,” řekl Boaz. Potřásl hlavou. “Ty se na mě vůbec nepamatuješ, Ujo?”

“Ne,” řekl Ujo. Jeho paměť se teď neklidně zavrtěla — napovídala mu, že by si na něco o Boazovi vzpomněl, kdyby se usilovně snažil. Rychle paměť zaplašil. “Promiň —” řekl Ujo. “Mám mozek dočista vygumovaný.”

“Ty a já — jsme přece kámoši,” řekl Boaz. “Boaz a Ujo.”

“Hm,” řekl Ujo.

“Pamatuješ se na systém kámošství, Ujo?” řekl Boaz.

“Ne,” řekl Ujo.

“Každej maník v každý četě,” řekl Boaz, “má kámoše. Kámoši sdílej společnej okop, při útoku se držej pohroma­dě, jeden druhýho kreje. Když se jeden kámoš dostane v boji na tělo do maléru, druhej kámoš mu přijde na po­moc a vrazí do nepřítele nůž.”

“Hm,” řekl Ujo.

“Stejně je to směšný,” řekl Boaz, “co člověk ve špitálu zapomene a co si pořád pamatuje, kdyby s ním dělali bůh­víco. Ty a já — cvičili jsme spolu jako kámoši celej rok a ty na to úplně zapomeneš. A pak najednou spustíš o ci­garetách. Co je to za cigarety, Ujo?”

“Já — já to zase zapomněl,” řekl Ujo.

“Tak se snaž vzpomenout,” řekl Boaz. “Když už sis to jednou vybavil.” Zamračil se a zašilhal, jako by Ujovi po­máhal se vzpomínáním. “Myslím, že je strašně zajímavý, co si člověk dokáže zapamatovat, když ho pustěj ze špitá­lu. Snaž se rozpomenout na všecko, na co můžeš.”

V Boazově chování bylo cosi zženštilého — jako když mazaný násilník bere nevinného mládenečka pod bradou a mluví s ním jako s malým děckem.

Ale Boaz měl Uja rád — to bylo z jeho chování také patrno.

Uja se zmocnil přízračný pocit, že on a Boaz jsou v té kamenné budově jediní skuteční lidé — že všichni ostatní jsou roboti se skleněnýma očima, ale roboti dost nepove­dení. Četař Brackman, který jim údajně velel, nevypadal o nic bděleji, o nic odpovědněji, o nic velitelštěji než pytel mokrého peří.

“Tak povídej, co všecko si pamatuješ, Ujo,” vemlouval se Boaz. “No tak, kámoši —” řekl, “vyklop všecko, nač si vzpomeneš.”

Než si ale Ujo mohl na něco vzpomenout, projela mu hlavou opět ona bolest, která ho přiměla provést popravu. Tentokrát se však bolest neomezila na varovné bodnutí. Zatímco Boaz bezvýrazně přihlížel, bolest v Ujově hlavě se vystupňovala v dunivá, třeskutá muka.

Ujo vstal, pustil pušku, popadl se za hlavu, zamotaly se pod ním nohy, vykřikl, omdlel.

 

Když se Ujo probral, ležel na podlaze baráku a jeho kámoš Boaz mu otíral spánky chladnou žínkou.

Kolem Uja a Boaze stáli v kruhu Ujovi druzi ve zbra­ni. V jejich obličejích nebylo překvapení ani soucit. Podle jejich názoru se Ujo dopustil něčeho hloupého a nevojáckého, takže si zasloužil, co se mu stalo.

Tvářili se, jako by Ujo provedl něco tak vojensky hloupého, jako že se ukázal proti obloze nebo čistil nabi­tou zbraň, jako že kýchl na hlídce nebo nenahlásil pohlav­ní nemoc, jako že odmítl přímý rozkaz nebo zaspal budí­ček, jako že se opil ve stráži nebo se přibližoval k nepřá­telskému ležení nejkratší cestou, jako že ve svém nočním stolku schovával knížku nebo ostrý ruční granát, jako že se vyptával, kdo vlastně marťanskou armádu založil a proč...

Boaz byl jediný, na kom bylo vidět, že je mu Uja líto. “Za všecko můžu já, Ujo,” řekl.

Četař Brackman se teď protlačil kruhem, stanul nad Ujem a Boazem.

“Co proved, Boazi?” řekl Brackman.

“Dělal jsem si z něj srandu, četaři,” řekl upřímně Boaz. “Chtěl jsem po něm, aby si zkusil vzpomenout na co nejvíc ze svý minulosti. Vůbec mě nenapadlo, že mě poslechne.”

“Taky bys mohl mít rozum a nepoštívat chlapa, kterej se zrovna vrátí ze špitálu,” řekl rozladěně Brackman.

“Ach, já vím — já vím,” řekl Boaz, hlodán výčitkami svědomí. “Kámoši —” řekl. “Jsem já to pitomec!”

“Ujo,” řekl Brackman, “copak ti ve špitálu o vzpomí­nání nic neřekli?”

Ujo neurčitě zavrtěl hlavou. “Možná,” řekl.

“To je to nejhorší, co můžeš udělat, Ujo — vzpomínat na minulost,” řekl Brackman. “To kvůli tomu tě šoupli do špitálu — protože sis toho pamatoval až moc.” Udělal ze svých sukovitých dlaní misky, podržel v nich srdceryvný problém, který Ujo představoval. “Můj ty smutku,” řekl, “pamatoval sis toho až moc, Ujo, protos taky jako voják nestál za fajfku tabáku.”

Ujo se posadil, svěsil hlavu na prsa, zjistil, že má blů­zu na hrudi provlhlou slzami. Napadlo ho, že by měl Brackmanovi vysvětlit, že se vlastně nesnažil na nic vzpo­mínat, že instinktivně věděl, že to se nemá — ale že bolest přišla stejně. Neřekl to Brackmanovi ze strachu, aby se bolest neozvala znovu.

Ujo zasténal a rychlým zamžikáním setřel poslední slzy. Nehodlal napříště dělat nic, co nedostane rozkazem.

“A co se tebe tejče, Boazi —” řekl Brackman. “Nevím, ale možná že tě tejden rajónů na latríně poučí, že si nemáš dělat frky z lidí, co je zrovna pustili ze špitálu.”

Cosi beztvarého v Ujově paměti Uja pobídlo, aby tu mezihru Brackmana a Boaze pozorně sledoval. Bylo to bůhvíproč důležité.

“Tejden, četaři?” řekl Boaz.

“Jo, přisámbohu —” řekl Brackman a pak se otřásl a zavřel oči. Bylo jasné, že mu jeho anténa právě uštědřila bolestivou ťafku.

“Celý týden, četaři?” zeptal se nevinně Boaz.

“Den,” řekl Brackman a znělo to spíš jako otázka než hrozba. A znovu Brackman zareagoval na bolest, která mu projela hlavou.

“Kdy mám začít, četaři?” zeptal se Boaz.

Brackman rozhodil sukovité ruce. “Pusť to z hlavy,” řekl. Tvářil se zaraženě, zrazeně — vystrašeně. Sklonil hlavu, jako by se chtěl lépe bránit případné další bolesti. “A příště žádný blbý frky, kurva,” řekl hlasem hluboko uvízlým v hrdle. A odspěchal pryč, odspěchal do svého kutlochu na konci baráku, zabouchl za sebou dveře.

Velitel roty, kapitán Arnold Burch, přišel do baráku na neohlášenou inspekci.

Boaz ho spatřil první. Boaz udělal přesně to, co se od vojáka za takových okolností očekávalo. Boaz zařval: “Póóóóó-zor!” Boaz to udělal, ačkoli neměl žádnou hod­nost. To je takový vrtoch vojenských zvyklostí, že i voják nejnižší hodnosti může sobě rovným a nadřízeným poddů­stojníkům zavelet pozor, je-li prvním, kdo objeví přítom­nost důstojníka v jakékoli zastřešené stavbě mimo bojový prostor.

Antény řadových vojáků okamžitě reagovaly, napří­mily jim záda, uzamkly jim klouby, zatáhly jim břicha, se­vřely jim zadnice — vypudily jim z hlavy všechny myšlen­ky. Ujo se vymrštil z podlahy, stál jako svíčka a tetelil se.

Pouze jediný muž se do pozoru napřímil docela po­malu. Tím mužem byl Boaz. A když stanul v pozoru, bylo v tom cosi drzého, nedbalého a potměšilého.

Kapitán Burch shledal Boazův postoj vyloženě urážli­vým a hodlal to Boazovi vytmavit. Sotvaže však kapitán otevřel ústa, zasáhla ho bolest přímo mezi oči.

Kapitán ústa zase zavřel, aniž by vydal hlásku.

Srazil pod Boazovým zlověstným pohledem paty do pozoru, udělal čelem vzad, uslyšel v hlavě vířivý buben a v jeho rytmu vypochodoval z baráku.

Když byl kapitán pryč, Boaz svým druhům nedal po­hov a volno, přestože to bylo v jeho moci. Měl v pravé přední kapse kalhot malou ovládací krabičku, která mohla jeho druhy přimět takřka ke všemu. Krabička měla rozmě­ry půllitrové kapesní lahve. A jako kapesní láhev byla za­oblená, aby přiléhala k oblinám těla. Boaz ji nosil na tvrdé, zaoblené přední straně stehna.

Ovládací krabička měla šest tlačítek a čtyři knoflíky. Jejich prostřednictvím mohl Boaz ovládat každého, kdo měl v lebce anténu. Boaz mohl každému způsobit tolik bolesti, kolik se mu zachtělo — mohl ho postavit do pozo­ru, mohl dát v jeho hlavě zaznít víření bubnu, mohl ho přimět k pochodu, zastavit, nastoupit do tvaru, vykročit z tvaru, salutovat, útočit, ustupovat, postupovat přísko­ky...

Boaz ve své lebce žádnou anténu neměl.

Svobodná po libosti — tak svobodná byla Boazova svobodná vůle.

 

Boaz byl jedním ze skutečných velitelů marťanské ar­mády. Velel jedné desetině sboru, který měl přepadnout Spojené státy americké, až dojde k útoku na Zemi. Další jednotky byly cvičeny na přepadení Ruska, Švýcarska, Ja­ponska, Austrálie, Mexika, Číny, Nepálu, Uruguaye...

Podle Boazova nejlepšího vědomí měla marťanská armáda osm set skutečných velitelů — z toho ani jednoho ve vyšší zjevné hodnosti než sprostého četaře. Nominální velitel celé armády, armádní generál Borders M. Pulsifer, byl de facto pod neustálým dozorem svého sluhy, desátní­ka Berta Wrighta. Desátník Wright jako dokonalý sluha měl ustavičně po ruce aspirin na generálovy takřka chro­nické bolesti hlavy.

Přednosti systému tajných velitelů jsou nabíledni. Ja­kákoli vzpoura, k níž mohlo v marťanské armádě dojít, by byla namířena proti nepravým osobám. A v době války mohl nepřítel vyhladit třeba celé marťanské důstojnictvo, aniž by to marťanskou armádu v nejmenším vyvedlo z míry.

“Sedm set devadesát devět,” řekl Boaz nahlas, opra­vuje svou vědomost o počtu skutečných velitelů. Jeden ze skutečných velitelů byl mrtev, zardoušen u kůlu Ujem. Tím zardoušeným byl vojín Stony Stevenson, dřívější velitel britské invazní jednotky. Stony natolik podlehl obdivu k Ujovým zápasům o porozumění tomu, co se děje, že začal nevědomky Ujovi v jeho přemýšlení pomáhat.

Stevensonovi se za to dostalo nejhlubšího ponížení. Do jeho lebky byla voperována anténa, která ho přinutila, aby jako vzorný voják napochodoval ke kůlu — aby tam vyčkal smrti z rukou svého chráněnce.

Boaz nechal své druhy stát v pozoru — nechal je dál tetelit, aniž by si něco mysleli, aniž by něco viděli. Boaz přešel k Ujovu kavalci, natáhl se ve svých velkých, zářivě lesklých botkách na hnědou přikrývku. Složil ruce za hla­vu — prohnul tělo jako luk.

“Aáááááááách —” řekl Boaz v poloze mezi zívnutím a zasténáním. “Áááááááách — no tak, chlapi, chlapi, chla­pi,” řekl, nechávaje mysl nečinně bloumat. “Kurva, tak bude to, chlapi,” řekl. Byl to lenivý, nesmyslný projev. Boaz byl svými hračkami trochu znuděný. Napadlo ho, že je nechá servat se mezi sebou — ale kdyby byl při tom přistižen, čekal by ho týž trest, jaký postihl Stonyho Stevensona.

“Aáááááááách — no tak, chlapi. Fakticky, chlapi,” řekl Boaz nevýrazně.

“Kurva, tak co, chlapi,” řekl, “já to zmáknul. To musíte uznat, chlapi. Starej Boaz se má jako prase v žitě.”

Skulil se z kavalce, přistál na všech čtyřech, s půva­bem jaguára vyskočil zas na nohy. Oslnivě se usmál. Dělal, co mohl, aby si svého šťastného postavení užil. “Však na tom nejste tak bledě, hoši,” řekl ke svým nehybným dru­hům. “Měli byste vidět, co provádíme s generálama, jestli si myslíte, že jste na tom bledě.” Uchichtl se a zavrněl. “Předevčírem večer jsme se mezi sebou, tedy mezi náma skutečnejma velitelema, pohádali, kterej z generálů umí rychlejc běhat. Natotata bylo všech třiadvacet generálů z postele venku, všichni jak je pánbůh stvořil, postavili jsme je do lajny jako závodní koně a pak jsme vytáhli prachy a začali na ně sázet, no a potom jsme je odstarto­vali a generálové upalovali, jako by jim za prdelí hořela koudel. První doběh generál Stover, hned za ním generál Harrison a po něm generál Mosher. Druhej den ráno byli všichni generálové ztuhlý jako prkna. Nikdo z nich si z celý tý noci nepamatoval ani ň.”

Boaz se znovu uchichtl a zavrněl a potom usoudil, že by jeho šťastné postavení bylo ještě lepší, kdyby je bral vážně — kdyby ukázal, jaké je to břímě, kdyby ukázal, jak se cítí poctěn, že může takové břímě nést. Chytrácky se vypnul, zahákl si palce za opasek a zachmuřil čelo. “Ach jo,” řekl, “rozhodně to není žádnej med.” Přiloudal se k Ujovi, zastavil se na pár centimetrů před ním, přejel ho očima od hlavy k patám a zase nazpátek. “Ujo, ty kluku ušatá —” řekl, “kdybys tak věděl, kolik času přemejšlením o tobě jsem už probil — co jsem se s tebou natrápil, Ujo.”

Boaz se zhoupl na patách. “Tak ty bys rád prokouk, jak se věci mají, jo? Víš ty, kolikrát tě už měli ve špitále, aby tě zbavili tý tvý paměti? Sedmkrát, Ujo! Víš, kolikrát obvykle musejí chlapa poslat na vykuchání paměti? Jed­nou, Ujo. Jednou jedenkrát!” Boaz luskl Ujovi prsty pod nosem. “A úplně to stačí, Ujo. Jednou jedenkrát a chlap se už víckrát ničím nežere.” Zavrtěl nevěřícně hlavou. “Ty ale ne, Ujo.”

Ujo se otřásl.

“Nechávám tě stát v pozoru moc dlouho, Ujo?” řekl Boaz. Zaskřípěl zuby. Nedokázal se ubránit, aby občas Uja netrýznil.

Především proto, že Ujo měl na Zemi všecko, kdežto Boaz tam neměl nic.

A taky proto, že Boaz byl na Ujovi zoufale závislý — nebo aspoň bude, až přistanou na Zemi. Boaz byl sirotek, který byl zverbován, když mu bylo pouhých čtrnáct let — a neměl nejmlhavější tušení, jak si na Zemi pořádně užít.

Spoléhal na Uja, že mu to předvede.

“Rád bys věděl, kdo jseš — odkud jseš — cos byl zač?” řekl Boaz Ujovi.

Ujo stál pořád v pozoru prost všech myšlenek, ne­schopen využít ke svému prospěchu čehokoli, co mu Boaz mohl povědět. Ale Boaz stejně nemluvil kvůli Ujovu pro­spěchu. Jen se znovu ujišťoval o kámošovi, který mu měl stát po boku, až přistanou na Zemi.

“Chlape —” řekl Boaz a zaškaredil se na Uja, “vždyť ty jseš jeden z nejšťastnějších lidí, co se kdy narodili. Tam na Zemi jsi byl král, chlape!”

Jako většina informací na Marsu byly Boazovy infor­mace o Ujovi velice nedostatečné. Nevěděl přesně, odkud ty informace pocházejí. Posbíral je z tartasu zvukové kuli­sy vojenského života.

A byl příliš dobrý voják, než aby chodil a vyptával se, než aby se snažil své vědomosti prohlubovat.

Vojákovy vědomosti nemají být hluboké.

Takže Boaz o Ujovi krom toho, že kdysi býval dít­kem štěstěny, nic nevěděl. Přikrašloval si to po svém.

“To jako —” řekl Boaz, “žes moh mít všecko, cos chtěl, moh sis dělat všecko, cos chtěl, moh si všude, kams chtěl!”

A zatímco Boaz zdůrazňoval divy Ujova štěstí na Zemi, vyjadřoval tím vlastně hluboký zájem o jiný div — své vlastní pověrečné přesvědčení, že jeho čeká na Zemi jen smůla smůlovatá.

Boaz teď použil tří magických slov, jež podle něho plně vystihovala maximální štěstí, jakého mohl člověk na Zemi dosáhnout: Hollywoodské noční kluby. Jaktěživ ne­byl v Hollywoodu, jaktěživ nebyl v nočním klubu. “Chla­pe,” řekl, “vždyť tys chodil do hollywoodskejch nočních klubů ve dne v noci.

Chlape,” řekl Boaz nic nevnímajícímu Ujovi, “měls všecko, co chlap potřebuje, aby si moh na Zemi parádně užít, a věděls taky, jak na to.

Chlape,” řekl Boaz Ujovi, pokoušeje se zakrýt pate­tickou beztvarost svých aspirací. “Vyšlápnem si do nějakejch betálnejch podniků a objednáme si nějaký betálný žrádlo a budeme se bavit s nějakejma betálníma lidma a uděláme parádní čóromóro.” Chytil Uja za ruku, rozkýval ho. “Jsme přece kámoši — kámo. Páni — budeme slav­ná dvojka — všude se podíváme, všecko si užijeme.

‚Tady si to štráduje starý klikař Ujo a jeho kámoš Boaz!‘” řekl Boaz, vyslovuje tak, co podle jeho očekávání budou po dobytí Země říkat Pozemšťané. “‚Už si to válej, šťastný jak dva ptáci!‘” Uchichtl se a blaženě nad tím šťastným ptačím párkem zavrněl. Úsměv mu pohasl na rtech. Jeho úsměvy nikdy netrvaly dlouho. Kdesi hluboko uvnitř byl Boaz sžírán chmurami. Sžíraly ho chmury, že přijde o svůj flek. Nikdy mu nebylo moc jasné, jak k tomu­hle svému fleku — k tomuhle velkému privilegiu — vůbec přišel. Nevěděl ani, kdo mu ten skvělý flek dohodil.

Boaz nevěděl ani to, kdo velí skutečným velitelům.

Nikdy neobdržel žádný rozkaz — aspoň od nikoho, kdo by byl skutečným velitelům nadřazen. Tak jako všich­ni ostatní skuteční velitelé zakládal Boaz své akce na tom, co by se snad nejlépe dalo popsat jako konverzační lahůd­ky — lahůdky vyhrazené okruhu skutečných velitelů.

Pokaždé když se skuteční velitelé v noci sešli, podá­valy se tyhle lahůdky spolu s pivem, krekry a sýrem.

Tak například kolovala lahůdka o ztrátách ve skladiš­tích, jiná o žádoucnosti skutečných zranění při tréninku džiu-džitsu, aby se vojáci náležitě rozzuřili, další o lajdáckém zlozvyku vojáků neobtáčet si ovinovačky předepsa­ným počtem závitů. Boaz je zas předával dále, aniž by měl nejmenší tušení o jejich zdroji — a na nich zakládal své akce.

Poprava Stonyho Stevensona, kterou provedl Ujo, byla také oznámena tímto způsobem. Zčistajasna se stala hlavním tématem všech debat.

Zčistajasna skuteční velitelé na Stonyho Stevensona uvalili vazbu.

Boaz teď nahmatal v kapse ovládací skříňku, aniž se však dotkl ovládacích tlačítek. Zaujal místo mezi muži, které ovládal, dobrovolně se postavil do pozoru, stiskl tla­čítko, a když se jeho druhové ve zbrani rozhýbali, rozhý­bal se s nimi.

Dostal chuť na sklenku něčeho tvrdého. A měl také právo na tvrdý alkohol, kdykoli se mu ho zachtělo. Ze Země byly pro skutečné velitele pravidelně dopravovány neomezené zásoby všech druhů alkoholických nápojů. A důstojníci mohli mít také alkoholu, co hrdlo ráčilo, nic­méně pro ty poctivé pití nebylo. Důstojníci pili vražednou zelenou kořalku vyráběnou podomácku ze zkvašených li­šejníků.

Ale Boaz nikdy nepil. Za prvé nepil ze strachu, aby alkohol neoslabil jeho vojácké schopnosti. A za druhé ne­pil ze strachu, aby se nezapomněl a nenabídl panáka něja­kému řadovému vojákovi.

Jediným trestem pro skutečné velitele, kteří řadové­mu vojákovi nabídli alkoholický nápoj, byla smrt.

“Jo, panebože,” řekl Boaz, přidávaje svůj hlas k povy­ku rozhýbaných mužů.

Deset minut nato vyhlásil seržant Brackman osobní volno, za něhož se od každého čekalo, že půjde ven a bude hrát německého pasáka, hlavní sport marťanské armády.

Ujo se odkradl.

Ujo se odkradl k baráku číslo 12, aby tam hledal do­pis ukrytý pod modrým kamenem — dopis, o němž mu řekla jeho rudovlasá oběť.

Baráky v tomhle prostoru byly prázdné.

Vlajkou na vrcholku vlajkového stožáru byl řídký vzduch.

Prázdné baráky bývaly domovem praporu Marťan­ských imperiálních výsadkářů. Výsadkáři před měsícem uprostřed noci tiše zmizeli. Odletěli ve svých vesmírných lodích se začerněnými obličeji, s psími známkami přilepe­nými náplastí, aby necinkaly — místo určení tajné.

Marťanští imperiální výsadkáři byli odborníci na zabí­jení stráží smyčkami z klavírních strun.

Místem jejich tajného určení byl zemský měsíc. Měli tam rozpoutat válku.

Ujo našel velký modrý kámen před kotelnou baráku číslo dvanáct. Kámen byl tyrkys. Tyrkysy jsou na Marsu docela běžné. Tyrkys, který Ujo našel, byla dlaždice asi dvacet na dvacet centimetrů.

Ujo se pod něj podíval. Našel hliníkový váleček se šroubovacím uzávěrem. Uvnitř válečku byl velice dlouhý dopis psaný tužkou.

Ujo nevěděl, kdo ho napsal. Na to, aby se snažil há­dat, na tom byl příliš mizerně, neboť znal jména pouze tří lidí — seržanta Brackmana, Boaze a Uja.

Ujo vstoupil do kotelny a zavřel za sebou dveře. Byl vzrušen, ačkoli nevěděl proč. Začal číst při světle pronikajícím dovnitř zaprášeným oknem.

 

Milý Ujo: — začínal dopis: Bůh ví, že toho moc není — ale jsou věci, které vím určitě, a na konci najdeš se­znam otázek, na které bys měl ze všech sil hledat odpovědi. Jsou to důležité otázky. Přemýšlel jsem o nich úporněji než o otázkách, na které už odpověď znám. Tohle je první věc, kterou vím určitě: /1./ Když otázky nedávají smysl, nedají smysl ani odpovědi.

 

Všechno, co pisatel věděl určitě, bylo očíslováno, jako by to mělo zdůraznit bolestivou, postupnou povahu hry na odhalování nepochybných věcí. Bylo to celkem jedno sto padesát osm věcí, které pisatel věděl určitě. Původně jich bylo sto osmdesát pět, ale sedmnáct jich bylo přeškrtnuto.

Druhým bodem bylo: /2./ Jsem věc nazývaná živou.

Třetím bylo: /3./ Nacházím se na místě nazývaném Mars.

Čtvrtým bylo: /4./ Jsem součástí věci nazývané armá­da.

Pátým bylo: /5./ Armáda hodlá zabít jiné věci nazýva­né živé na místě nazývaném Země.

Z prvních jedenaosmdesáti bodů nebyl škrtnut ani je­den. A pisatel v prvních jedenaosmdesáti bodech postupo­val k stále jemnějším a jemnějším problémům a jeho omy­lů přibývalo.

Boaze pisatel vysvětlil a zavrhl hned na začátku hry.

/46./ Měj se na pozoru před Boazem, Ujo. Není tím, čím se zdá.

/47./ Boaz nosí v pravé kapse kalhot cosi, co lidem působí bolest v hlavě, když udělají něco, co se Boazovi nelíbí.

/48./ Ještě další lidé mají věci, které Ti mohou způsobit bolest v hlavě. Na pohled ale nepoznáš, kdo je má a kdo ne, takže buď ke každému milý.

/71./ Ujo, kamaráde — takřka všechno, co vím určitě, jsem vybojoval v zápase s bolestí z mé antény, stálo v dopi­se Ujovi. Vždycky, když začnu otáčet hlavu, abych se na něco podíval, a ozve se bolest, otáčím hlavu dál, protože vím, že uvidím něco, co bych vidět neměl Vždycky, když položím nějakou otázku a ozve se bolest, vím, že jsem polo­žil správnou otázku. Potom tu otázku rozlámu na malé kousky a ptám se jenom na ty kousíčky. A když na ty kousíčky dostanu odpovědi, složím všechny odpovědi do­hromady a mám odpověď na tu velkou otázku.

/72./ Čím větší bolest se učím snášet, tím víc se toho dovídám. Teď se bolesti bojíš, Ujo, ale když nebudeš bolest přivolávat, nic se nedozvíš. A čím víc se toho dozvíš, s tím větší radostí budeš bolest snášet.

Ujo teď v kotelně prázdného baráku dopis na oka­mžik odložil. Bylo mu do pláče, neboť víra hrdinného pisa­tele v Uja se upírala k nehodnému. Ujo věděl, že by nepře­stál ani zlomek bolesti, kterou přestál pisatel — natolik poznání milovat nedokázal.

I to malé ukázkové bodnutí, které mu předvedli v ne­mocnici, bylo strašné. Vzpomněl si na pronikavou bolest, kterou ho na baráku uzemnil Boaz, a zalapal po vzduchu jako ryba umírající na říčním břehu. To by raději zemřel, než by podruhé riskoval takovou bolest. Oči se mu zalily slzami. Kdyby teď zkusil promluvit, rozvzlykal by se. Chudák Ujo nechtěl, aby ho víckrát někdo trápil. Ať získá z dopisu jakékoli informace — informace získané hrdinstvím jiného muže — použije jich k tomu, aby se napříště vyhnul i té nejmenší bolesti.

Ujo přemýšlel, jestli jsou lidé, kteří snesou víc bolesti než druzí. Měl dojem, že právě tohle je ten případ. Měl žalostný dojem, že on sám je v tomto ohledu obzvlášť citlivý. Aniž by přál pisateli cokoli zlého, přál si Ujo, aby pisatel alespoň jednou pocítil bolest tak, jak ji pociťoval Ujo.

Potom by možná pisatel adresoval své psaní někomu jinému.

Ujo nemohl kvalitu informací obsažených v dopisu nijak posoudit. Přijímal je všechny hladově, nekriticky. A jejich přijetím dospíval Ujo k pochopení života, které bylo identické s pisatelovým. Ujo hltal filozofii.

A k filozofii byly přimíšeny drby, dějiny, astronomie, biologie, teologie, zeměpis, psychologie, medicína — a do­konce povídka.

Několik namátkou vybraných příkladů:

Drby: /22./ Generál Borders je věčně ožralý. Je pořád tak namazaný, že si ani nemůže zavázat tkaničky, takže je nechává rozvázané. Důstojníci jsou stejně bezradní a ne­šťastní jako všichni ostatní. Býval jsi jedním z nich, Ujo, velel jsi vlastnímu praporu.

Dějiny: /26./ Všichni na Marsu přišli ze Země. Mysleli si, že se jim na Marsu povede líp. Nikdo si nepamatuje, co bylo na Zemi tak špatného.

Astronomie: /11./ Všechno na obloze se jednou denně otočí kolem Marsu.

Biologie: /58./ Noví lidé vycházejí z žen, když muži a ženy spí společně. Na Marsu jen málokdy vycházejí z žen noví lidé, protože muži a ženy spí na různých místech.

Teologie: /15./ Někdo všechno udělal z nějakého dů­vodu.

Zeměpis: /16./ Mars je kulatý. Jediné město na jeho povrchu se jmenuje Phoebe. Nikdo neví, proč se jmenuje Phoebe.

Psychologie: /103./ Ujo, velká potíž s pitomci je ta, že jsou příliš pitomí na to, aby uvěřili, že někdo může být chytrý.

Medicína: /73./ Když tady na tom místě nazývaném Mars někomu vymazávají paměť, nevymažou mu ji úplně. Vymažou mu pouze něco jako její střed. V koutech jim toho vždycky spousta zbyde. Povídá se, že se jednou poku­sili vymazat několik pamětí úplně. Chudáci, kterým to udě­lali, pak nemohli chodit, nemohli mluvit, nemohli prostě nic. Nikoho nenapadlo nic lepšího co s nimi, než naučit je nejprostším pravidlům chování, nahustit do nich základní zásobu tisíce slov a zaměstnat je v armádě a v průmyslu jako úředníky pro styky s veřejností.

Povídka: /89./ Ujo, Tvůj nejlepší přítel je Stony Stevenson. Stony je velký, šťastný, silný muž a vypije láhev whis­ky denně. Stony nemá v hlavě anténu a pamatuje si vše­chno, co se mu v životě stalo. Předstírá, že je rozvědčík, ale je to jeden ze skutečných velitelů. Ovládá rádiem rotu pře­padové pěchoty, která na Zemi zaútočí na místo nazývané Anglie. Stony je z Anglie. Stonymu se v marťanské armádě líbí, protože je tu tolik věcí k smíchu. Stony se pořád směje. Slyšel, jaké jsi číslo, Ujo, a přišel k vám do baráku, aby se na Tebe podíval. Vydával se za Tvého přítele, aby Tě roz­povídal. Po chvíli jsi mu začal důvěřovat, Ujo, a řekl jsi mu několik svých tajných teorií o životě na Marsu. Stony se tomu chtěl vysmát, ale pak si uvědomil, ze jsi odkryl něko­lik věcí, o kterých dosud nic nevěděl. Nemohl se s tím smí­řit, protože on měl vědět všecko a Ty jsi neměl vědět nic. A pak jsi Stonymu pověděl o těch velkých otázkách, na které hledáš odpověď, a Stony znal odpovědi sotva na po­lovinu z nich. A Stony se vrátil do svého baráku a otázky, na které neznal odpovědi, se mu pořád točily v hlavě. Ne­mohl té noci spát, i když pil a pil a pil Začalo mu dochá­zet, že ho někdo zneužívá, a neměl ponětí, kdo by to mohl být. Nevěděl ani to, k čemu je vůbec mariánské armády zapotřebí. Nevěděl ani to, proč chce Mars přepadnout Zemi. A čím víc vzpomínal na Zemi, tím víc si uvědomoval, že marťánská armáda nemá větší šanci než sněhová koule v pekle. Velký útok na Zemi bude jistou sebevraždou. Sto­ny uvažoval, s kým by si o tom mohl popovídat, ale na nikoho jiného než na Tebe, Ujo, nepřišel A tak se Stony hodinu před svítáním vypotácel z postele, vplížil se do tvé­ho baráku, Ujo, a probudil Tě. Řekl Ti o Marsu všechno, co věděl A slíbil, že Ti od nynějška bude říkat o každé malič­kosti, na kterou přijde, a Ty jsi mu zas měl říct o každé maličkosti, na kterou přijdeš Ty. A jak to jen půjde, tak se někam vytratíte a pokusíte se všechno skloubit dohroma­dy. A dál Ti láhev whisky. A pak jste z ní oba pili a Stony řekl, že jsi jeho kurva nejlepší kamarád. Řekl že jsi kurva jediný kamarád, jakého kdy na Marsu měl, i když se po­řád jen smál a hulákal a málem probudil všechny kolem Tvého kavalce. Řekl Ti ještě, aby sis dával bacha na Boaze, a pak se vrátil do svého baráku a spal jako nemluvně.

Od téhle povídky byl dopis důkazem efektivnosti taj­ného pozorovacího týmu Stonyho Stevensona a Uja. Od tohoto bodu byly takřka všechny nesporné věci v dopise uváděny obraty jako: Stony říká — a Jak jsi zjistil — a Stony Ti řekl — a Řekl jsi Stonymu — a Jednou v noci na střelnici jste se se Stonym opili pod obraz a pak jste se vy dva praštění násoskové shodli —

Nejdůležitější, na čem se ti dva praštění násoskové shodli, bylo, že skutečným velitelem všeho na Marsu je velký, dobromyslný, usměvavý, hýkající muž, kterého vždycky doprovází velký pes. Tenhle člověk a jeho pes se podle dopisu Ujovi objevovali na tajných schůzkách sku­tečných velitelů marťanské armády asi tak jednou za sto dní.

V dopise to nestálo, neboť pisatel o tom nic nevěděl, ale tím mužem a jeho psem byli Winston Niles Rumfoord a Kazak, vesmírný pes. A jejich objevení na Marsu byla pravidelná. Protože Rumfoord a Kazak byli chronosynklasticky infundibulováni, byla jejich objevení stejně předpověditelná jako Halleyova kometa. Objevovali se na Marsu každý stý a jedenáctý den.

Jak stálo v dopise Ujovi: /155./ Podle Stonyho se ten­hle velký muž a jeho pes přihrnou na schůzku a všechno se hned točí kolem nich. Je to velký milý kus chlapa, a než schůzka skončí, snaží se všichni přemýšlet přesně tak jako on. Každý jejich nápad přichází od něho. Jenom se usmívá a usmívá a hýká a hýká tím svým výstředním hlasem a zasypává všechny novými nápady. A pak všichni přítom­ní tyhle nápady předávají dál, jako by je měli z vlastní hlavy. Je celý blázen do německého pasáka. Nikdo neví, jak se jmenuje. Když se ho někdo zeptá, jenom se zasměje. Nosí obvykle uniformu padákových námořních lyžařů, ale skuteční velitelé padákových námořních lyžařů přísahají, že ho jinde než na těchhle tajných schůzkách neviděli.

/156./ Ujo, starý brachu, stálo v dopise Ujovi, vždycky když Ty nebo Stony zjistíte něco nového, připište to k tomu­hle dopisu. Dobře tenhle dopis schovávej. A pokaždé, když místo jeho úkrytu změníš, nezapomeň Stonymu říct, kam jsi ho schoval. I kdyby Tě pak poslali do nemocnice na vymazání paměti, Stony Ti po návratu může říct, kam jít, aby sis mezery v paměti zase doplnil

/157./ Ujo — víš, proč jsi takový nezmar? Jsi takový nezmar, protože máš družku a dítě. Takřka nikdo na Mar­su jedno ani druhé nemá. Jméno Tvé družky je Bělička. Je instruktorkou ve Schliemannově dechové škole ve Phoebe. Jméno Tvého syna je Chrono. Chodí do základní školy v Phoebe. Chrono je podle Stonyho Stevensona nejlepší hráč německého pasáka na celé škole. Bělička a Chrono se jako všichni na Marsu naučili vystačit si sami. Nepo­strádají Tě. Nikdy na Tebe nemyslí. Ale musíš jim dokázat, že Tě potřebují ze všeho na světě nejvíc.

/158./ Ujo, Ty neřáde jeden trhlá, mám Tě rád. Myslím, že Ti straší na majáku. Až dáš tuhle svou rodinku dohro­mady, štípněte vesmírnou loď a odleťte někam, kde je klid a krásně, někam, kde nemusíte pořád brát prďáky, abyste vůbec zůstali naživu. Stonyho vezměte s sebou. A až se usadíte, věnujte všichni hodně času snaze přijít na to, proč vlastně kdovíkdo všechno udělal a uvedl do chodu.

Teď už Ujovi z celého dopisu zbývalo přečíst jen podpis.

Podpis byl na samostatné stránce.

Než Ujo na stránku s podpisem obrátil, zkusil si před­stavit pisatelovu povahu a vzezření. Pisatel byl nebojácný. Pisatel byl takový milovník pravdy, že byl ochoten pod­stoupit jakoukoli bolest, jen aby obohatil svou pokladnici pravdy. Byla to mnohem lepší bytost než Ujo a Stony. Sledoval a zaznamenával jejich podvratnou činnost s lás­kou, pobavením a nadhledem.

Ujo si představoval pisatele jako pohádkového starce s bílým plnovousem a postavou mohutného kováře.

Ujo obrátil stránku a přečetl si podpis.

Zůstávám Tvůj oddaný — pravilo sentimentální vy­jádření nad podpisem.

Samotný podpis zaplňoval takřka celou stránku. Tvo­řila ho tři velká tiskací písmena, patnáct centimetrů vyso­ká a pět centimetrů široká. Písmena byla vyvedena s neobratností a rozmazaným vzmachem dítěte z mateřské škol­ky.

Podpis vypadal takhle:

 


UJO

 

 

Byl to Ujův podpis.

Ujo byl tím hrdinou, který napsal dopis.

Ujo napsal sám sobě dopis předtím, než mu vymazali paměť. Byla to literatura v nejlepším slova smyslu, neboť učinila Uja odvážným, ostražitým a vskrytu svobodným. Učinila ho jeho vlastním hrdinou ve velice krušných ča­sech.

Ujo nevěděl, že muž, kterého zavraždil u kůlu, byl jeho nejlepší přítel, že to byl Stony Stevenson. Kdyby to byl věděl, možná, že by se zabil. Osud ho šetřil tohoto hrozného poznání ještě mnoho let.

 

Když se Ujo vrátil do svého baráku, po dýkách a ba­jonetech pronikavě skřípěly brousky. Každý ostřil čepel.

A na všech tvářích bylo vidět pitomé úsměvy zcela zvláštního ražení. Úsměvy vypovídaly o ovcích, které za patřičných okolností ochotně spáchají vraždu.

Právě byl vydán rozkaz, aby pluk co nejrychleji na­stoupil do svých vesmírných lodí.

Válka se Zemí započala.

Předsunuté oddíly marťanských imperiálních výsad­kářů již zničily pozemská zařízení na zemském Měsíci. Ra­ketové baterie výsadkářů pálící z Měsíce teď dávaly kaž­dému většímu městu zakusit peklo.

A jako náladovou hudbu pro ty, kdo právě zakoušeli peklo, vysílala marťanská rádia v rytmu, který svou mono­tónností přiváděl k šílenství, na Zemi tuto zprávu:

 

Hnědý muži, bílý muži, žlutý muži — vzdej se, nebo zhyň.

Hnědý muži, bílý muži, žlutý muži — vzdej se, nebo zhyň.

Kapitola 6

Dezertér v čase války

 

“Vzpírá se mému pochopení, proč německý pasák není jednou z disciplín, snad i klíčovou disciplínou Olympij­ských her.”

WINSTON NILES RUMFOORD

 

Z vojenského tábora na pláň, kde kotvilo invazní loď­stvo, to bylo deset kilometrů pochodu. Trasa pochodu pro­tínala severozápadní roh Phoebe, jediného města na Mar­su.

Podle Kapesních dějin Marsu Winstona Nilese Rumfoorda dosáhl počet obyvatel Phoebe v době největšího rozkvětu města osmdesáti sedmi tisíc obyvatel. Každá duše a každá stavba ve Phoebe byla v přímém vztahu k válečným přípravám. Masa phoebeských dělníků byla ovládána stejně, jako byli ovládáni vojáci, anténami pod temeny lebek.

Ujova rota pochodující uprostřed svého pluku ke kot­vícímu loďstvu se teď nacházela v severozápadním rohu Phoebe. Teď už nikoho nenapadlo popohánět pochodující šiky vojáků bodavou bolestí z jejich antén. Teď je hnala válečná horečka.

Zpívali si do pochodu a tvrdě bušili železem okovaný­mi bagančaty do železné ulice. Jejich píseň byla krvavá:

 

Děs, bolest a zpustošení —
ruty, šuty, tuty, hou! —
nechť postihnou celou zemi!
Ruty, šuty, tuty, hou! —
Země hoří! Země úpí!
Ruty, šuty, tuty hou!
Vyrazte jí mozek z hlavy!
Ruty, šuty, tuty, hou!
Slzy roň. Šuty, tuty, hou!
Krve ceď. Šuty, tuty, hou!
Bídně zhyn. Šuty, tuty, hou!
Mmmmmmmmmmmmmmorrrrrrrrrrrrr!

 

Phoebeské továrny stále ještě pracovaly na plné obrátky. Nikdo nelelkoval po ulicích a neobdivoval zpíva­jící hrdiny. Okna blikala, jak se za nimi rozsvěcovaly a zhasínaly oblouky svářeček. Dveřní otvory vyvrhovaly prskající, čadící žluté světlo, jak se uvnitř odléval žhavý kov. Vojenskou píseň prořezávalo ječeni brusných kotou­čů.

Tři létající talíře, modré průzkumné lodi, přelétly níz­ko nad městem, vydávajíce něžný vrnivý bzukot jako roz­točené vlčky. “Týdýtý,” jako by si prozpěvovaly, a zase odletěly v plochém kursu, zatímco povrch Marsu pod nimi se zakřivoval. Na dvě zatřepání beránčího ocásku se roz­plynuly ve věčném vesmíru.

“Děs, bolest a zpustošení —” zpívali vojáci. Jeden voják ale pohyboval rty, aniž by jen hlesl. Tím vojákem byl Ujo.

Ujo pochodoval v předposlední řadě své roty. Boaz šel hned za ním a jeho pohled svrběl Uja na krku. Boaz a Ujo se mimoto stali siamskými dvojčaty spo­jenými dlouhou rourou patnácticentimetrové obléhací tarasnice, kterou společně nesli.

“Krve ceď! Šuty, tuty, hou!” zpívali vojáci. “Bídně zhyň. Šuty, tuty, hou! Mmmmmmmmmmmmorrrrrrrrrrrrrr!”

“Ujo, kámoši stará —” řekl Boaz.

“Co je, kámo?” řekl nepřítomně Ujo. Svíral mezi vším haraburdím svého vojenského postroje ostrý ruční granát. Rozbuška byla vytažená. Aby granát ve třech vteřinách vybuchl, stačilo, aby ho Ujo odhodil.

“Zařídil jsem nám prima kšeft, kámo,” řekl Boaz. “Boaz se o svýho kámoše umí postarat, co, kámo?”

“To je fakt, kámo,” řekl Ujo. Boaz to zařídil tak, aby se při invazi dostali s Ujem na palubu mateřské lodi jejich roty. Mateřská loď jejich roty, přestože logickým nedopatřením měla nést hlaveň obléha­cí tarasnice, byla v podstatě nebitevní loď. Její posádku tvořili pouze dva muži, zbytek prostoru zabíraly bonbóny, sportovní potřeby, hudební nahrávky, konzervované ham­burgery, stolní hry, prďáky, nealkoholické nápoje, bible, notový papír, holicí soupravy, žehlicí prkna a další nezbyt­nosti pro posílení bojové morálky.

“To je šťastnej začátek, no ne, kámo — dostat se na mateřskou loď?”

“Máme kliku, kámo,” řekl Ujo. Zrovna za chodu odhodil granát do kanálu.

Z jícnu kanálu vyrazil gejzír a hřmot.

Vojáci sebou praštili na dlažbu.

Boaz coby skutečný velitel roty zdvihl hlavu jako prv­ní. Uviděl kouř vycházející z kanálu, napadlo ho, že vybu­chl kanálový plyn.

Boaz vklouzl rukou do kapsy, stiskl tlačítko, vydal své rotě signál, který ji měl opět postavit na nohy.

Když vstávali, vstal Boaz s nimi. “Kurva, kámo,” řekl, “tak se mi zdá, že jsme prodělali křest ohněm.”

Zdvihl svůj konec hlavně obléhací tarasnice.

Nebylo nikoho, kdo by zdvihl druhý konec.

Ujo se vydal hledat svou družku, svého syna a svého nejlepšího přítele.

Ujo na plochém, plochém, plochém, plochém Marsu překročil horu.

 

Syn, kterého Ujo hledal, se jmenoval Chrono.

Podle pozemských měřítek bylo Chronovi osm let.

Jmenoval se po měsíci, v němž se narodil. Marťanský rok byl rozdělen na dvacet jedna měsíců, dvanáct o třiceti dnech a devět o jedenatřiceti. Tyto měsíce se jmenovaly leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec, winston, niles, rumfoord, kazak, newport, chrono, synklastik, infundibulum a salo.

Mnemotechnicky:

 

Však to není žádny zázrak:
listopad, winston a rumfoord,
salo, synklastik a kazak,
chrono, niles, duben a newport,
k tomu ještě červen, září —
mají přesně třicet dní.
Přidej lístek v kalendáři
— tolik mají ostatní.

 

Měsíc Salo byl pojmenován podle tvora, s nímž se Winston Niles Rumfoord seznámil na Titanu. Titan je samosebou mimořádně příjemný měsíc Saturnu.

Salo, Rumfoordův parťák z Titanu, byl posel z jiné galaxie, který byl nucen přistát na Titanu v důsledku selhá­ní části pohonného zařízení své vesmírné lodi. Čekal na náhradní součástku.

Trpělivě čekal už dvě stě tisíc let.

Jeho loď, stejně jako marťanské válečné úsilí, byla poháněna fenoménem známým jako UVB čili univerzální vůle po bytí. UVB je to, co z nicoty utváří vesmíry — co nicotu pudí, aby se stala něcotou.

Mnoho Pozemšťanů je rádo, že Země žádnou UVB nemá.

Jak se pravilo v populární rýmovánce:

 

Našel Vilda UVB,
přidal ždibec do žvejkačky.
Šest Mléčných drah má teď nebe
— s kosmem nejsou žádné hračky.

 

Ujův syn Chrono byl ve svých osmi letech báječným hráčem hry zvané německý pasák. Nic jiného než němec­ký pasák ho nezajímalo. Německý pasák byl na Marsu hlavním sportem — v základní škole, v armádě i na dělnic­kých sportovních hřištích.

Protože na Marsu bylo jen padesát dva dětí, vystačil Mars s jedinou základní školou v samém středu Phoebe. Žádné z těch dvaapadesáti dětí nebylo počato na Marsu. Všechna byla počata na Zemi nebo, jako v Chronově pří­padě, ve vesmírné lodi přivážející na Mars nové rekruty.

Děti se toho ve škole učily velice málo, protože mar­ťanská společnost pro ně žádné zvláštní použití neměla. Většinu času trávily hraním německého pasáka.

Německý pasák se hraje s poddajným míčem o veli­kosti malého melounu. Míč není o nic živější než kovboj­ský širák plný dešťové vody. Hra trochu připomíná base­ball. Odpalovač střílí míč na území soupeře a obíhá mety, zatímco polaři se snaží míč chytit a běžce zneškodnit. Nic­méně v německém pasáku jsou pouze tři mety — první, druhá a domácí. A odpalovači se míč nenadhazuje. Položí si míč na pěst a druhou jej odpálí. A když se některému polaři podaří běžce mezi dvěma metami zasáhnout míčem, je běžec ze hry vyřazen a musí okamžitě opustit hrací plo­chu.

Osobou odpovědnou za mocný rozmach německého pasáka na Marsu byl samosebou Winston Niles Rumfoord, který byl na Marsu odpovědný za všechno.

Howard W. Sams ve své knize Winston Niles Rumfo­ord, Benjamin Franklin a Leonardo da Vinci dokazuje, že německý pasák byl jediným kolektivním sportem, který Rumfoord jako dítě poznal. Sams ukazuje, že Rumfoorda jako malého chlapce naučila této hře jeho vychovatelka slečna Joyce MacKenzieová.

Za Rumfoordova dětství v Newportu hrával tým slo­žený z Rumfoorda, slečny MacKenzieové a komorníka Earla Moncriefa pravidelně proti týmu složenému z ja­ponského zahradníka Watanaby Wataru, zahradníkovy dcery Beverly June Wataru a koňáka Edwarda Sewarda Darlingtona. Rumfoordovo mužstvo vždycky vyhrálo.

 

Ujo, jediný dezertér v dějinách marťanské armády, se teď celý udýchaný krčil za tyrkysovým balvanem a pozo­roval školní dítka, jak na železném hřišti hrají německého pasáka. Za balvanem a za Ujem leželo jízdní kolo, které Ujo ukradl ze stojanu před továrnou na plynové masky. Ujo nevěděl, které z dětí je jeho syn, které dítě je Chrono.

Ujovy plány byly mlhavé. Snil o tom, že shromáždí svou družku, svého syna a svého nejlepšího přítele, že ukradnou vesmírnou loď a že odletí někam, kde budou moci všichni šťastně žít až do smrti smrťoucí.

“Hej, Chrono!” vykřiklo nějaké dítě na hřišti. “Odpa­luješ!”

Ujo se zahleděl zpoza balvanu k domácí metě. Dítě, které tam přijde odpalovat, bude Chrono, bude jeho syn.

 

Chrono, Ujův syn, přišel odpalovat.

Byl na svůj věk malý, ale v ramenou překvapivě muž­ný. Dítě mělo smolně černé štětinaté vlasy — a černé štěti­ny se mu kroutily v divém víru proti směru hodinových ručiček.

Dítě bylo levák. Míč spočíval na jeho pravé pěsti a dítě se ho chystalo napálit levačkou.

Jeho oči byly hluboko zapadlé jako oči jeho otce. A jeho oči pod černě doškovanými římsami jasně plály. Zářily nepokrytým vztekem.

Tyhle vztekem naplněné oči rejdily sem a tam. Jejich pohyby rozkotávaly polaře, odlákávaly je z postavení, pře­svědčovaly je, že k nim ten pomalý, hloupý míč přiletí hrozitánskou rychlostí, že je roztrhá na kusy, jestli se mu opováží připlést do cesty.

Rozruch vyvolaný chlapcem na domácí metě vycítila i učitelka. Zaujímala tradiční postavení rozhodčího němec­kého pasáka, mezi první a druhou metou, a měla nahnáno. Byla to křehká stará dáma jménem Isabela Fenstermakerová. Bylo jí sedmdesát tři let a než jí vymazali paměť, bývala svědkyní Jehovovou. Unesli ji z Duluthu, když se pokoušela prodat marťanskému agentovi časopis Strážná věž.

“No tak, Chrono —” uculila se, “víš přece, že je to jen hra.”

Obloha náhle zčernala sevřenou formací stovky létajících talířů, krvavě rudými vesmírnými plavidly padáko­vých námořních lyžařů. Spojené vrnění lodí bylo melodic­kým hromobitím, které rozřinčelo okna školní budovy. Nicméně mírou důležitosti, jakou malý Chrono přisu­zoval německému pasáku, když přišel odpalovat, bylo, že ani jediné dítě nezdvihlo oči k obloze.

Když malý Chrono přivedl polaře a slečnu Fenstermakerovou na pokraj nervového zhroucení, položil si míč k nohám a vytáhl z kapsy krátký pásek kovu, který byl jeho talismanem. Políbil pásek pro štěstí, vrátil pásek do kapsy.

Potom zase míč rychle sebral, napálil jej mocnou petardou a dravě se rozběhl po metách.

Polaři a slečna Fenstermakerová před míčem uhnuli, jako by to byla rozžhavená dělová koule. Když se míč sám od sebe zastavil, polaři s jakousi obřadnou neohrabaností vyrazili za ním. Bylo jasné, že cílem jejich snažení není zasáhnout Chrona míčem, že ho nechtějí vyřadit ze hry. Všichni polaři spolupůsobili ke zvýšení Chronovy slávy předváděním divadla bezmocného odporu.

Bylo jasné, že Chrono je tou nejúžasnější věcí, jakou kdy děti na Marsu viděly, a každá jejich vlastní sláva po­cházela z jejich spojitosti s ním. Udělaly by všechno na světě, aby jeho sláva ještě vzrostla.

Malý Chrono proklouzl v oblaku rzi zpátky na domá­cí metu.

Jeden z protivníků po něm mrštil míč — pozdě, poz­dě, příliš pozdě. Hráč obřadně proklel svou smůlu.

Malý Chrono se zastavil, oprášil se a znovu políbil svůj talisman, poděkoval mu za další bod. Pevně věřil, že všechny jeho schopnosti plynou z tohoto talismanu, tak jako tomu věřili jeho spolužáci a potají i slečna Fenster­makerová.

Příběh jeho talismanu byl následující:

Jednoho dne zavedla slečna Fenstermakerová školní dítka na vzdělávací exkurzi do továrny na plamenomety. Ředitel továrny vysvětlil dětem krok za krokem postup výroby plamenometů a vyslovil naději, že některé z dětí projeví přání přijít k němu pracovat, až vyrostou. Na zá­věr exkurze, v balicím oddělení, se ředitel zapletl nohou do spirály ocelového vázacího pásku, který se tam používal pro pevné stažení zabalených plamenometů.

Spirála byla kus úzkého plechu se zubatým koncem, který do dílenské uličky pohodil nějaký nedbalý dělník. Než se ředitel ze spirály vymotal, rozškrábal si kotník a roztrhl kalhoty. Načež předvedl první skutečně srozumi­telnou demonstraci, kterou děti toho dne spatřily. Srozu­mitelně spirále vynadal. Dupl na ni.

A když ho spirála rafla podruhé, popadl ji a velkými nůžkami naštípal na deseticentimetrové kousíčky.

Děti byly poučeny, uchváceny a spokojeny. A když pak z balírny vycházely, malý Chrono jeden z těch deseti­centimetrových kousků sebral a strčil jej do kapsy. Kou­sek, který sebral, se od všech ostatních lišil tím, že v něm byly vyvrtány dvě díry.

To byl tedy Chronův talisman pro štěstí. Patřil k němu tak neodmyslitelně jako jeho pravá ruka. Jeho nervový systém, abychom tak řekli, se prodloužil do toho­to kovového pásku. Dotkněte se jej a dotknete se Chrona.

Dezertér Ujo za svým tyrkysovým balvanem vstal, rázným a odměřeným krokem vstoupil na školní dvůr. Odstranil ze své uniformy všechna označení. To mu doda­lo tak trochu služebního válečnického vzezření, aniž by ho to přitom zařazovalo do určitého postavení. Ze vší výstro­je, kterou nesl, než dezertoval, si ponechal pouze lovecký nůž, jednorannou mauzerovku a jeden granát. Tyto tři zbraně nechal spolu s ukradeným bicyklem v úkrytu za balvanem.

Ujo napochodoval ke slečně Fenstermakerové. Řekl jí, že by chtěl malého Chrona vyslechnout v úřední záleži­tosti — okamžitě a v soukromí. Neřekl jí, že je chlapco­vým otcem. Jako chlapcův otec nebyl oprávněn k ničemu. Jako úřední vyšetřovatel byl oprávněn požádat o cokoli, co si zamanul.

Nebohá slečna Fenstermakerová se dala lehce oblaf­nout. Dovolila, aby Ujo chlapce vyslechl v její kanceláři.

Její kancelář byla přecpaná neoznámkovanými pí­semkami, z nichž některé nesly datum až pět let staré. Byla se svou prací věčně pozadu — tak daleko pozadu, že na písemná cvičení vyhlásila moratorium, dokud známkování nedožene. Některé z hromad písemek se sesuly a utvořily ledovce, které vysílaly prsty pod její psací stůl, do chodby a do jejího soukromého záchodku.

Stála tam také dvouzásuvková registratura, kde cho­vala svou sbírku kamenů.

Slečnu Fenstermakerovou nikdo nikdy nekontroloval. Nikoho nezajímala. Měla učitelský diplom ze státu Minne­sota, Spojené státy americké, Země, Sluneční soustava, Mléčná dráha, a na ničem jiném nezáleželo.

Ujo ke svému rozhovoru se synem usedl za její psací stůl, zatímco Chrono zůstal stát před ním. Chrono si přál stát.

Ujo spřádal plány, co synovi řekne, a mezitím roztrži­tě otevíral zásuvky psacího stolu slečny Fenstermakerové, aby zjistil, že jsou také plné kamení.

Mladý Chrono se tvářil drze a nepřátelsky a přemýš­lel, co by řekl ještě dřív, než Ujo spustí. “Blbosti,” řekl konečně.

“Cože?” řekl Ujo.

“Ať řeknete, co řeknete — budou to blbosti,” řekl osmiletý klučina.

“Proč myslíš?” řekl Ujo.

“Všichni plácají samý blbosti,” řekl Chrono. “A co je vám vůbec do toho, co si myslím? Až mi bude čtrnáct, dáte mi do hlavy takovou tu věc a stejně budu dělat všecko, co budete chtít.”

Poukazoval na skutečnost, že antény se dětem nevoperovávaly před jejich čtrnáctým rokem. Souviselo to s rozměry lebky. Když dítě dosáhlo čtrnáctých narozenin, poslali je do nemocnice na operaci. Vyholili mu vlasy a doktoři a sestřičky s ním žertovali, že teď je teprve dospěly. Než dítě převezli na operační sál, zeptali se ho, kte­rou zmrzlinu má nejradši. Když se pak dítě po operaci probudilo, čekala na ně velká mísa jeho nejoblíbenější zmrzliny — oříškové, vanilkové, čokoládové.

“Tvoje matka taky plácá blbosti?” řekl Ujo.

“To tedy plácá, aspoň od tý doby, co přišla naposled ze špitálu,” řekl Chrono.

“A co tvůj otec?” řekl Ujo.

“O tom nic nevím,” řekl Chrono. “Nestarám se o něj. Určitě plácá stejný blbosti jako všichni ostatní.”

“Kdo neplácá blbosti?” řekl Ujo.

“Já neplácám blbosti,” řekl Chrono. “Já jediný.”

“Pojď blíž,” řekl Ujo.

“Proč bych to dělal?” řekl Chrono.

“Protože ti chci pošeptat něco moc důležitého.”

“To pochybuju,” řekl Chrono.

Ujo vstal od stolu, obešel ho a zašeptal Chronovi do ucha: “Já jsem tvůj otec, chlapče!” Když Ujo ta slova pro­nesl, rozbušilo se mu srdce jako poplašný zvonec.

Na Chrona to nezapůsobilo. “No a co?” řekl netečně. Nikdy se mu nedostalo poučení, nikdy neviděl životní pří­klad, který by mu vnukl myšlenku, že otec je něco důleži­tého. Na Marsu bylo toto slovo emotivně bezvýznamné.

“Přišel jsem si pro tebe,” řekl Ujo. “Musíme se odsud nějak dostat.” Jemně chlapcem zatřásl, snaže se ho trochu nadchnout pro svou věc.

Chrono odloupl otcovu ruku ze své paže, jako by ta ruka byla pijavka. “A co budem dělat pak?” řekl.

“Žít!” řekl Ujo.

Chlapec si otce změřil, pátraje po jediném důvodu, proč by se měl spřáhnout s tímhle cizím člověkem. Chrono vytáhl z kapsy svůj talisman a třel ho v dlaních.

Imaginární síla, kterou ze svého talismanu čerpal, ho činila sdostatek silným, aby nemusel nikomu důvěřovat, aby si dál žil po svém jako vždycky, navztekaný na celý svět a sám. “Já žiju,” řekl. “Nic mi neschází,” řekl. “Táhni k čertu.”

Ujo o krok ustoupil. Koutky úst mu povisly. “Táhni k čertu?” zašeptal.

“Říkám každýmu, aby táhnul k čertu,” řekl chlapec. Snažil se být laskavý, ale vzápětí ho tahle snaha omrzela. “Už můžu jít hrát pasáka?”

“Tak ty posíláš vlastního tátu k čertu?” mumlal Ujo. Otázka se rozezněla vyprázdněnou Ujovou myslí, až do­lehla do nedotčeného kouta, kde dosud přežívaly drobty jeho vlastního podivného dětství. Jeho vlastní podivné dět­ství proběhlo v jediném dlouhém snu, že konečně uvidí a zamiluje si svého otce, který ho nechtěl vidět, který ne­chtěl být milován.

“Já — víš, dezertoval jsem z armády, abych sem mohl přijít — abych tě našel,” řekl Ujo.

Chlapcovýma očima blýskl zájem a opět odumřel. “Dostanou tě,” řekl. “Každýho dostanou.”

“Ukradnu vesmírnou loď,” řekl Ujo. “A ty a tvoje mat­ka a já pak do ní vlezem a odletíme pryč!”

“Kam?” řekl chlapec.

“Někam, kde nám bude dobře!” řekl Ujo.

“Kde by nám mohlo být dobře?” řekl Chrono.

“Já nevím. Budeme se muset poohlédnout!” řekl Ujo.

Chrono lítostivě zavrtěl hlavou. “Kdepak,” řekl. “Mys­lím, že nevíš, co mluvíš. Jenom by kvůli tobě spousta lidí přišla o život.”

“Ty tady chceš zůstat?” řekl Ujo.

“Nic mi tady neschází,” řekl Chrono. “Už můžu jít hrát pasáka?”

Ujo se rozbrečel.

Jeho pláč chlapce poděsil. Ještě nikdy neviděl dospě­lého muže brečet. Sám nikdy nebrečel. “Jdu hrát!” vykřikl divoce a vyběhl z kanceláře.

Ujo přistoupil k oknu. Zahleděl se na železné hřiště. Mužstvo malého Chrona bylo právě v poli. Malý Chrono se připojil ke svým spoluhráčům, postavil se proti odpalo­vači, který stál zády k Ujovi.

Chrono políbil svůj talisman, uložil ho do kapsy. “Jen klid, kluci,” zaječel chraptivě. “Na něj, kluci — zabte ho!”

Ujova družka, matka malého Chrona, byla instruktorkou ve škole Schliemannova dýchání pro rekruty. Schliemannovo dýchání je samosebou technika, která lidským bytostem umožňuje přežití ve vzduchoprázdnu nebo v ne­hostinné atmosféře bez použití masek nebo jiných těžko­pádných dýchacích přístrojů.

Jeho podstatou je polykání pilulek s bohatým obsa­hem kyslíku. Krevní oběh tento kyslík odebírá spíše stěnou tenkého střeva než plícemi. Na Marsu se tyto pilulky ofi­ciálně nazývaly bojové respirační dávky, v lidovém podání prďáky.

Schliemannovo dýchání je nejjednodušší v řídké, avšak nepoužitelné atmosféře, jako je atmosféra Marsu. Dýchající dýchá a mluví zcela normálně, přestože jeho plí­ce nezískávají z atmosféry žádný kyslík. Nesmí jenom za­pomenout pravidelně brát prďáky.

Škola, v níž byla Ujova družka instruktorkou, učila rekruty mnohem složitějším technikám, nezbytným ve vzduchoprázdnu nebo ve škodlivé atmosféře. Tady už ne­jde o pouhé polykání pilulek, ale také ucpání uší a nosních dírek při neustále zavřených ústech. Každý pokus promlu­vit nebo dýchat by měl za následek krvácení a pravděpo­dobně smrt.

Ujova družka byla jednou ze šesti instruktorek školy Schliemannova dýchání pro rekruty. Její třída byla holá, bíle vymalovaná místnost bez oken, velká deset na deset metrů. Kolem stěn se táhly lavice.

Na stole uprostřed místnosti stála mísa prďáků, mísa nosních a ušních ucpávek, rolička náplasti, nůžky a malý magnetofon. Účelem magnetofonu bylo vyhrávat hudbu za dlouhých chvil, kdy se nedalo dělat nic jiného, než sedět a trpělivě čekat, až příroda vykoná svoje.

Takováhle chvíle zrovna nastala. Třída byla nakrme­na prďáky. Žáci tiše seděli na lavicích, poslouchali hud­bu a čekali, až prďáky dosáhnou jejich tenkých střev.

Písnička, které naslouchali, byla přednedávnem pirátsky nahrána z pozemského rozhlasového vysílání. Na Zemi to byl obrovský hit — trio pro chlapce, dívku a chrá­mové zvony. Písnička se jmenovala “Bůh je náš architekt”. Chlapec a dívka střídavě zpívali jednotlivé verše slok a v refrénu se spojovali v dvojhlas.

Chrámové zvony bimbaly a klinkaly při každé zmínce o nějaké věci náboženské povahy.

V místnosti bylo sedmnáct rekrutů. Všichni byli v čer­stvě vyfasovaných lišejníkově zelených podvlékačkách. Vysvlečeni byli proto, aby si instruktorky na první pohled povšimly jejich vnějších tělesných reakcí na Schliemanno­vo dýchání.

Rekruti sem dorazili přímo z nemocnice přijímacího střediska, kde se podrobili amnézijnímu zákroku a instala­ci antén. Vlasy měli oholené a každému rekrutovi běžel od temene hlavy k zátylku pruh náplasti.

Náplast ukazovala, kde byla do hlavy voperována an­téna.

Oči rekrutů byly prázdné jako okna opuštěných tkal­coven.

Stejně jako oči instruktorky, neboť tu také nedávno zbavili paměti.

Když ji propouštěli z nemocnice, řekli jí, jak se jme­nuje, kde bydlí a jak má vyučovat Schliemannovu dýchání — a to byly zhruba veškeré faktické informace, kterých se jí dostalo. Ještě jedno se dověděla: řekli jí, že má osmileté­ho syna jménem Chrono, a když bude chtít, že za ním každé úterý večer může přijít na návštěvu do jeho školy.

Jméno instruktorky, Chronovy matky, Ujovy družky, bylo Bělička. Měla na sobě lišejníkově zelené tepláky, bílé cvičky a kolem krku píšťalku na řetízku a stetoskop.

Na blůze tepláků měla bílou rybičku — rébusové zob­razení svého jména.

Pohlédla na nástěnné hodiny. Uplynulo už dost času, aby i to nejpomalejší zažívací ústrojí dopravilo prďák do tenkého střeva. Vstala, vypnula magnetofon a hvízdla na píšťalku.

“Nástup!” řekla.

Rekruti ještě neprošli základním vojenským výcvi­kem, takže dokonalého nástupu do tvaru nebyli schopni. Na podlaze byly proto nakresleny čtverce, kam se měli rekruti postavit, aby utvořili oku lahodící řady a zástupy. A teď vypukla hra připomínající “Škatule, škatule, hejbejte se!”, při níž se vždy několik rekrutů s nevidoucími zraky cpalo do jednoho čtverce. Po chvíli našel každý ten svůj.

“Výborně,” řekla Bělička, “a teď vezměte ucpávky a zacpěte si nosy a uši, prosím.”

Bělička potom přecházela od rekruta k rekrutovi a přesvědčovala se, zda jsou všechny ušní otvory a nosní dírky řádně utěsněny.

“Výborně” řekla, když svou inspekci skončila. “Vý­borně,” řekla. Sebrala ze stolu roličku náplasti. “A teď vám dokážu, že plíce na nic nepotřebujete, když máte bojo­vé respirační dávky — neboli prďáky, jak už brzy budete říkat v armádě.” Procházela řadami, odstřihovala kousky náplasti a zalepovala jim ústa. Nikdo nic nenamítal. Když s tím byla hotova, neměl už nikdo žádný příhodný otvor, kterým by mohl nějakou námitku vyjádřit.

Zapsala čas a spustila opět hudbu. Příštích dvacet mi­nut nebude mít na práci nic jiného než sledovat barevné změny obnažených těl, smrtelné křeče neprodyšně uzavře­ných a nepotřebných plic. V ideálním případě měla těla zmodrat, potom zčervenat a pak do dvaceti minut nabýt zase přirozené barvy — a hrudní koše se měly divoce ro­zechvět, poddat se, znehybnět.

Až dvacetiminutové martyrium skončí, bude každý rekrut vědět, že dýchání plícemi je zhola zbytečné. V ide­álním případě měl každý rekrut po absolvování instruk­tážního kursu natolik věřit sám sobě a prďákům, aby byl hotov vyskočit z vesmírné lodi na pozemský měsíc nebo na dno pozemského oceánu, prostě kamkoli, aniž by jen na zlomek vteřiny pomyslel, do čeho to skáče.

Bělička usedla na lavici.

Její krásné oči vroubily temné kruhy. Kruhy kolem očí jí vystoupily po návratu z nemocnice a ze dne na den byly pochmurnější. V nemocnici jí slíbili, že bude ze dne na den vyrovnanější a výkonnější. A řekli jí, že kdyby náho­dou zjistila, že tomu tak není, může se v nemocnici přihlá­sit o další pomoc.

“Všichni čas od času potřebujeme pomoc,” prohlásil dr. Morris N. Castle. “Za to se nemusíte stydět. Jednou budu třeba já potřebovat vaši pomoc, Běličko, a taky nebudu váhat o ni požádat.”

Poslali ji do nemocnice poté, co své nadřízené ukáza­la verše, která napsala o Schliemannově dýchání:

 

Zapečeť každou ze svých bran,
vale dej vzduchu, neměj strach;
jak skrblík dlaň sevři svůj chřtán
a život podrž v útrobách.
Výdech, nádech — nebuď směšný!
jen sketám nelze jinak žít.
Vlétneš-li však v kosmos běsný,
Chraň se byť slůvko promluvit.
A když tě bol či radost jímá,
slzou dej druhům znamení;
srdci a duši zdravé klima
v pevném je nitra vězení.

Člověk sám sobě ostrovem,
tak velí vesmíru řád.

Každý z nás na svou pěst:
ostrovní pevnost, ostrov—hrad.

 

Bělička, kterou za napsání téhle básně poslali do ne­mocnice, měla hrdý, ostře řezaný obličej s vysokými lícní­mi kostmi. Silně připomínala indiánského bojovníka. Kdo by to však řekl, musel by jedním dechem dodat, že je při­tom velice krásná.

Teď na Běliččiny dveře někdo rázně zaklepal. Bělička přešla ke dveřím a otevřela je. “Prosím?” řekla.

V opuštěné chodbě stál zarudlý a zpocený muž v uniformě. Uniforma byla prosta všech označení. Přes záda měl muž přehozenou pušku. Oči měl hluboce vpadlé a roz­těkané. “Kurýr,” řekl přiškrceným hlasem. “Mám zprávu pro Běličku.”

“Já jsem Bělička,” řekla znepokojeně Bělička.

Kurýr si ji měřil od hlavy k patám, budil v ní pocit, že je nahá. Jeho tělo sálalo žárem a tento žár ji dusivě oblé­val.

“Poznáváte mě?” zašeptal.

“Ne,” řekla. Jeho otázka jí trochu ulevila. Zřejmě s ním přišla do styku už dříve. Jeho osoba a návštěva byly tedy běžné — a v nemocnici na toho člověka a jeho poslá­ní prostě zapomněla.

“Já si na vás taky nevzpomínám,” zašeptal.

“Byla jsem v nemocnici,” řekla. “Museli mi vymazat paměť.”

“Šeptejte!” řekl příkře.

“Cože?” řekla Bělička.

“Šeptejte!”

“Promiňte,” zašeptala. Šeptání bylo patrně součástí jednání s tímto činovníkem. “Tolik jsem toho zapomněla.”

“Jako my všichni!” zašeptal hněvivě. Znovu pohlédl nahoru a dolů chodbou. “Vy jste Chronova matka, že ano?” zašeptal.

“Ano,” zašeptala.

Podivný kurýr teď soustředil svůj pohled na její tvář. Zhluboka oddychoval, vzdychal, kabonil se — rychle mži­kal očima.

“Jakou — jakou máte pro mě zprávu?” zašeptala Bě­lička.

“Má zpráva zní takhle,” zašeptal kurýr. “Jsem Chronův otec. Zrovna jsem dezertoval z armády. Jmenuju se Ujo. Chci najít cestu, jak bychom odtud vy, já, chlapec a můj nejlepší přítel mohli uprchnout. Nevím ještě, jak to provedeme, ale musíte být připravena k okamžitému odchodu!” Podal jí ruční granát. “Schovejte to někam,” za­šeptal. “Až přijde čas, budete to možná potřebovat.”

Z přijímací kanceláře na druhém konci chodby zazně­ly vzrušené výkřiky.

“Říkal že je zvláštní kurýr.” křičel nějaký muž.

“Povídali, že mu hráli!” křičel jiný. “Je to dezertér! Za kým sem přišel?”

“To neřekl. Povídal že je to přísně tajné!”

Rozječela se píšťalka.

“Šest vás půjde se mnou!” vykřikl nějaký muž. “Prohle­dáme místnost po místnosti. Ostatní obklíčí budovu!”

Ujo strčil Běličku s jejím granátem do třídy, zavřel dveře. Sejmul ze zad pušku, namířil ji na utěsněné a zale­pené rekruty. “Jediné pípnutí, jediný podezřelý pohyb jed­noho z vás,” řekl, “a jste všichni mrtvi.”

Rekruti, nehybně stojící v přiřknutých čtvercích na podlaze, na to nijak nereagovali.

Byli bledě modří.

Jejich hrudní koše se zachvívaly.

Vědomí každého muže bylo plně soustředěno k malé bílé životadárné pilulce rozpouštějící se v jeho dvanáctníku.

“Kam se můžu schovat?” řekl Ujo. “Jak se dostanu pryč?”

Bylo zbytečné, aby mu Bělička odpovídala. Nebylo kam se schovat. Nevedla odtud žádná jiná cesta než dveř­mi na chodbu.

Ujo mohl udělat pouze jediné, a to také udělal. Svlékl se do svých lišejníkově zelených podvlékaček, ukryl pušku pod lavici, zastrčil si do uší a nosních dírek ucpávky, přelepil si ústa náplastí a postavil se mezi rekruty.

Hlavu měl oholenou stejně jako rekruti. A stejně jako rekrutům táhl se Ujovi od temene hlavy k zátylku pruh náplasti. Byl tak strašný voják, že mu lékaři v nemocnici otevřeli hlavu, aby se podívali, jestli nemá porouchanou anténu.

 

Bělička přehlížela třídu s okouzlujícím klidem. Držela granát, který dostala od Uja, jako by to byla váza s jedinou neskonale krásnou růží. Potom přistoupila k lavici, pod kterou Ujo schoval svou pušku, a položila granát ve­dle ní — položila ho tam pozorně, se vší úctou náležící cizímu majetku.

Pak se vrátila na své místo ke stolu.

Nedívala se na Uja, ani se pohledu na něj nevyhýbala. Jak jí to řekli v nemocnici: byla těžce, přetěžce nemocná a bude těžce, přetěžce nemocná zase, jestliže svou mysl neupne nesmlouvavě ke své práci a nepřenechá myšlení a starosti druhým. Za žádnou cenu se nesmí nechat vyvést z míry.

Kravál falešných poplachů vyvolávaných vojáky pro­hledávajícími místnost po místnosti se pomalu přibližoval.

Bělička si umínila, že si s ničím nebude lámat hlavu. Ujo se svým zařazením mezi rekruty zredukoval na pouhé číslo do počtu. Pozorujíc ho čistě profesionálníma očima viděla Bělička, že Ujovo tělo dostává barvu spíš modroze­lenou, namísto čistě modré. To mohlo znamenat, že už několik hodin nespolkl prďák — v kterémžto případě by se měl každou chvíli skácet.

Nechat ho skácet by bylo jistě nejpokojnějším řeše­ním problému, který představoval, a pokoje si Bělička přá­la nadevše ostatní.

Nepochybovala, že je Ujo otcem jejího dítěte. Život je už takový. Nevzpomínala si na něho a ani teď jí nestál za bližší prohlídku, aby ho poznala příště — pokud vůbec k nějakému příště dojde. K ničemu ho nepotřebovala.

Zaznamenala, že Ujovo tělo je teď převážně zelené. Její diagnóza byla tedy správná. Každou chvíli se skácí.

Bělička se zasnila. Snila o malé holčičce v naškrobe­ných bílých šatečkách a bílých rukavicích a bílých střevíč­kách a se svým vlastním bílým poníkem. Bělička té malé čisťounké holčičce záviděla.

Bělička přemítala, kdo by ta malá holčička mohla být.

Ujo se nehlučně svezl k zemi, vláčný jako pytel úho­řů.

Ujo se probral, shledal, že leží na zádech na kavalci na palubě vesmírné lodi. Kabinová světla oslnivě bila do očí. Ujo se rozječel, ale prudká bolest hlavy ho umlčela.

Namáhavě se vyhrabal na nohy, opile se přimkl k tyči podpírající kavalec. Byl zcela sám. Někdo ho opět navlékl do uniformy.

Zprvu ho napadlo, že byl vypálen do věčného prosto­ru.

Pak ale uviděl, že dveře přetlakové komory jsou ote­vřeny a že loď obklopuje pevná půda.

Ujo se vyklonil ze dveří a zvracel.

Zdvihl uslzené oči a spatřil, že je očividně stále na Marsu nebo někde, kde to vypadá podobně jako na Marsu.

Byla noc.

Železná pláň byla poseta řadami a šiky vesmírných lodí.

Jak se tak Ujo díval, odlepila se od formace osm kilo­metrů dlouhá řada lodí a s melodickým bzukotem odplula do vesmíru.

Zaštěkal pes, zaštěkal hlasem připomínajícím velký bronzový gong.

A pak ten pes vyklusal z hloubi noci — velký a hroz­ný jako tygr.

“Kazaku!” vykřikl ze tmy nějaký muž.

Pes se na jeho povel zastavil, ale dál držel Uja v ša­chu, držel Uja připláclého k vesmírné lodi pod hrozbou svých dlouhých vlhkých tesáků.

Objevil se psův pán, paprsek baterky tancuje před ním. Když se přiblížil na několik metrů k Ujovi, obrátil baterku pod bradu. Kontrast světelného kužele a stínů proměnil jeho tvář ve tvář démona.

“Nazdar, Ujo,” řekl. Zhasl baterku a ustoupil stranou, takže ho teď osvětlovala zář vycházející z vesmírné lodi. Byl velký, nedefinovatelně změkčilý, báječně sebejistý. Měl na sobě krvavě rudou uniformu a vysoké boty s hra­natou špičkou, jaké nosili padákoví námořní lyžaři. Ozbro­jen nebyl, nemluvě o krátké černo-zlaté důstojnické hůlce.

“Dlouho jsme se neviděli,” řekl. Usmíval se takřka ne­patrným, do véčka staženým úsměvem. Mluvil vysokým přerývaným tenorem, jódloval.

Ujo si na muže nevzpomínal, ale muž Uja patrně dob­ře znal — vítal se s ním jako přítel.

“Kdopak jsem, Ujo?” řekl muž vesele. Ujo zalapal po dechu. Tohle musí být Stony Stevenson, to musí být Ujův neohrožený nejlepší kamarád. “Sto­ny?” zašeptal.

“Stony?” řekl muž. Zasmál se. “Ach, Bože —” řekl, “mockrát jsem si přál být na Stonyho místě a ještě moc­krát si to budu přát.”

Půda se otřásla. Vzduch se náhle prudce rozvířil. Sou­sední vesmírné lodi po všech stranách vyskočily do vzdu­chu a byly tytam.

Ujova loď měla teď celý svůj sektor železné pláně sama pro sebe. Nejbližší lodi na zemi byly snad kilometr daleko. “Tamhle letí tvůj pluk, Ujo,” řekl muž, “a ty s nimi nejsi. Není ti hanba?”

“Kdo jste?” řekl Ujo.

“Copak ve válce záleží na jménech?” řekl muž. Polo­žil svou velkou ruku na Ujovo rameno. “Ach, Ujo, Ujo, Ujo,” řekl mu, “zakusil jsi těžké chvíle.”

“Jak jsem se sem dostal?” řekl Ujo.

“Přivedla tě vojenská policie, bohudík,” řekl muž.

Ujo potřásl hlavou. Po tvářích se mu rozběhly slzy. Byl poražen. Teď už neměl důvod něco tajit, ani před člo­věkem, který mohl mít v rukou jeho život nebo smrt. Život a smrt byly chudákovi Ujovi lhostejné. “Chtěl — chtěl jsem dát dohromady svou rodinu,” řekl, “nic víc.”

“Mars je moc špatné místo pro lásku, moc špatné mís­to pro člověka rodinného založení, Ujo,” řekl muž.

Tím mužem byl samosebou Winston Niles Rumfoord. Byl vrchním velitelem všeho marťanského. Nebyl oprav­dovým padákovým námořním lyžařem. Mohl ovšem volně chodit v jakékoli uniformě, která mu padla do oka, bez ohledu na to, kolik potu a krve stála tato výsada ostatní.

“Ujo,” řekl Rumfoord, “nejsmutnější zamilovaný pří­běh, který jsem, jak doufám, v životě vyslechl, se odehrál na Marsu. Mám ti ho vyprávět?”

 

“Bylo nebylo,” řekl Rumfoord, “žil jednou jeden muž, který přibyl v létajícím talíři ze Země na Mars. Vstoupil do Marťanské armády dobrovolně a nosil už parádní unifor­mu podplukovníka přepadové pěchoty tohoto vojska. Při­padal si velice elegantní, neboť na Zemi byl duchovně po­někud zaostalý a domníval se, jak už je duchovně zaosta­lým lidem vlastní, že jeho uniforma o něm vypovídá jen to nejlepší.

Paměť ještě vymazanou neměl, ani anténu mu ještě do hlavy nevoperovali — ale byl tak okatě loajálním Mar­ťanem, že mu bylo svěřeno velení vesmírné lodi. Mezi re­kruty se o takových vojácích říkalo, že pokřtili své koule Phobos a Deimos,” řekl Rumfoord. “Phobos a Deimos byly dva marťanské měsíce.

Tenhle podplukovník, který neměl žádný vojenský výcvik, zakoušel to, co je na Zemi známo jako nacházení sebe sama. Aniž by rozuměl podniku, do něhož byl namo­čen, vydával rozkazy druhým rekrutům a nutil je k posluš­nosti.”

Rumfoord zdvihl prst a Uja vyděsilo, když spatřil, že ho má dočista průsvitný. “Na lodi byla jedna uzamčená kajuta, do níž měl náš hrdina přístup zakázán,” řekl Rum­foord. “Posádka mu pečlivě vysvětlila, že tu kajutu obývá nejkrásnější žena, jaká kdy cestovala na Mars, a že každý muž, který by ji spatřil, by se do ní rázem zamiloval. Láska, řekli mu, dokáže znehodnotit i toho nejprofesionálnějšího vojáka.

Narážka, že není profesionální voják, novopečeného podplukovníka urazila a zahrnul posádku historkami o svých milostných avantýrách s nádhernými ženami — z nichž ani jedna nezanechala v jeho srdci nejmenší stopy. Posádka zůstávala skeptická a zastávala názor, že podplu­kovník vzdor všem svým lascivním románkům jakživ nenatrefil na inteligentní, nepřístupnou krasavici, jako je ta v uzamčené kajutě.

Zdánlivý respekt posádky k podplukovníkovi teď leh­ce polevil. Ostatní rekruti toto polevení respektu vycítili a polevili v něm také. Podplukovník si ve své honosné uniformě začal připadat jako to, čím prese všecko ve sku­tečnosti byl — jako namyšlený klaun. Způsob, jakým by mohl znovu nabýt ztracené důstojnosti, nebyl sice vyslo­ven, ale jednomu každému byl nad slunce jasný. Mohl ji získat zpátky pouze dobytím krásky uzamčené v kajutě. Byl k tomu odhodlán — zoufale odhodlán —

Ale posádka,” pokračoval Rumfoord, “ho nadále chránila před domnělým milostným zklamáním a zlome­ným srdcem. Jeho ego syčelo, prskalo, pukalo, praskalo, vybuchovalo.

V důstojnické jídelně se konala pijatika,” řekl Rumfo­ord, “a podplukovník se namol opil a začal se chvástat. Znovu se holedbal svými bezcitnými prostopášnostmi na Zemi. A pak spatřili, že mu někdo na dno sklenice hodil klíč od zapovězené kajuty.

Podplukovník se bez odkladu odkradl ke kajutě, odemkl, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře,” řekl Rumfoord. “V kajutě byla tma, ale podplukovníkova hlava byla zevnitř osvětlena alkoholem a triumfálními slovy pro­hlášení, které učiní příští den ráno u snídaně.

Zmocnil se té ženy ve tmě docela snadno, neboť byla zesláblá hrůzou a sedativy,” řekl Rumfoord. “Bylo to nera­dostné spojení, uspokojivé nanejvýš pro matku Přírodu v nejnecitelnější z jejích nálad.

Podplukovník si nijak báječně nepřipadal. Bylo mu pod psa. Pošetile rozsvítil, doufaje, že mu snad ženin zjev zavdá důvod k pýše nad jeho surovostí,” řekl smutně Rum­foord. “Na lůžku se choulila nepříliš hezká žena po třicítce. Oči měla červené a obličej opuchlý pláčem a zoufalstvím.

Podplukovník ji navíc znal. Byla to žena, o které jistý věštec předpověděl, že mu jednou povije dítě,” řekl Rum­foord. “Když ji viděl naposledy, byla vznešená a hrdá, ale teď byla tak zdeptaná, že to dojalo i nelítostného podplukovníka.

Podplukovník si poprvé v životě uvědomil, na co vět­šina lidí jaktěživo nepřijde — že není jen pouhou obětí hanebné štěstěny, ale též jedním z nejkrutějších agentů této hanebné štěstěny. Když se setkali poprvé, pohlížela na něj ta žena jako na prase. Teď jen mimo vší pochyb­nost dokázal, že prase je.

Jak posádka předpověděla,” řekl Rumfoord, “jako vo­ják byl podplukovník navždycky vyřízen. Beznadějně se zapletl do složité taktiky, jak působit spíš méně, a nikoli více bolesti. Důkazem jeho úspěchů mělo být odpuštění a porozumění ze strany oné ženy.

Když vesmírná loď konečně dorazila na Mars, pocho­pil z náhodně vyslechnutého rozhovoru v nemocnici přijí­macího střediska, že mu má být vymazána paměť. Napsal tedy sám sobě první z řady dopisů, ve kterých zaznamená­val věci, které nechtěl zapomenout. První dopis byl skoro celý o ženě, které ukřivdil.

Po amnézijním zákroku ji vyhledal a zjistil, že si na něj vůbec nevzpomíná. Nejen to, byla v jiném stavu, nosila jeho dítě. Načež si vzal do hlavy, že získá její lásku a skrze ni pak lásku jejího dítěte.

Pokoušel se o to, Ujo,” řekl Rumfoord, “ne jednou, ale mnohokrát. Pokaždé zkrachoval. Ale stalo se to ústředním problémem jeho života — pravděpodobně proto, že sám pocházel z rozvrácené rodiny.

Příčinou jeho opětovných krachů, Ujo,” řekl Rumfo­ord, “byl ženin vrozený chlad a psychiatrický systém, který ve jménu zdravého rozumu zbavoval marťanskou společ­nost veškerých ideálů. Pokaždé, když muž svoji vyvolenou rozkolísal, suchopárná psychiatrie ji zase napřímila — udělala z ní opět spolehlivého občana.

Jak muž, tak matka jeho dítěte se stali častými hosty psychiatrických oddělení svých příslušných nemocnic. A stojí možná za uvážení,” řekl Rumfoord, “že tento kraj­ně frustrovaný muž byl jediným Marťanem, který měl sepsat filozofický spis, a že tato krajně se frustrující žena byla jedinou Marťankou, která měla napsat báseň.”

 

Boaz dorazil k rotní mateřské lodi z města Phoebe, kam se odebral hledat Uja. “Krucinál —” řekl Rumfoordovi, “to si všichni klidně odlítli bez nás?” Přijel na kole.

Uviděl Uja. “Krucinál, kámo,” řekl Ujovi, “tys teda dal svýmu kámošovi zabrat. To si piš! Jak ses sem dostal?”

“Vojenská policie,” řekl Ujo.

“S tou nikdo nezabloudí,” řekl rozmarně Rumfoord.

“Musíme je dohonit, kámo,” řekl Boaz. “Ty chlapi do útoku nepůjdou, když nebudou mít za prdelí mateřskou loď. Proč by jinak bojovali?”

“Pro výsadu stát se první armádou, která kdy padla za dobrou věc,” řekl Rumfoord.

“Co to má znamenat?”

“Toho si nevšímejte,” řekl Rumfoord. “Vlezte na palu­bu, mládenci, zabouchněte přetlakovou komoru, stiskněte tlačítko start. Dohoníte je, ani nebudete vědět jak, všechno je plně automatizováno.”

Ujo a Boaz vystoupili na palubu.

Rumfoord podržel vnější dveře přetlakové komory otevřené. “Boazi —” řekl, “ten červený knoflík na pro­středním sloupu — to je tlačítko startu.”

“Já vím,” řekl Boaz.

“Ujo —” řekl Rumfoord.

“Ano?” řekl prázdně Ujo.

“Ještě k tomu příběhu, co jsem ti vyprávěl — k té zamilované historce. Jedno jsem vynechal.”

“A to?” řekl Ujo.

“Víš, ta žena z té historky — ta žena, která s tím mu­žem měla dítě?” řekl Rumfoord. “Ta žena, která byla jedi­nou marťanskou básnířkou?”

“Co je s ní?” řekl Ujo. Moc ho nezajímala. Nedošlo mu, že ta žena z Rumfoordova příběhu je Bělička, jeho vlastní družka.

“Než přicestovala na Mars, byla několik let provdaná,” řekl Rumfoord. “Ale když ten zbrklý podplukovník na vesmírné lodi letící na Mars vtrhl do její kabiny, byla dosud panna.”

Než Winston Niles Rumfoord dveře přetlakové ko­mory přirazil, ještě na Uja mrknul. “Dobrý vtípek na účet jejího manžela, co, Ujo?” řekl.

Kapitola 7

Vítězství

 

“Není nejmenší důvod, proč by dobro nemohlo triumfo­vat stejně často jako zlo. Triumf čehokoli je záležitostí organizace. Existuje-li něco takového jako andělé, vě­řím, že jsou organizováni po způsobu mafie.”

WINSTON NILES RUMFOORD

 

O pozemské civilizaci se říká, že až dosud zplodila deset tisíc válek, ale pouze tři inteligentní komentáře k válce — komentáře Thukydida, Julia Caesara a Winstona Nilese Rumfoorda.

Winston Niles Rumfoord zvolil svých 75 000 slov pro Kapesní dějiny Marsu tak dobře, že k válce mezi Zemí a Marsem není co dodat, že ji nelze popsat výstižněji. Kaž­dému, kdo se cítí povinován historicky přesně vylíčit válku mezi Zemí a Marsem, spoutává ruce pokořující vědomí, že tento příběh byl již doveden na vrchol dokonalosti Rumfoordem.

Obvyklým postupem takového zahanbeného dějepis­ce je, že tuto válku popíše těmi nejholejšími, nejploššími, nejtelegrafičtějšími slovy a doporučí čtenáři, aby se nepro­dleně obrátil k Rumfoordovu mistrovskému spisu.

Přidržme se tohoto postupu i zde.

 

Válka Marsu se Zemí trvala 67 pozemských dní.

Všechny národy na Zemi byly napadeny.

Zemské ztráty činily 461 mrtvých, 223 raněných a 216 pohřešovaných. Zajat nebyl nikdo.

Marťanské ztráty činily 149 315 mrtvých, 446 raně­ných, 11 padlých do zajetí a 46 634 pohřešovaných.

Na konci války byli všichni Marťané mrtvi, raněni, zajati nebo pohřešováni.

Na Marsu nezůstala jediná živá duše. Na Marsu nezů­stala stát jediná budova.

Poslední vlny Marťanů, které napadly Zemi, tvořili ke hrůze Pozemšťanů, kteří je stříleli jako králíky, starci, ženy a hrstka malých dětí.

 

Marťani přiletěli v nejúžasnějších vesmírných plavi­dlech, jaká kdy sluneční soustava poznala. A dokud měly marťanské jednotky své skutečné velitele, kteří je ovládali rádiem, bojovaly s úporností, nesobeckostí a vůlí zdrtit ne­přítele, které volky nevolky vyvolávaly obdiv všech, kdo se s nimi střetli.

Často se však stalo, ať už ve vzduchu nebo na zemi, že vojáci své skutečné velitele ztratili. Když k tomu došlo, staly se z nich rázem mátohy.

Největší jejich problém spočíval ovšem v tom, že byli sotva lépe vyzbrojeni než policejní sbor velkého města. Bojovali ručními střelnými zbraněmi, granáty, noži, minomety a malými raketomety. Neměli žádné jaderné zbraně, žádné tanky, žádné střední nebo těžké dělostřelectvo, žád­nou protileteckou obranu a žádné dopravní prostředky, jakmile přistáli.

Navíc neměly marťanské jednotky sebemenší vliv na volbu místa svého přistání. Jejich lodě byly řízeny automa­tickými piloty a navigátory a tyto elektronické přístroje byly marťanskými techniky naprogramovány tak, aby lodě přistály v určitých místech Země bez ohledu na to, jak strašlivá vojenská situace může tam dole panovat.

Jediným ovládáním dostupným těm na palubě byla dvě tlačítka na středním sloupu kabiny — jedno označené start a druhé označené stop. Tlačítko start prostě odstarto­valo let z Marsu. Tlačítko stop nebylo napojeno na nic. Bylo instalováno na naléhání marťanských expertů v du­ševní zdravovědě, kteří tvrdili, že lidské bytosti jsou vždycky spokojenější se stroji, o nichž si myslí, že je mo­hou vypnout.

Válka mezi Zemí a Marsem vypukla 23. dubna, kdy se 500 marťanských imperiálních výsadkářů zmocnilo zem­ského měsíce. Nikdo se jim nepostavil na odpor. Jedinými Pozemšťany na Měsíci bylo v té době 18 Američanů na Jeffersonově observatoři, 53 Rusů na Leninově observato­ři a čtyři dánští geologové kdesi v Mare Imbrium.

Marťané oznámili Zemi svou přítomnost na Měsíci rádiem a požadovali, aby se Země vzdala. A pak dali Zemi, jak to sami popsali, “ochutnat pekla”.

Touto ochutnávkou se ke značnému pobavení Země ukázala lehká sprška raket, z nichž každá nesla pouhých šest kilogramů TNT.

Když dali Zemi takhle ochutnat pekla, sdělili Marťané Zemi, že její situace je beznadějná.

Země byla jiného mínění.

V příštích čtyřiadvaceti hodinách vypálila Země na marťanské předmostí na Měsíci 617 termonukleárních střel. 276 z nich trefilo do černého. Tyto zásahy nejenže celé předmostí proměnily v páru — zanechaly též Měsíc nevhodným pro lidské osídlení nejméně na příštích deset miliónů let.

A jedna v rauši války nazdařbůh vypálená střela mi­nula Měsíc a zasáhla přilétající formaci vesmírných lodí, jež nesly 15 671 marťanských imperiálních výsadkářů. Vy­řídila marťanské imperiální výsadkáře do posledního muže.

Nosili okované holínky, lesklé černé uniformy a v bo­tách měli zastrčené čtyřiceticentimetrové pilovité dýky. Ve znaku měli lebku a zkřížené hnáty. Jejich heslem bylo Per aspera ad astra, stejné heslo, jaké má stát Kansas, USA, Země, Sluneční soustava, Mléčná dráha.

Následovala dvaatřicetidenní přestávka odpovídající době, kterou trvalo hlavní marťanské útočné síle překonat prázdno mezi dvěma planetami. Tuto údernou pěst tvořilo 81 932 mužů v 2 311 lodích. Byla v ní zastoupena každá vojenská jednotka, s výjimkou marťanských imperiálních výsadkářů. Napjatého očekávání, kdy toto hrozné loďstvo dorazí, byla Země ušetřena. Než byli marťanští rozhlasoví hlasatelé na Měsíci odpařeni, přislíbili přílet svého nepře­možitelného vojska za dvaatřicet dnů.

Po dvaatřiceti dnech, čtyřech hodinách a patnácti mi­nutách vlétlo marťanské loďstvo do radarem směrované termonukleární palebné přehrady. Oficiální odhad počtu termonukleárních raket země—vzduch vypálených na marťanské loďstvo činil 2 542 670 kusů. Skutečný počet vypálených raket není celkem zajímavý, můžeme-li sílu této přehrady vyjádřit ještě jinak, a to způsobem jak po­etickým, tak pravdivým. Přehrada změnila barvu pozem­ské oblohy z nebesky modré v pekelně plamenně oranžo­vou. Obloha zůstala plamenně oranžová ještě půldruhého roku.

Z mocného marťanského loďstva přežilo termonukle­ární přehradu a přistálo na Zemi pouze 761 lodí nesoucích 26 635 mužů.

Kdyby bývaly všechny lodě přistály v jednom místě, mohli ti, co zůstali naživu, klást nemalý odpor. Ale elektro­ničtí piloti-navigátoři soudili jinak. Elektroničtí piloti-navigátoři roztrousili pozůstatky marťanského loďstva široko daleko po zemském povrchu. Družstva, čety a roty se vy­nořovaly z vesmírných lodí na nejrůznějších místech a žá­daly, aby se jim podrobily miliónové národy.

Jediný ošklivě popálený muž jménem Krišna Garu napadl celou Indii s dvouhlavňovou brokovnicí. Ačkoli ho nikdo rádiem neovládal, nevzdal se dřív, dokud se jeho puška neroztrhla.

Jediným marťanským vojenským úspěchem bylo do­bytí masných krámů v Basileji ve Švýcarsku sedmnácti pa­dákovými námořními lyžaři.

Všude jinde byli Marťané okamžitě pobiti, dřív než se stačili zakopat.

Na pobíjení Marťanů se podíleli stejným dílem ama­téři i profesionálové. Tak například v bitvě u Boca Raton na Floridě v USA zastřelila paní Petersonová čtyři vojáky marťanské útočné pěchoty synovou kulovnicí. Brala si je na mušku, jak vylézali z vesmírné lodi, která přistála na jejím dvorku.

Posmrtně jí byla udělena čestná medaile Kongresu.

Marťané, kteří zaútočili na Boca Raton, byli mimo­chodem zbytky Ujovy a Boazovy roty. Bez Boaze, svého skutečného velitele, který by je řídil rádiem, bojovali mír­ně řečeno lhostejně.

Když do Boca Raton dorazily americké jednotky, aby s Marťany svedly bitvu, neměly už proti komu bojovat. Zardělí a pyšní civilisté udělali všechnu práci za ně. Třia­dvacet Marťanů viselo na lucernách v obchodní čtvrti, je­denáct jich bylo zastřeleno a jeden, seržant Brackman, le­žel těžce zraněný v místním vězení.

Útočníků bylo celkem pětatřicet.

“Pošlete nám další Marťany,” řekl Ross L. McSwann, starosta Boca Raton.

Později se stal senátorem Spojených států.

A všude byli Marťané zabíjeni a zabíjeni a zabíjeni, až nakonec jedinými volnými Marťany na povrchu Země zů­stali padákoví námořní lyžaři v masných krámech v Basi­leji ve Švýcarsku.

Tlampač jim oznámil, že jejich postavení je beznaděj­né, že mají nad hlavou bombardéry, že všechny okolní uli­ce jsou zataraseny tanky a elitní pěchotou a že na celou tržnici míří padesát těžkých děl. Bylo jim řečeno, aby vyšli s rukama vzhůru, jinak že bude tržnice rozstřílena na cimprcampr.

“Hovno!” zařval skutečný velitel padákových námoř­ních lyžařů.

Nastala další pauza.

Jediná marťanská výzvědná loď daleko ve vesmíru vyslala na Zemi zprávu, že se chystá další útok, útok mno­hem strašnější všeho, co kdy válečné anály zaznamenaly.

Země se zasmála a připravila se. Po celé zeměkouli se rozléhalo bujaré práskání amatérů obeznamujících se s ručními palnými zbraněmi.

Na odpalovací rampy byly dopraveny čerstvé zásoby termonukleárních hlavic a na samotný Mars bylo vypále­no devět ohromných raket. Jedna Mars zasáhla, vymazala z tváře planety město Phoebe a vojenský tábor. Dvě další zmizely v chronosynklastickém infundibulu. Zbývající se staly vesmírným šrotem.

Nevadilo, že Mars byl zasažen.

Nikdo tam už nebyl — ani živá duše.

Poslední Marťané byli na cestě k Zemi.

Poslední Marťané letěli ve třech vlnách.

V první vlně přiletěly armádní zálohy, poslední z cvi­čených jednotek — 26 119 mužů v 721 lodích.

O půl pozemského dne za nimi přiletělo 86 912 ne­dávno ozbrojených civilistů mužského pohlaví v 1738 lo­dích. Neměli uniformy, ze svých ručnic vystřelili jen jed­nou a s žádnými jinými zbraněmi zacházet neuměli.

O půl pozemského dne za těmito nemožnými odvedenci přiletělo 1391 neozbrojených žen a 52 dětí ve 46 lodích.

Byli to poslední lidé a poslední lodě, které Marsu zby­ly.

 

Osnovatelem marťanské sebevraždy byl Winston Niles Rumfoord.

Promyšlená sebevražda Marsu byla financována z ka­pitálových zisků nahromaděných investicemi do půdy, cen­ných papírů, broadwayských divadel a vynálezů. Protože Rumfoord viděl do budoucna, rozmnožovat peníze bylo pro něj hračkou.

Marťanský státní poklad byl uložen v jedné švýcarské bance na kontech označených pouze číslicovým kódem.

Mužem, který rozhodoval o marťanských investicích, mužem, který řídil marťanský rozvojový program, mužem, který své příkazy dostával přímo od Rumfoorda, byl Earl Moncrief, stařičký Rumfoordův majordomus. Moncrief, jenž se tak na sklonku svého lokajského života dočkal velké příležitosti, se stal Rumfoordovým nemilosrdným, zdatným, ba přímo skvělým ministrem pozemských záleži­tostí.

Moncriefova fasáda zůstala nedotčena.

Moncrief zemřel sešlostí věkem na svém loži v křídle pro služebnictvo v domě Rumfoordových dva týdny poté, co válka skončila.

Hlavní osobou odpovědnou za technické triumfy marťanské sebevraždy byl Salo, Rumfoordův kamarád z Titanu. Salo byl poslem z planety Tralfamador v Malém Magalhãesovì oblaku. Salo měl technické znalosti civili­zace, která byla stará milióny pozemských let. Salova ves­mírná loď byla zmrzačena — ale i v tomto zmrzačeném stavu byla zdaleka nejpodivuhodnější vesmírnou lodí, ja­kou sluneční soustava jaktěživo spatřila. Jeho zmrzačená loď zbavená všech luxusních prvků byla prototypem všech marťanských lodí. Salo sice žádný vynikající inženýr nebyl, nicméně dokázal každou část své lodi přesně proměřit a nakreslit plány pro její marťanské potomstvo.

Co bylo nejdůležitější — Salo vlastnil množství nejsil­nějšího zdroje energie, jaký si lze představit, UVB, neboli univerzální vůle po bytí. Salo šlechetně věnoval polovinu své zásoby UVB na sebevraždu Marsu.

 

Majordomus Earl Moncrief zbudoval svou finanční, zprostředkovací a špionážní organizaci na hrubé síle hoto­vých peněz a dokonalém porozumění pro chytré, zlomysl­né, nespokojené lidi žijící za lokajskými fasádami.

Právě takovíhle lidé s radostí přijímali marťanské pe­níze a rozkazy. Nekladli žádné otázky. Byli vděčni za pří­ležitost rozhlodávat jako termiti pražce ustáleného řádu.

Pocházeli ze všech společenských vrstev.

Přizpůsobené plány Salovy vesmírné lodi byly roz­kresleny do plánů jednotlivých součástek. Plány součástek svěřili Moncriefovi agenti výrobcům po celém světě.

Výrobci netušili, k čemu ty součástky jsou. Věděli jen to, že jim jejich výroba vynese tučný zisk.

První stovku marťanských lodí smontovali Moncrie­fovi agenti v tajných dílnách přímo na Zemi.

Lodi pak byly nabity UVB, kterou Moncriefovi předal v Newportu Rumfoord. Okamžitě byly uvedeny do provo­zu a začaly svážet první stroje a první rekruty na marťanskou železnou plán, kde mělo vyrůst velké město Phoebe. Když Phoebe vyrostlo, každé kolo poháněla Salova UVB.

 

Rumfoord měl od počátku v úmyslu, aby Mars válku prohrál — aby ji Mars prohrál hloupě a hrozně. Rumfoord coby prorok budoucnosti s jistotou věděl, že to tak dopad­ne — a byl spokojen.

Hodlal pomocí velké a nezapomenutelné sebevraždy Marsu obrátit svět k lepšímu.

Jak říká ve svých Kapesních dějinách Marsu: “Každý, kdo má nějakým závažným způsobem změnit svět, musí mít dar komediantství, ochotu s radostí prolévat krev dru­hých a přitažlivé nové náboženství, které by mohl zavést v krátkém období kajícnosti a zděšení, jež zpravidla při­cházejí po krveprolévání.

Každé fiasko pozemského vůdcovství lze vysledovat k nedostatku alespoň jednoho z těchto tří předpokladů na straně vůdce,” říká Rumfoord.

“Už dosti krachů vůdcovství, za nichž umírají milióny pro nic za nic!” říká Rumfoord. “Vezměme skvěle vedenou hrstku lidí a nechme ji zemřít za velkou věc.”

Rumfoord měl tuto báječně vedenou hrstku na Marsu — a jejím vůdcem byl on sám. Měl dar showmanství.

S radostí byl ochoten prolévat krev druhých. Měl přitažlivé nové náboženství, které mohl zavést po skončení války.

A měl metody, jak prodloužit období kajícnosti a zdě­šení, jež vystřídají válku. Tyto metody byly variacemi na jediné téma: že slavné vítězství Země nad Marsem bylo přemrštěným vyvražděním prakticky neozbrojených svět­ců, kteří na Zemi svedli chabou válku, aby obyvatele pla­nety stmelili do monolitického Bratrství člověka.

Žena zvaná Bělička a její syn Chrono byli v úplně poslední vlně marťanských lodí, jež měly přistát na Zemi. Byla to spíš vlnka, pouhých šestačtyřicet lodí.

Zbytek flotily zatím propadl zkáze.

Tato poslední dosedající vlna či vlnka byla Zemí za­včas zjištěna. Ale termonukleární střely proti ní nevzlétly. Pozemšťané už neměli žádné termonukleární střely, které by mohli vypálit.

Všechny je vystříleli.

A vlnka dorazila bez nejmenší újmy. Rozptýlila se po povrchu Země.

Těch pár lidí, kterým se dostalo štěstí, že si mohli na Marťany z této poslední vlny vystřelit, pálilo ostošest — pálilo ostošest, dokud nezjistili, že jejich terči jsou neozbrojené ženy a děti.

Slavná válka skončila.

Pocit studu, jak Rumfoord naplánoval, se začal vzmá­hat.

 

Na loď, která nesla Běličku a Chrona a dvaadvacet dalších žen, se po přistání nestřílelo. Nepřistála v civilizo­vaných končinách.

Ztroskotala v amazonském deštném pralese v Brazí­lii.

Přežili pouze Bělička a Chrono. Chrono se vynořil z trosek, políbil svůj talisman pro štěstí.

 

Na Uja a Boaze také nikdo nestřílel.

Když stiskli tlačítko start a vzlétli z Marsu, přihodilo se jim cosi podivného. Čekali, že svou rotu dohoní, ale nikdy ji nedohnali.

Nikdy už žádnou jinou vesmírnou loď nespatřili.

Vysvětlení bylo jednoduché, i když tam nebylo niko­ho, kdo by jim je podal: Ujo a Boaz neměli přistát na Zemi — alespoň ne tak brzo.

Rumfoord naprogramoval jejich automatického pilota-navigátora tak, aby loď Uja a Boaze dopravila nejprve na planetu Merkur — a teprve z Merkuru na Zemi.

Rumfoord si nepřál, aby Uja ve válce zabili.

Rumfoord si přál, aby Ujo příští dva roky přečkal na nějakém bezpečném místě.

Teprve potom se měl Ujo podle Rumfoordova přání objevit na Zemi, jakoby zázrakem.

Rumfoord si Uja šetřil pro hlavní roli v kuse, který chtěl Rumfoord inscenovat pro své nové náboženství.

Ujo a Boaz se za letu vesmírem cítili velice osamělí a v hlavách měli zmatek. Skoro nic neviděli a neměli co na práci.

“Krucinál, Ujo —” řekl Boaz. “Zajímalo by mě, kam se ta naše parta poděla.”

Většina z jejich party v tuto chvíli visela na lucernách v obchodní čtvrti Boca Raton.

Ujův a Boazův automatický pilot-navigátor ovládal mimo jiné také osvětlení kabiny, vytvářel umělý cyklus pozemských nocí a dnů, nocí a dnů, nocí a dnů.

Jediné, co měli na palubě ke čtení, byly dva comicsové sešity, které tam zůstaly po montérech. První se jmenoval Pípálek a Silvestr a vyprávěl o kanárkovi, který přivedl k šílenství kocoura, a druhý Bídníci a vyprávěl o muži, jenž knězi, který na něho byl hodný, ukradl několik zlatých svícnů.

“Proč mu vzal ty svícny, Ujo?” řekl Boaz.

“Ať se propadnu, jestli to vím,” řekl Ujo. “Ať se pro­padnu, jestli mi to není putna.”

V tom pilot-navigátor zhasl v kabině světlo, nakázal, že uvnitř bude noc.

“Tobě je všecko putna, co?” řekl ze tmy Boaz.

“To je fakt,” řekl Ujo. “Je mi putna i ten krám, co máš v kapse.”

“Co mám v kapse?” řekl Boaz.

“Takovou tu věc, kterou ubližuješ lidem,” řekl Ujo. “Takovou tu věc, která lidi nutí, aby dělali, co chceš.”

Ujo ze tmy zaslechl Boazovo zamručení a pak tichý povzdech. A věděl, že Boaz právě stiskl tlačítko té věci ve své kapse, tlačítko, které mělo Uja poslat k zemi.

Ujo ani nehlesl.

“Ujo —?” řekl Boaz.

“Co je?” řekl Ujo.

“Jsi tady, kámo?” řekl Boaz, celý užaslý.

“Kam bych tak šel?” řekl Ujo. “Myslíš, žes mě vypa­řil?”

“Nic ti není, kámo?” řekl Boaz.

“Co by mi mělo bejt, kámo?” řekl Ujo. “Kdyžs včera večer usnul, starej kámo, vytáh jsem ti tu pitominku z kap­sy, starej kámo, a otevřel jsem ji, starej kámo, a vykuchal jsem jí střeva, starej kámo, a vycpal hajzlpapírem, starej kámo. A teď sedím na svým kavalci, starej kámo, a držím nabitou pušku, starej kámo, a mířím tvým směrem, starej kámo, a jsem moc zvědavej, co teď budeš dělat.”

 

Rumfoord se během války mezi Marsem a Zemí zhmotnil v Newportu na Zemi dvakrát — jednou krátce poté, co válka vypukla, a znovu v den, kdy skončila. V té době ještě on ani jeho pes neměli žádný zvláštní nábožen­ský význam. Byli jen turistickou atrakcí.

Držitelé hypotéky pronajali Rumfoordovo sídlo ma­nažerovi jménem Mariin T. Lapp. Lapp prodával vstupen­ky na materializaci po dolaru za kus.

Nemluvě o zjevení a následném zmizení Rumfoorda a jeho psa, moc velká show to nebyla. Rumfoord s nikým jiným než s majordomem Moncriefem nepromluvil ani slovo a to ještě šeptal. Zadumaně se choulil do ušáku v po­kojíku pod schodištěm, v Kapitánově muzeu. A jednou rukou si zakrýval oči a prsty druhé měl zaháknuty v Kazakově obojku.

Rumfoord a Kazak byli plakátováni jako duchové.

Před oknem malé místnůstky stálo lešení a dveře do chodby byly vysazeny. Tak mohly kolem procházet dvě řady diváků žádostivých pohledu na chronosynklasticky infundibulovaného člověka a psa.

“Jak tak koukám, dneska mu není dvakrát do řeči, vážení,” říkal Mariin T. Lapp. “Ale musíte si uvědomit, že musí přemýšlet o fůře věcí. Není jenom tady, vážení. Rozprostírá se s tím svým psem od Slunce až k Betelgeuze.”

Do posledního dne války obstarával veškeré dění a veškerý hluk Mariin T. Lapp. “No to je báječné, od vás ode všech, že jste se v tenhle slavný den v dějinách světa přišli podívat na náš velký kulturně vzdělávací a vědecký exponát,” vyvolával Lapp v poslední den války.

“Až tenhle duch jednou promluví,” řekl Lapp, “poví nám o zázracích minulosti a budoucnosti, o vesmírných divech, o kterých se nám ani nesní. Doufám jen, že se ně­kteří z vás dočkají štěstí být u toho, až rozhodne, že dozrál čas, aby nám sdělil, co uzná za vhodné.”

“Čas dozrál,” řekl dutě Rumfoord.

“Čas už zahnívá,” řekl Winston Niles Rumfoord.

“Válka, která dnes tak slavně končí, byla slavná jen pro světce, kteří ji prohráli. Tito světci byli Pozemšťané tak jako vy. Odebrali se na Mars, podnikli svůj beznadějný útok a ochotně zemřeli jen proto, aby se Pozemšťané ko­nečně stali jediným národem — radostným, bratrským a hrdým.

Jejich přáním, když umírali,” řekl Rumfoord, “nebyl ráj pro ně samé, ale vše přetrvající bratrství lidstva na Zemi.

K tomuto cíli, tak vroucně kýženému,” řekl Rumfo­ord, “přináším vám slovo nového náboženství, jež může být nadšeně přijato v nejzazším koutku každého pozem­ského srdce.

Národní hranice,” řekl Rumfoord, “zmizí.

Válečné dychtění,” řekl Rumfoord, “pomine.

Všechna závist, všechen strach, všechna nenávist po­minou,” řekl Rumfoord.

“Jméno tohoto nového náboženství,” řekl Rumfoord, “budiž církev Naprosto Lhostejného Boha.

Prapor této církve budiž modrý a zlatý,” řekl Rumfo­ord. “Na tomto praporu budiž zlatými písmeny na modrém poli napsána tato slova: Starejte se o lidi a Všemohoucí Bůh se postará o Sebe.

Dvě hlavní učení této víry znějí takto,” řekl Rumfoord: “Neduživý člověk nemůže udělat nic, čím by pomohl či způsobil radost Bohu Všemohoucímu, a náhoda není prodlouženou rukou Boží.

Proč byste měli věřit tomuto náboženství víc než jiné­mu?” řekl Rumfoord. “Měli byste mu věřit proto, že já coby hlava této nové církve umím konat zázraky, což hla­va žádné jiné církve neumí. Jaké zázraky umím konat? Umím konat zázraky naprosto přesného předpovídání věcí, jež přinese budoucnost.”

Načež Rumfoord do značných podrobností předpo­věděl padesát budoucích událostí.

Tyto předpovědi byly přítomnými pečlivě zazname­nány.

Rozumí se, že se všechny posléze naplnily — že se naplnily do všech podrobností.

“Učení tohoto náboženství budou zprvu mnohým při­padat záludná a matoucí,” řekl Rumfoord. “Ale postupem času se stanou krásnými a křišťálově jasnými.

Pro začátek, dnes ještě matoucí začátek,” řekl Rumfo­ord, “vám povím podobenství:

Bylo nebylo, náhoda chtěla tomu, aby se jisté novoro­zeně jménem Malachi Constant narodilo jako nejbohatší dítě na Zemi. Téhož dne zaonačila náhoda věci tak, aby jedna slepá babička šlápla na vrcholku betonového scho­diště na kolečkovou brusli, aby kůň jednoho policisty za­šlápl opičku chudého flašinetáře, a aby na podmínku pro­puštěný bankovní lupič našel na dně kufru ve své pod­krovní komůrce poštovní známku v ceně devět set dolarů. I ptám se vás — je náhoda rukou Boží?”

Rumfoord zdvihl ukazováček, který byl průhledný jako limogeský čajový koflík. “Za své příští návštěvy mezi vámi, moji spoluvěrci,” řekl, “vám povím podobenství o li­dech, kteří se domnívají, že dělají věci, jež si Bůh Všemo­houcí přeje, aby dělali. Uděláte dobře, když si mezitím, pro poznání pozadí tohoto podobenství, přečtete všechno, nač přijdete, o španělské inkvizici.

Až mezi vás přijdu příště,” řekl Rumfoord, “přinesu vám bibli, upravenou tak, aby smysluplně promlouvala k moderní době. A přinesu vám stručné dějiny Marsu, pravdivý příběh o světcích, kteří zemřeli proto, aby se svět mohl sjednotit v Bratrství člověka. Tyto dějiny obměkčí srdce každé lidské bytosti, jejíž srdce je schopno obměk­čení.”

Znenadání se Rumfoord a jeho pes odhmotnili.

 

Na vesmírné lodi letící z Marsu a mířící k Merkuru, na vesmírné lodi nesoucí Uja a Boaze, automatický pilot-navigátor nakázal, že v kabině bude opět bílý den.

Byl to rozbřesk následující po noci, kdy Ujo řekl Boazovi, že ta věc v Boazově kapse už víckrát nikomu neublí­ží.

Ujo spal na svém kavalci vsedě. Jeho mauzerovka, nabitá a natažená, mu ležela přes kolena.

Boaz nespal. Ležel na svém kavalci na protější straně kabiny. Boaz za celou noc nezamhouřil oka. Kdyby chtěl, mohl teď Uja snadno odzbrojit a zabít.

Boaz však usoudil, že kámoše potřebuje mnohem víc než prostředek, který nutí lidi dělat všechno, co si přeje. Mimoto během noci značně znejistěl ve svých přáních, co by lidé měli dělat.

Nebýt osamělý, nemít strach — to je nejdůležitější v životě, usoudil Boaz. Opravdový kámoš může být plat­nější pomocí než co jiného.

Kabinu naplnil podivný šustivý, kašlavý zvuk. Byl to smích. Boazův smích. Podivné na něm bylo to, že Boaz se takhle ještě nikdy nesmál — ještě nikdy se nesmál věcem, kterým se smál teď.

Smál se té bláznivé šmodrchanici, v níž se ocitl — tomu, jak po celou vojenskou službu předstíral, že rozumí všemu, co se děje, a že všechno, co se děje, je v nejlepším pořádku.

Smál se tomu, jak se nechal hloupě zneužívat — bůhvíkým a bůhvíproč.

“Ježkovy voči, kámo,” řekl nahlas, “co vůbec v týhle vesmírný řiti děláme? Co vůbec děláme v těchhle had­rech? Kdo vůbec tuhle kraksnu kormidluje? Proč jsme do tyhle konzervy vůbec lezli? Proč bysme měli po někom střílet, až přiletíme tam, kam letíme? Proč by zas oni měli střílet po nás? No proč?” řekl Boaz. “Kámo,” řekl, “pověz mi proč?”

Ujo se probudil, obrátil hlaveň své mauzerovky na Boaze.

Boaz se znovu rozchechtal. Vytáhl z kapsy ovládací krabičku a hodil ji na podlahu. “Nechci to, kámo,” řekl. “To je príma, žes tomu vykuchal střeva. Nechci to.”

A potom zařval: “Mám už všech těch blbostí plný zuby!”

Kapitola 8

V hollywoodském nočním klubu

 

HARMONIUM — jediná známá forma života na plane­tě Merkur. Harmonium je jeskynní tvor. Půvabnější stvoření si lze sotva představit.

DĚTSKÁ ENCYKLOPEDIE DIVŮ A ZAJÍMAVÝCH HER

 

Planeta Merkur zpívá jako křišťálová číše.

Zpívá bez ustání.

Jedna strana Merkuru hledí ke Slunci. Tato strana hledí ke Slunci odjakživa. Tuto stranu tvoří moře doběla rozpáleného prachu.

Druhá strana hledí do nicoty vesmírné věčnosti. Tato strana hledí do nicoty vesmírné věčnosti odjakživa. Tuto stranu tvoří les obrovitých modrobílých krystalů, třeskutě chladných.

Právě napětí mezi rozpálenou polokoulí nekončícího dne a chladnou polokoulí nekončící noci způsobuje, že Merkur zpívá.

Merkur nemá žádnou atmosféru, takže píseň, kterou zpívá, lze vnímat jen dotykem.

Je to táhlá píseň. Merkur drží jediný tón své písně po dobu odpovídající pozemskému tisíciletí. Jsou takoví, kteří se domnívají, že kdysi tato píseň byla ryčná, dravá a jiskr­ná — mučivě rozmanitá. Je to možné.

V hlubokých jeskyních Merkuru žijí tvorové.

Píseň, kterou zpívá jejich planeta, je pro ně důležitá, neboť tvorové se živí vibracemi. Živí se mechanickou energií.

Tvorové lpí na rozezpívaných stěnách svých jeskyní.

Tak pojídají Merkurovu píseň.

Jeskyně Merkuru jsou v hloubi příjemně teplé.

Stěny jeskyň v hloubi fosforeskují. Vydávají narciso­vě žluté světlo.

Tvorové žijící v jeskyních jsou průsvitní. Když lnou ke stěnám, světlo fosforeskujících stěn jimi prochází. Žluté světlo stěn se však po průchodu jejich těly mění v jasnou akvamarínovou modř.

Příroda je něco úžasného.

Tvorové v jeskyních se velice podobají malým dět­ským drakům bez kostry. Mají tvar kosodélníku, a když jsou zcela dospělí, měří třicet centimetrů na výšku a dva­cet na šířku.

Tlustší nejsou víc než blána nafukovacího balónku.

Každý tvor má čtyři slabé přísavky — v každém rohu jednu. Tyto přísavky mu umožňují plížení připomínající posun píďalky a přilnutí k místům, kde zní píseň Merkuru nejvydatněji.

Když naleznou místo slibující dobrou potravu, přilnou tvorové ke stěně jako mokrá tapeta.

Žádný oběhový systém tvorové nepotřebují. Jsou tak tencí, že životodárná vibrace roztetelí jejich buňky i bez prostředníků.

Tvorové nevyměšují.

Tvorové se rozmnožují odlupováním. Když mladí je­dinci odpadnou od rodiče, jsou k nerozeznání od lupů.

Mají pouze jediné pohlaví.

Každý tvor prostě vyděluje vločky svého druhu a jeho druh je tentýž jako všech ostatních.

Žádné dětství jako takové neznají. Vločky se začnou odlupovat tři pozemské hodiny poté, co byly vyděleny.

Nežijí tak, že by dospěli a potom chřadli a zemřeli. Dosáhnou dospělosti a zůstanou v plném rozkvětu, jak se říká, tak dlouho, dokud Merkur bude zpívat.

Tvorové nemají možnost vzájemně si ubližovat, ani příčinu, proč by si vzájemně ubližovali.

Hlad, závist, ctižádost, strach, nevole, náboženství a pohlavní chtíč jsou bezvýznamné a neznámé.

Tvorové mají pouze jediný smysl: hmat.

Mají slabé telepatické schopnosti. Zprávy, které jsou schopni vysílat a přijímat, jsou takřka stejně monotónní jako píseň Merkuru. Předávají si jen dvě zprávy. První je automatickou odezvou na druhou a druhá je automatickou odezvou na první.

První zní: “Tady jsem, tady jsem, tady jsem.”

Druhá zní: “Ty se máš, ty se máš, ty se máš.”

Tvorové se vyznačují jedním zvláštním rysem, který dosud z utilitárního hlediska nebyl vysvětlen: tvorové se na fosforeskujících stěnách zřejmě s oblibou seskupují do pozoruhodných vzorců.

Ačkoli jsou slepí a lhostejní ke každému, kdo je pozo­ruje, často se seskupují do pravidelných a oslňujících ko­sodélníku narcisově žluté a jasně akvamarínově modré barvy. Žlutá vychází z holých jeskynních stěn. Akvamarí­nově modrá je světlem stěn filtrovaným těly tvorů.

Pro svou lásku k hudbě a svou ochotu vřadit se do služeb krásy dostali od pozemšťanů rozkošné jméno.

Říká se jim harmonia.

 

Sedmdesátý devátý pozemský den po odletu z Marsu nalétali Ujo a Boaz na přistání na temnou stranu Merkuru. Nevěděli, že planeta, na které přistávají, je Merkur.

Zdálo se jim, že Slunce je hrůzostrašně veliké —

Ale to jim nezabránilo, aby se nedomnívali, že přistá­vají na Zemi.

Za prudkého zbrzdění ztratili vědomí. Teď zase při­cházeli k sobě — probírali se do kruté a nádherné iluze.

Ujovi a Boazovi připadalo, že jejich loď zvolna klesá mezi mrakodrapy, po nichž tančí paprsky světlometů.

“Nestřílejí,” řekl Boaz. “Buď válka skončila, nebo ještě nezačala.”

Veselé paprsky světla, které viděli, nebyly paprsky světlometů. Paprsky vrhaly vysoké krystaly na rozhraní jasné a temné polokoule Merkuru. Krystaly zachycovaly paprsky Slunce, opticky je zalamovaly a přehrávaly dále na temnou stranu. Jiné krystaly na temné straně paprsky zachytily a předaly je zas dál.

Bylo snadné uvěřit, že jsou to světlomety laškující nad skutečně exkluzivní civilizací. Bylo snadné splést si hustý les obrovitých modrobílých krystalů s mrakodrapy, úžas­nými, krásnými mrakodrapy.

Ujo, stojící u průzoru v boku lodi, tiše plakal. Oplaká­val lásku, rodinu, přátelství, pravdu, civilizaci. Věci, které oplakával, byly samé abstraktní pojmy, neboť jeho paměť mohla poskytnout jen málo tváří a artefaktů, s nimiž by jeho obrazotvornost dokázala sehrát pašijovou hru. V hla­vě mu chřestila jména jako vyschlé kosti. Stony Stevenson, přítel... Bělička, manželka... Chrono, syn... Ujo, otec...

Napadlo ho jméno Malachi Constant a Ujo nevěděl, co s ním.

Ujo upadl do jalového snění, propadl jalové úctě k těm skvělým lidem a k jejich skvělému životu, který dal povstat těm majestátním budovám ometaným světlomety. Tady jistojistě beztvářné rodiny, beztvářní přátelé a beze­jmenné naděje mohly kvést jako —

Příhodná představa rozkvětu Ujovi unikala.

Vyvolal si obraz podivuhodné fontány, kužele utváře­ného sestupujícími mísami o stále větším průměru. Ne, to nebylo ono. Fontána byla vyschlá, plná trosek ptačích hnízd. Konečky prstů ho pálily, jako by si na nich výstu­pem po vyschlých mísách odřel kůži.

Tahle představa nebyla ta pravá.

Ujo si vyvolal obraz tří krásných dívek, které ho láka­ly, aby k nim vstoupil naolejovanou hlavní své mauzerovky.

“Člověče!” řekl Boaz, “všichni chrápou — ale dlouho už nebudou!” Blaženě vrněl a v očích mu blýskalo. “Až starej Boaz s kámošem Ujem vtrhnou do města,” řekl, “všichni se rázem probudí a zůstanou na nohou celý tejdny!”

Loď byla mistrně vedena svým pilotem-navigátorem. Přístroj nervózně promlouval sám k sobě — klapal, vířil, cvakal, bzučel. Vnímal nebezpečenství hrozící ze stran a vyhýbal se jim, hledal ideální přistávací plochu.

Konstruktéři pilota-navigátora záměrně přístroji vnukli posedlost utkvělou myšlenkou — a to myšlenkou vyhledat úkryt pro drahocenné vojáky a výzbroj, jež měl nést. Pilot-navigátor byl naprogramován tak, aby draho­cenné vojáky a výzbroj složil do nejhlubší díry, jakou na­jde. Předpokládalo se, že přistání proběhne za prudké ne­přátelské palby.

O dvacet pozemských minut později pilot-navigátor stále ještě promlouval sám k sobě — měl si co povídat jako vždycky.

A loď stále klesala, neúprosně klesala.

Zdánlivé světlomety a mrakodrapy se ztratily. Venku teď byla jen inkoustová tma.

V lodi zavládlo ticho sotva o chlup světlejší. Ujo a Boaz vycítili, co se s nimi děje — zjistili, že pro to, co se děje, nemají slov.

Správně vytušili, že jsou pohřbíváni zaživa.

Loď se náhle naklonila, mrštila Boazem a Ujem o po­dlahu.

Mocný náraz vyvolal mocnou úlevu.

“Konečně doma,” zařval Boaz. “Vítejme doma!”

Pak znovu pocítili, že se snášejí jak padající list.

Po dvaceti pozemských minutách loď pořád ještě zvolna klesala.

Její výkyvy byly stále častější.

Aby se před výkyvy uchránili, zalezli Boaz a Ujo do postelí. Leželi tvářemi dolů a křečovitě svírali ocelové podpěry svých kavalců.

Aby jejich bída byla dovršena, nakázal pilot-navigá­tor, že v kabině padne noc. Nad kopulí lodě se rozlehlo pronikavé zaskřípění, přimělo Uja a Boaze odtrhnout oči od polštářů a pohlédnout k průzorům. Venku teď plálo bledě žluté světlo.

Ujo a Boaz vykřikli radostí, rozběhli se k průzorům. Doběhli k nim právě včas, aby byli znovu mrštěni na po­dlahu, jak se loď vymanila z překážky a začala opět klesat.

Po další pozemské minutě pád ustal.

V pilotu-navigátorovi cudně cvaklo. Když podle příkazů bezpečně dopravil svůj náklad z Marsu na Merkur, sám se vypnul.

Dopravil svůj náklad na dno jeskyně ležící sto osmde­sát pět kilometrů pod povrchem Merkuru. Proklestil si cestu křivolakou soustavou komínů, až to už hlouběji ne­šlo.

Boaz doběhl k průzoru první a první také spatřil roz­marné přivítání žlutých a akvamarínových kosodélníků, jež na stěnách vytvořila harmonia.

“Ujo!” řekl Boaz. “Ať jsem trajcen, jestli nás to nepo­sadilo rovnou doprostřed hollywoodskýho nočního klu­bu!”

Zde je na místě stručná rekapitulace Schliemannovy dýchací techniky, aby čtenář plně pochopil, co následova­lo. V uměle udržovaném tlaku kabiny čerpali Ujo a Boaz veškerý kyslík — z prďáků ve svých tenkých střevech. Když ovšem žili v atmosféře pod tlakem, nebylo zapotře­bí, aby si ucpávali uši a nosní dírky a drželi ústa pevně zavřená. Utěsnění bylo nutné pouze ve vzduchoprázdnu nebo ve zhoubné atmosféře.

Boaz podlehl dojmu, že vesmírnou loď obklopuje zdravá atmosféra jeho rodné Země.

Ve skutečnosti bylo venku čiré vzduchoprázdno.

S velkolepou bezstarostností počítající s přátelskou atmosférou otevřel Boaz vnitřní i vnější dveře přetlakové komory dokořán.

Odměnou mu byl výbuch skrovné atmosféry kabiny do okolního vzduchoprázdna.

Rychle zas vnitřní dveře přirazil, ale než to stihl, zača­li s Ujem vprostřed radostného křiku krvácet.

Padli jako špalky, dýchací ústrojí zalité krví.

Vyvázli smrti jen díky automatickému bezpečnostní­mu systému, který na explozi odpověděl další, vyrovnáva­je tím tlak v kabině opět na normál.

“Panenko skákavá,” řekl Boaz, když se vzpamatoval. “Krucinál — tohle přece není Země!”

Ujo a Boaz nepropadli panice.

Obnovili své síly potravou, odpočinkem, nápoji a prďáky.

A potom si ucpali uši a nosní dírky, zavřeli ústa a pro­zkoumali okolí lodi. Usoudili, že jejich hrobka je hluboká, křivolaká, nekonečně bezevzdušná, neobydlená ničím, co by jen vzdáleně připomínalo lidské bytosti, neobyvatelná ničím, co by jen vzdáleně připomínalo lidské bytosti.

Povšimli si přítomnosti harmonií, ale nenalezli v pří­tomnosti těchto tvorů nic povzbuzujícího. Připadali jim příšerní.

Ujo a Boaz odmítli uvěřit, že se ocitli v takovém mís­tě. Byla to tato nevíra, co je uchránilo paniky.

Vrátili se do lodi.

“Dobrá,” řekl klidně Boaz, “vloudila se chybička. Za­padli jsme nějak moc hluboko pod zem. Musíme se dostat zpátky nahoru, kde jsou ty baráky. Ale upřímně, Ujo, ne­zdá se mi, že jsme vůbec na Zemi. Vloudila se chybička, jak povídám, a musíme se zeptat lidí v těch barácích, kde to vlastně jsme.”

“Dobrá,” řekl Ujo. Přelízl si rty.

“Tak zase zmáčkni ten knoflík start,” řekl Boaz, “a vzhůru jak ten ptáček.”

“Dobrá,” řekl Ujo.

“Dost možná,” řekl Boaz, “že ty lidi v těch vysokých barácích tam nahoře ani tady o tom dole nevědí. Možná jsme objevili něco, na co budou zírat”

“Jasně,” řekl Ujo. Jeho duše pociťovala tíhu dlouhých kilometrů skály nad nimi. A jeho duše vycítila pravou po­vahu jejich pohromy. Do všech stran a vysoko vzhůru se táhly průchody, které se větvily, větvily a větvily. A z větví vybíhaly odnože a z odnoží se rozbíhaly skuliny sotva širší než lidský pór.

Ujova duše správně vycítila, že ani jedna větev z de­seti tisíc nevede přímo na povrch.

Vesmírná loď si pomocí důvtipně zkonstruovaných či­del na svém dně celkem snadno vyhledala jednu z mála cest vedoucích do nejzazších hlubin jeskyň — jednu z mála cest vedoucích z nejzazších hlubin jeskyň ven.

Co ovšem Ujova duše dosud netušila, byla přirozená hloupost pilota-navigátora v otázce vzestupu. Konstrukté­ry nikdy nenapadlo, že by loď mohla mít problémy při vzestupu. Všechny marťanské lodi byly koneckonců urče­ny k tomu, aby se vznesly z otevřené pláně na Marsu a po přistání na Zemi byly opuštěny. Loď tudíž žádnými čidly pro případné ohrožení shůry vybavena nebyla.

“Sbohem, milá jeskyně,” řekl Boaz.

Ujo ledabyle stiskl tlačítko start.

Pilot-navigátor se rozhučel.

Za deset pozemských vteřin byl pilot-navigátor za­hřátý.

Loď se s lehkým šelestem odpoutala ode dna jeskyně, zavadila o stěnu, chvíli se za skřípavého, drásavého jeku vlekla okrajem po stěně, drcla kopulí do skalního výčněl­ku, couvla, znovu narazila kopulí, couvla, protřela se ko­lem výčnělku, začala opět šustivě stoupat. A znovu ječivé zaskřípění — tentokrát ze všech stran.

Veškerý pohyb vzhůru ustal.

Loď se zaklínila do pevné skály.

Pilot-navigátor začal kňourat.

Vyslal skrze palubu kabiny pramínek hořčičně zbar­veného dýmu.

Pilot-navigátor přestal kňourat.

Přehřál se a přehřátí bylo pro pilota-navigátora sig­nálem, aby loď z ošemetné situace vyprostil, o což se teď snažil — zuby nehty. Ocelové dílce sténaly. Praskání nýtů znělo jako rány z pušek.

Konečně se loď uvolnila.

Pilot-navigátor poznal, kdy je namydlený. Snesl loď zpátky na dno jeskyně, přistál s něžností polibku.

Pilot-navigátor se vypnul.

Ujo stiskl tlačítko start podruhé.

A znovu se loď pošetile vznesla do slepého průchodu, znovu se vrátila, znovu dosedla na dno jeskyně a znovu se pilot-navigátor vypnul.

Tento cyklus se opakoval dobře tucetkrát, až bylo jas­né, že takhle se loď brzo rozpadne. Její konstrukce se začí­nala bortit.

Když loď dosedla na dno jeskyně po dvanácté, Ujo a Boaz se zhroutili. Plakali. Naříkali.

“To je naše smrt, Ujo — to je naše smrt!” zalkal Boaz.

“Nepamatuju, že bych někdy žil,” řekl zlomeně Ujo. “Doufal jsem, že si konečně trochu života užiju.”

Ujo přistoupil k průzoru, vyhlédl uslzenýma očima ven.

Spatřil, že tvorové přímo proti průzoru obtáhli na bledě žlutém pozadí akvamarínovou linkou kontury pís­mena T.

Aby náhodně se přeskupující nemyslící tvorové vy­tvořili písmeno T, to bylo stále v mezích pravděpodobnos­ti. Ale pak Ujo spatřil, že T předchází dokonalé S. A S předcházelo dokonalé E.

Ujo natočil hlavu, vyhlédl průzorem zešikma. Získal tím pohled na sto metrů jeskynní stěny obsypané harmo­nii.

Ujo zkoprněl. Oslnivá písmena vytvářená harmonii se skládala v poselství.

Bledě žlutá písmena obtažená akvamarínem sdělova­la toto:

PODSTUPUJETE INTELIGENČNÍ TEST!

Kapitola 9

Hádanka rozluštěna

 

Na začátku stvořil Bůh nebe a zemi... I řekl Bůh: “Nechť jsem světlem,” a stal se světlem.

AUTORIZOVANÁ UPRAVENÁ BIBLE

WINSTON A NILESE RUMFOORDA

 

Jako lahodný zákusek k čaji zkuste mladá harmonia stočená do trubiček a naplněná domácím sýrem z Ve­nuše.

GALAKTICKÁ KUCHAŘKA

BEATRICE RUMFOORDOVÉ

 

Ve smyslu duše marťanští hrdinové nezemřeli, když za­útočili na Zemi, ale už tehdy, když byli zverbováni pro marťanskou válečnou mašinérii

KAPESNÍ DĚJINY MARSU

WINSTONA NILESE RUMFOORDA

 

Nalezl jsem místo, kde můžu konat dobro, aniž bych přitom ubližoval.

Boaz v knize Sarah Horne-Canbyové

UJO A BOAZ V JESKYNÍCH MERKURU

 

Nejprodávanější knihou poslední doby je Autorizova­ná upravená bible Winstona Nilese Rumfoorda. Za ní na žebříčku obliby stojí onen půvabný podvrh Galaktická ku­chařka Beatrice Rumfoordové. Třetí nejpopulárnější kni­hou jsou Kapesní dějiny Marsu Winstona Nilese Rumfoor­da. Čtvrtým nejpopulárnějším dílem je dětská knížka Ujo a Boaz v jeskyních Merkuru z pera Sarah Horne-Canbyo­vé.

Nakladatelovo lichotivé zhodnocení úspěchu knihy paní Horne-Canbyové najdete na jejím přebalu: “Které dítě by si nepřálo ztroskotat s vesmírnou lodí plnou ham­burgerů, párků, kečupu, sportovních potřeb a limonád?”

Dr. Frank Minot ve své knize Jsou dospělí harmonia? spatřuje v dětské oblibě této knihy cosi daleko zlověstněj­šího. “Troufneme si zvážit,” ptá se, “jak blízko mají Ujo a Boaz ke každodenní dětské zkušenosti, když zcela vážně a s úctou jednají s tvory, kteří jsou ve skutečnosti nechutně nemotivovaní, necitliví a hloupí?” Minot se při svém srov­návání lidských rodičů a harmonií odvolává na jednání Uja a Boaze s harmonii. Harmonia hláskovala Ujovi a Boazovi nová a nová poselství naděje či skrytého vý­směchu každých čtrnáct pozemských dní — po tři roky. Zprávy psal samozřejmě Winston Niles Rumfoord, který se na Merkuru nakrátko materializoval každých čtr­náct dní. Tady pár harmonií odloupl, sem zas jiná přilípl, a pak z nich skládal tiskací písmena.

První narážka na Rumfoordovu občasnou návštěvu jeskyň se v příběhu paní Horne-Canbyové objevuje takřka až v samém jeho závěru — ve scéně, kdy Ujo najde v pra­chu stopy velkého psa.

Jestliže dospělý předčítá dítěti knížku nahlas, je v tomto místě přímo jeho povinností, aby se dítěte roz­marně zastřeným hlasem zeptal: “Cože to bylo za psisko?” Tím psiskem byl Kazak. Tím psiskem byl děsně velký a zlý, chronosynklasticky infundibulovaný pes Winstona Nilese Rumfoorda.

Ujo a Boaz strávili už na Merkuru tři pozemské roky, když Ujo nalezl v prachu na zemi jedné z jeskynních cho­deb Kazakovy stopy. Merkur mezitím s Ujem a Boazem vykonal dvanáct a půl obletů kolem Slunce.

Ujo našel stopy v prachu deset kilometrů nad úrovní, kde ležela jejich zprohýbaná, zjizvená, skalami sevřená loď. Ujo už ve vesmírné lodi nebydlel, právě tak jako Boaz. Vesmírná loď sloužila pouze jako společná zásobo­vací základna, kam se Ujo a Boaz zhruba každých čtrnáct pozemských dní vraceli pro proviant.

Ujo a Boaz se málokdy potkávali. Pohybovali se ve značně odlišných kruzích.

Kruhy, v nichž se pohyboval Boaz, byly docela malé. Jeho příbytek byl upravený a bohatě vybavený. Nacházel se na téže úrovni jako vesmírná loď, byl jen čtyři sta metrů od ní.

Kruhy, v nichž se pohyboval Ujo, byly obrovské a ne­pravidelné. Neměl žádný domov. Cestoval lehce a cestoval daleko, šplhal stále výš a výše, dokud ho nezastavila zima. Kde Uja zastavila zima, zastavila zima také harmonia. V jeskynních chodbách vysoko nahoře, kde bloudil Ujo, byla harmonia zakrnělá a bylo jich málo.

V útulném prostředí dole, kde žil Boaz, bylo harmonií habaděj a rychle dospívala.

Boaz a Ujo se rozešli po jednom pozemském roce společného života ve vesmírné lodi. Jasně si za toho první­ho společného roku uvědomili, že se odsud nedostanou, pokud se tu někdo nebo něco neobjeví a nezachrání je.

To bylo jasné, i když tvorové na stěnách nepřestávali skládat nová poselství vyzdvihující férovost testu, jímž Ujo a Boaz procházejí, snadnost, s níž by mohli uniknout, kdyby jen usilovněji přemýšleli, kdyby si jen trochu víc namáhali mozek.

“MYSLETE!” vybízeli je tvorové.

Ujo a Boaz se rozešli poté, co Ujo dočasně pozbyl smyslů. Ujo se pokusil Boaze zavraždit. Boaz přinesl do vesmírné lodi harmonium, které bylo ve všem všudy stejné jako všechna ostatní harmonia, a řekl: “Není to roztomilý klučina, Ujo?”

Ujo se vrhl Boazovi po krku.

Ujo byl nahý, když našel psí stopy. Lišejníkově zelená uniforma a černé fíbrové boty marťanské přepadové pě­choty se neustálým odíráním o skálu rozpadly nadranc.

Psí stopy Uja nevzrušily. Ujovu duši nenaplnila hudba družnosti ani světlo naděje, když uzřel stopy teplokrevného tvora, když uzřel stopy nejlepšího přítele člověka. A sotva se v něm toho hnulo víc, když se ke stopám psa připojily stopy dobře obutého muže.

Ujo byl se svým prostředím ve válečném stavu. Začal své prostředí pokládat za zlomyslné anebo strašně mizer­ně spravované. Odpovídal na to bojem, bojem jedinými zbraněmi, jež měl po ruce — pasivní rezistencí a otevřený­mi projevy opovržení.

Ujo ve stopách viděl zahajovací tahy další partie pito­mé hry, kterou s ním jeho prostředí míní sehrát. Půjde po těch stopách, ale loudavě, bez všeho vzrušení. Půjde po nich jen proto, že zrovna nemá nic jiného v plánu.

Půjde po nich.

Zjistí, kam vedou.

Postupoval třaslavě a trmácivě. Chudák Ujo notně ztratil na váze a vypadala mu spousta vlasů. Rychle stárl. Oči ho pálily a kostru měl celou rozviklanou.

Ujo se na Merkuru nikdy neholil. Když mu vlasy a vousy vybujely tak, že mu byly na obtíž, ušmikal chomá­če štětin řeznickým nožem.

Boaz se holil denně. Boaz si stříhal vlasy dvakrát za pozemský týden holičskou soupravou z vesmírné lodi.

Boaz, o dvanáct let mladší než Ujo, se v životě necítil líp. Získal v jeskyních Merkuru na váze — a na duševním klidu.

Boazova obytná sluj byla vybavena lůžkem, stolem, dvěma křesílky, boxpytlem, zrcadlem, činkami, magnetofo­nem a fonotékou čítající jedenáct set skladeb.

Boazova obytná sluj byla opatřena dveřmi, kulatým balvanem, kterým mohl zahradit ústí sluje. Dveře byly nut­né, protože harmonia viděla v Boazovi Boha Všemohoucí­ho. Vyhledávala ho podle tlukotu jeho srdce.

Kdyby spal při otevřených dveřích, probouzel by se zavalen statisíci svých obdivovatelů. Stáhli by se, jen kdy­by jeho srdce přestalo bít.

Boaz byl tak jako Ujo nahý. Boty však stále měl. Jeho boty z pravé kůže byly k neroztrhání. Pravda — Ujo ušel sto kilometrů na jeden Boazův, ale Boazovy boty nebyly jen k neroztrhání. Vypadaly jako zbrusu nové.

Boaz je pravidelně čistil, krémoval a leštil.

Právě teď je leštil.

Dveře jeho sluje byly zataraseny balvanem. Byla tam s ním pouze čtyři jeho oblíbená harmonia. Dvě měl obtočená kolem nadloktí. Jedno mu lnulo ke stehnu. Čtvrté, ještě nedospělé harmonium, dlouhé necelých deset centi­metrů, bylo přisáté ke spodku Boazova zápěstí, živilo se Boazovým pulsem.

Když Boaz našel harmonium, které si zamiloval víc než jiná, tohle s ním dělal — krmil tvora svým pulsem.

“Líbí se ti to?” říkal v duchu blaženému harmoniu. “Není to príma?”

Jakživ se necítil líp fyzicky, jakživ se necítil líp dušev­ně, jakživ se necítil líp duchovně. Byl rád, že se s Ujem rozešli, protože Ujo pořád všechno překrucoval, až se na­konec mohlo zdát, že každý, kdo je šťastný, je vlastně hloupý nebo praštěný.

“Co k tomu toho člověka vede?” ptal se Boaz v duchu malého harmonia. “Co si myslí, že získá, ve srovnání s tím, co odmítá? Není divu, že vypadá nemocně.”

Boaz zavrtěl hlavou. “Mockrát jsem ho přesvědčoval, aby si vás víc všímal, kamarádi, ale vždycky ho to akorát rozčílilo. Rozčilování nikam nevede.

Nevím, co se děje,” řekl Boaz v duchu, “a nejsem asi dost chytrej, abych to pochopil, kdyby mi to chtěl někdo vysvětlit. Vím jen tolik, že nás někdo nebo něco o moc chytřejší než my nějak zkouší, a já nemůžu dělat nic jinýho, než se chovat přátelsky, všecko brát s klidem a snažit se co nejvíc si užít, dokavaď to neskončí.”

Boaz přikývl. “To je moje filozofie, kamarádi,” řekl harmoniím přisátým k jeho tělu. “A jestli se nepletu, tak vaše taky. Možná že právě proto spolu tak dobře vychází­me.”

Špička boty z pravé kůže, kterou Boaz leštil, se třpyti­la jako rubín.

“Chlapi — no tak, chlapi, chlapi, chlapi,” řekl Boaz sám k sobě, pohlížeje do rubínu. Když leštil boty, namlou­val si, že vidí v rubínech jejich špiček nejrůznější věci.

Zrovna teď viděl Boaz v rubínu Uja, jak škrtí ubohé­ho Stonyho Stevensona u kamenného kůlu na železné pře­hlídkové pláni na Marsu. Hrůzný obraz nebyl náhodnou rozpomínkou. Byl to klíčový bod Boazova vztahu k Ujovi. “Nech si svý pravdy pro sebe,” řekl Boaz v duchu, “a já si nechám svoje.” Byla to prosba, kterou už k Ujovi vznesl několikrát.

Tuhle prosbu vymyslel Boaz a její význam byl násle­dující: Ujo měl přestat Boazovi sdělovat pravdy o harmo­niích, protože Boaz harmonia miloval a protože Boaz byl natolik laskavý, že se také neoháněl pravdami, které by Uja činily nešťastným.

Ujo nevěděl, že svého přítele Stonyho Stevensona za­škrtil. Ujo se domníval, že si Stony někde ve vesmíru stále blahobytně žije. Ujo žil ze snů o znovushledání se Stonym. Boaz byl natolik laskavý, že pravdu před Ujem tajil, třebas měl někdy chuť praštit jí Uja přímo mezi oči. Hrůzný obraz v rubínu se rozplynul. “Ano, Pane,” řekl Boaz ve svých myšlenkách. Dospělé harmonium na Boazově levém nadloktí se zavrtělo.

“Prosíš starýho Boaze o koncert?” zeptal se v duchu Boaz tvora. “To mi chceš říct? Chceš říct: ‚Starej Boazi, nechci vypadat jako nevděčník, protože já dobře vím, jaká je to čest, sedět tak blízko tvýho srdce. Ale pořád myslím na svý kamarády tam venku a pořád je mi líto, že přichá­zejí zkrátka!‘ To bys chtěl říct?” řekl Boaz v duchu. “Chceš říct: ‚Prosím pěkně, táto Boazi — uspořádej pro ty chudá­ky venku koncert!‘ To mi chceš říct?”

Boaz se usmál. “Nemusíš mi lichometit,” řekl harmo­niu.

Malé harmonium na jeho zápěstí se stáhlo, opět se napřímilo. “A co ty mi chceš říct?” zeptal se ho Boaz. “Chceš říct: ‚Strejčku Boazi — tvůj puls je ažaž pro takový mrně, jako jsem já. Strejčku Boazi — prosím tě, zahraj nám nějaký hezký, sladký, lehce stravitelný kousek?‘ To chceš říct?”

Boaz obrátil svou pozornost k harmoniu na pravé paži. Tvor se ani nepohnul. “Nejsi ty nějakej tichošlápek?” zeptal se v duchu Boaz tvora. “Moc toho nenapovídáš, ale pořád se ti hlavou něco točí. Počítám, že si myslíš, že je ten starej Boaz pěknej pacholek, když vám bez přestání ne­pouští hudbu, co?”

Harmonium na levé paži se znovu zavrtělo. “Co to povídáš?” řekl Boaz v duchu. Naklonil hlavu a předstíral, že naslouchá, ačkoli vzduchoprázdnem, v němž se nachá­zel, žádné zvuky cestovat nemohly. “Říkáš: ,Prosím tě, krá­li Boazi, zahraj nám Předehru 1812?!” Boaz se zatvářil otřeseně a pak přísně. “Když vám něco šmakuje víc než co jinýho,” řekl v duchu, “tak to ještě neznamená, že vám to taky svědčí.”

 

Badatelé, kteří se obírají marťanskou válkou, často žasnou nad zvláštní nevyrovnaností Rumfoordových vá­lečných příprav. V některých ohledech byly jeho plány hrozně odbyté. Tak například boty, které vydal prostým vojínům, byly přímo satirou na pomíjivost chatrně sklou­bené marťanské společnosti — společnosti, jejímž jediným smyslem bylo zničit sjednocením obyvatel Země samu sebe.

Na druhou stranu ve fonotékách, které Rumfoord pro rotní mateřské lodi vybíral osobně, nacházíme velký kul­turní pokladek — pokladek který jakoby byl připraven pro monumentální civilizaci, jež potrvá tisíce pozemských let Říká se, že Rumfoord věnoval těmto hudebním kni­hovnám více času než dělostřelectvu a polní zdravotní službě dohromady.

Jak praví anonymní bonmot: “Marťanská armáda při­stála s třemi sty hodinami nepřetržité hudby a nevydržela ani tak dlouho, aby vyslechla do konce Minutový valčík.”

Vysvětlení bizarního důrazu na hudbu na palubách marťanských mateřských lodí je prosté: Rumfoord byl vážnou hudbou posedlý — kteréžto posedlosti mimocho­dem propadl až poté, co byl chronosynklastickým infundibulem rozprostřen časem a prostorem.

Harmonia v jeskyních Merkuru byla také posedlá vážnou hudbou. Dlouhá staletí se živila jediným drženým tónem písně Merkuru. Když jim dal Boaz poprvé ochutnat hudby, což bylo náhodou Svěcení jara, někteří tvorové ze­mřeli v extázi.

Mrtvé harmonium je scvrklé a oranžové v bledě žlu­tém světle jeskyní Merkuru. Mrtvé harmonium vypadá jako sušená meruňka.

Při této první příležitosti, která neměla být koncertem pro harmonia, stál magnetofon na podlaze vesmírné lodi. Tvorové, kteří zemřeli v extázi, byli v přímém styku s ko­vovým pláštěm lodi.

Boaz nyní, po dvou a půl letech, názorně předvedl, jak správně uspořádat koncert pro harmonia, aniž je při­tom zabil.

Boaz vzal magnetofon a vybrané hudební nahrávky a vyšel ze své obytné sluje. V chodbě za dveřmi stála dvě hliníková žehlicí prkna. Na nohou měla natažené fíbrové botky. Žehlicí prkna stála dva metry od sebe a mezi nimi se klenula nosítka z hliníkových trubek a plátna z lišejní­kových vláken.

Boaz položil magnetofon doprostřed nosítek. Smys­lem tohoto opatření bylo zeslabovat, zeslabovat a zeslabo­vat vibrace z magnetofonu. Než vibrace dosáhly kamenné podlahy, musely se prodrat netečným plátnem nosítek, je­jich madly, žehlicími prkny a konečně fíbrovými botkami na nohách žehlicích prken.

Zeslabení bylo nutné z bezpečnostních důvodů. Zaru­čovalo, že žádné harmonium nedostane smrtelnou dávku hudby.

Boaz teď vložil do magnetofonu pásku a uvedl ho do chodu. Při koncertu bude u přístroje držet stráž. Jeho po­vinností bylo dohlížet, aby se žádný tvor nepřiplížil moc blízko k přístroji. Když se některý tvor připlížil moc blíz­ko, bylo jeho povinností odloupnout tvora ze stěny nebo z podlahy, vyplísnit ho a znovu připlácnout na stěnu o sto nebo i víc metrů dále.

“Jestli nebudeš mít trochu rozumu,” říkal v duchu ta­kovému hazardem, “skončíš navždycky tady na bidýlku.”

Ve skutečnosti měli i tvorové přenesení sto metrů od magnetofonu dost a dost hudby k snědku.

Stěny jeskyně byly dokonce tak mimořádně vodivé, že lehké záchvěvy Boazových koncertů doléhaly skrze skálu až k harmoniím na jeskynních stěnách vzdálených několik kilometrů.

Ujo, kterého vedly stopy stále hlouběji a hlouběji do nitra jeskyň, poznal z chování harmonií, že Boaz pořádá koncert. Sestoupil do teplých spodních chodeb, kde bylo harmonií jako naseto. Jejich pravidelný vzorek střídavě žlutých a akvamarínových kosodélníků se rozpadával — degeneroval do zubatých shluků, světelných vírů a hromoklínů. Nutila je k tomu hudba.

Ujo odložil na zem svůj ranec a pak se natáhl k odpo­činku sám.

Ujo snil o jiných barvách než o žluté a akvamarínové. Potom snil o tom, že na něj za příštím ohbím chodby čeká jeho dobrý přítel Stony Stevenson. Jeho mysl ožila slovy, která si se Stonym vymění, až se potkají. Ujova mysl pro jméno Stony Stevenson pořád ne a ne najít tvář, ale na tom zas tolik nezáleželo.

“Tomu říkám správná dvojka,” řekl Ujo sám k sobě. Chtěl tím říct, že ruku v ruce se Stonym budou nepřemoži­telní.

“Dej na mě,” řekl s uspokojením Ujo sám k sobě, “že chtějí tuhle dvojku za každou cenu udržet od sebe. Ale jestli se jednou starej Stony a starej Ujo dají zase dohro­mady, tak ať si nás nepřejou. Až se starej Stony a starej Ujo dají dohromady, může se stát všecko a nebude to po­prvé.”

Starý Ujo se uchichtl.

Lidé, kteří se měli bát Ujova a Stonyho znovushledání, byli lidé z těch velkých, krásných domů vysoko nahoře. Ujova představivost za ty tři roky letmý pohled na zdánli­vé budovy pořádně nafoukla. Ve skutečnosti to byly jed­nolité, mrtvé, třeskutě ledové krystaly. Ujova představi­vost si teď byla jistá, že v těch domech bydlí vládci všeho tvorstva. Byli to Ujovi a Boazovi a možná i Stonyho žalář­níci. Experimentovali s Ujem a Boazem v jeskyních. Sklá­dali poselství z harmonií. Harmonia sama neměla s posel­stvími nic společného.

Tohle všechno věděl Ujo zcela určitě.

Ujo věděl zcela určitě ještě mnoho dalších věcí. Věděl dokonce, jak jsou ty domy nahoře zařízené. Nábytek ne­měl nohy. Plul prostě ve vzduchu, nadnášen magnetickou silou.

A ti lidé nikdy nepracovali a nikdy se ničím netrápili.

Ujo je nenáviděl.

Harmonia také nenáviděl. Odloupl ze stěny harmoni­um a přetrhl je vedví. Okamžitě se scvrklo — a zoranžovělo.

Ujo připleskl dvoudílnou mrtvolku na strop. A jak tak vzhlédl ke stropu, uviděl tam nové poselství. Poselství se pod vlivem hudby rozpadalo. Ale pořád bylo čitelné.

Poselství Ujovi pěti slovy sdělovalo, jak spolehlivě, snadno a rychle uniknout z jeskyní. Když se mu tak dosta­lo rozluštění hádanky, kterou se mu za celé tři roky nepo­dařilo rozluštit, musel přiznat, že to byla opravdu jednodu­chá a férová hádanka.

Ujo se řítil dolů jeskyněmi, až přitrhl na Boazův kon­cert pro harmonia. Ujo byl z té velké noviny celý divý, oči navrch hlavy. Ve vzduchoprázdnu ale mluvit nemohl, a tak odtáhl Boaze do vesmírné lodi.

Tam pak, v hutné atmosféře kabiny, pověděl Ujo Boazovi o poselství, které znamenalo únik z jeskyní.

Teď byla řada na Boazovi, aby dal průchod své lho­stejnosti. Boaze dokázalo vzrušit sebemenší zdání inteli­gence ze strany harmonií — ale když teď vyslechl novinu, že má být ze svého vězení vysvobozen, projevil Boaz zvláštní odměřenost.

“Hmm — to tedy vysvětluje to druhé poselství,” řekl tiše Boaz.

“Jaké druhé poselství?” zeptal se Ujo.

Boaz zdvihl ruce, aby popsal poselství, které se objevilo na stěně u jeho příbytku před čtyřmi pozemskými dny. “Říkalo: ‚BOAZI, NEODCHÁZEJ!‘” řekl Boaz. Plaše sklo­pil oči. “‚MILUJEME TĚ, BOAZI.‘ Takhle to tam stálo.”

Boaz spustil ruce k bokům a otočil se, jako by se odvracel od nesnesitelné krásy. “Musel jsem se usmát,” řekl, “když jsem to viděl. Koukal jsem na ty roztomilý, hodný brášky na stěně a říkal jsem si: ‚Kluci — jak by se moh starej Boaz odsud dostat? Starej Boaz tady bude tr­čet ještě pěkně dlouho!‘”

“Je to past!” řekl Ujo.

“Co že je to?” řekl Boaz.

“Past!” řekl Ujo. “Léčka, která nás tady má zadržet!”

Na stole před Boazem ležel otevřený comics Pípálek a Silvestr. Boaz Ujovi hned neodpověděl. Místo toho pro­listoval potrhaným sešitkem. “Taky si myslím,” řekl koneč­ně.

Ujo přemýšlel o té bláznivé prosbě ve jménu lásky. A pak udělal cosi, co už hodně dlouho neudělal. Zasmál se. Viděl v tom hysterické zakončení děsivého snu — v tom, že by nemyslící membrány na stěnách mluvily o lásce.

Boaz zničehonic Uja popadl, zatřásl vyschlými kostmi chudáka Uja. “Byl bych rád, Ujo,” řekl napjatě Boaz, “kdy­bys mě nechal, ať si o tom poselství, že mě milujou, myslím svoje. Chci ti říct —” řekl, “víš —” řekl, “tobě to možná nedává smysl. Chci ti říct —” řekl, “víš —” řekl, “že není zapotřebí, abys o tom tak či onak mluvil. Chci ti říct,” řekl, “víš — řekl, “že těmhle zvířátkům nemusíš zrovna fandit. Nemusíš je mít rád, nebo jim rozumět, nebo se o nich bavit Chci ti říct —” řekl Boaz, “víš —” řekl Boaz, “to poselství nebylo pro tebe. Mně vzkázali, že mě milujou. Tebe se to netýká.”

Nechal Uja Ujem, obrátil zas pozornost ke kresleným obrázkům. Jeho široká, hnědá, svalnatá záda Uja překva­pila. Ujo si ve svém odloučení lichotil, že si po tělesné stránce s Boazem v ničem nezadá. Teď viděl, jak dojemný to byl klam.

Svaly na Boazových zádech klouzaly jeden po druhém v pomalém rytmu, který byl kontrapunktem rychlých pohybů jeho prstů obracejících stránky. “Když toho tolik víš o pastích a léčkách” řekl Boaz, “jak můžeš vědět, že nás nečeká nějaká horší past, když odsud odletíme?”

Než mu Ujo mohl odpovědět, vzpomněl si Boaz, že nechal magnetofon hrát a že harmonia zůstala bez dozoru.

“Nikdo je nehlídá!” vykřikl. Opustil Uja, běžel zachra­ňovat harmonia.

Když byl Boaz pryč, Ujo spřádal plány, jak loď pře­vrátit vzhůru nohama. To bylo řešení hádanky, jak se odtud dostat. To bylo to, co mu řekla harmonia na stropě jeskyně:

UJO, OBRAŤ LOĎ VZHŮRU NOHAMA.

Nápad obrátit loď vzhůru nohama byl samosebou správný. Orientační čidla lodi byla na jejím dně. Převráce­na vzhůru nohama mohla loď, aby se dostala z jeskyně, uplatnit touž lehkou grácii a inteligenci, s jakou se dostala dovnitř.

Než se Boaz vrátil, měl Ujo díky silnému rumpálu a slabému tahu přitažlivosti v jeskyních Merkuru loď pře­vrácenou. Ke zpáteční cestě zbývalo už jen stisknout tla­čítko start. Převrácená loď by párkrát drcla do podlahy jeskyně, ale potom by se vzdala a v domnění, že podlaha je strop, by se dala na ústup.

V domnění, že klesá dolů, by stoupala soustavou ko­mínů vzhůru. A v domnění, že hledá nejhlubší možnou díru, by nakonec nevyhnutelně nalezla cestu ven.

Díra, kterou by nakonec nalezla, by byla bezedná, neomezená jáma vesmírné věčnosti.

Boaz vstoupil do převrácené lodi s plnou náručí mrt­vých harmonií. Nesl plnou náruč čehosi jako sušených me­runěk. Nevyhnutelně jich několik utrousil. A jak se skláněl, aby je pokorně posbíral, trousil další.

Po tvářích mu tekly slzy.

“Vidíš?” řekl Boaz. Zkormouceně zuřil sám na sebe. “Vidíš, Ujo?” řekl. “Vidíš, jak to dopadá, když člověk jen tak uteče a zapomene?”

Boaz potřásl hlavou. “To ještě nejsou všichni,” řekl. “To nejsou zdaleka všichni.” Našel prázdný kartón, od lí­zátek. Uložil do něj mrtvolky harmonií.

Napřímil se, ruce v bocích. A stejně jako Ujo žasl nad Boazovou tělesnou kondicí, tak teď užasl nad Boazovou důstojností.

Když se Boaz napřímil, byl z něho moudrý, skromný, plačící hnědý Herkules.

Ujo si proti tomu připadal pohublý, vykořeněný a ne­důtklivý.

“Rozdělíš to sám, Ujo?” řekl Boaz.

“Co bych měl rozdělovat?” řekl Ujo.

“Prďáky, jídlo, pití, bonbóny,” řekl Boaz.

“Ty to chceš dělit?” řekl Ujo. “Panebože — vždyť toho máme dost na nějakých pět set let.” O rozdělení zá­sob dosud nepadlo ani slovo. V ničem nedostatkem netr­pěli a v ničem jim také nedostatek nehrozil.

“Půlku si toho vezmeš na cestu a půlku mi necháš tady,” řekl Boaz.

“Nechám tady?” řekl nevěřícně Ujo. “Ty — ty přece poletíš se mnou, ne?”

Boaz zdvihl svoji velkou pravici, což bylo jemné ges­to žádosti o ticho, gesto učiněné vznešenou lidskou bytos­tí. “Nech si svý pravdy pro sebe, Ujo,” řekl Boaz, “a já si nechám svoje.” Otřel si zápěstím slzy.

Ujo tuto prosbu nikdy nedokázal oslyšet. Naháněla mu strach. Nějaká část mysli ho varovala, že Boaz neblufuje, že Boaz opravdu zná o Ujovi pravdu, která by ho rozmetala na kusy.

Ujo otevřel ústa a zase je zavřel.

“Přijdeš a sdělíš mi ohromnou novinu,” řekl Boaz. “‚Boazi —‘ povídáš, ‚budeme zase svobodný!‘ A já se celej rozruším a všeho nechám a chystám se bejt svobodnej.

A znova a znova si opakuju, že budu svobodnej,” řekl Boaz, “a pak si snažím představit, jaký to bude, a vidím jenom samý lidi. Postrkují mě semhle, postrkují mě tamhle — a nic jim není vhod a jsou pořád naštvanější a naštvanější, poněvadž nedokážou bejt z ničeho šťastný. A hulá­kají na mě, protože já je šťastnejma neudělám, a znova se jen strkáme a přetahujeme.

A pak si najednou,” řekl Boaz, “vzpomenu na všecky ty praštěný zvířátka, kterejm jsem tak snadno rozdával štěstí svou hudbou. A jdu za nima a najdu jich tisíce ležet mrtvejch jen proto, že na ně Boaz dočista zapomněl, když se tak rozrušil, že zas bude svobodnej. A každej z těch zmařenejch životů jsem moh zachránit, jen kdybych byl myslel na to, na co jsem měl.

A pak si řeknu,” řekl Boaz, “‚Nikdás nebyl lidem k ni­čemu dobrej a lidi nikdá nebyli k ničemu dobrý tobě. Tak proč chceš bejt svobodnej v tý lidský tlačenici?‘

A najednou jsem věděl, co ti řeknu, Ujo, až se sem vrátím,” řekl Boaz.

Boaz to teď řekl:

“Našel jsem místo, kde můžu konat dobro, aniž bych přitom ubližoval, a to dobro, který dělám, je vidět a oni to taky viděj a milujou mě, Ujo, z celýho srdce mě milujou. Našel jsem domov.

A až tady dole jednoho krásnýho dne zhebnu,” řekl Boaz, “budu si aspoň moct říct: ‚Boazi — postaral ses, aby milióny životů stály za prožití. Jaktěživo nerozdal nikdo tolik radosti. Nemáš jedinýho nepřítele v celičkým vesmí­ru.‘” Boaz se proměnil ve svou vlastní milující mámu a tátu, které nikdy nepoznal. “A teď spinkej,” řekl sám sobě, představuje si, jak leží na kamenné smrtelné posteli v hloubi jeskyně. “Jsi hodnej kluk, Boazi,” řekl. “Dobrou noc.”

Kapitola 10

Věk zázraků

 

“Ó Nejvyšší Pane, Stvořiteli kosmu, Roztočiteli galaxií, Duše elektromagnetických vln, Vdechovači a Vydechovači nepředstavitelných spoust vzduchoprázdna, Plivači ohně a kamení, Žertéři s tisíciletími — co bychom pro Tě mohli učiniti, co bys Ty sám neučinil pro sebe oktiliónkrát lépe? Nic. Co bychom mohli říci nebo učiniti, aby to Tebe zaujalo? Nic Ach, lidstvo, jásej nad apatií našeho Stvořitele, neboť nás konečně činí svobodnými a pravdomluvnými a důstojnými. Žádný bloud jako Malachi Constant již nemaže poukázat ke směšné sou­hře šťastné náhody a říci: ‚Někdo tam nahoře mě má rád.‘ A žádný tyran již nemůže říci: ,Bůh si přeje, aby se to či ono stalo, a každý, kdo nenapomáhá, aby se to či ono stalo, stojí proti Bohu. Ó Nejvyšší Pane, jak nádher­nou zbraní jesti Tvá apatie, kteroužto jsme vytasili a mocně jí máchli a udeřili, a ajta: Všechna pompa, jež nás tak často zotročovala či přiváděla do blázince, u no­hou nám leží sklána!”

REVEREND C. HORNER REDWINE

 

Bylo úterní odpoledne. Na severní polokouli Země bylo jaro.

Země byla zelená a zmáčená. Pozemský vzduch byl zdraví prospěšný a výživný jako smetana.

Nevinnost dešťů spadajících na Zemi bylo možno chutnat jazykem. Chuť nevinnosti byla lahodně ostrá.

Země byla teplá.

Povrch Země se vzdouval a kypěl plodným nepoko­jem. Země byla nejplodnější v končinách, kde se nejvíc dařilo smrti.

Lahodně ostrý déšť spadal na zelenou plochu, kde se velice dařilo smrti. Spadal na novosvětský vesnický hřbi­tov. Hřbitov se nacházel ve West Barnstable na mysu Tresky, Massachusetts, USA. Hřbitov byl plný, všechen prostor mezi zemřelými přirozenou smrtí těsně vycpán těly padlých v čestné válce. Marťané a Pozemšťané leželi bok po boku.

Na světě nebylo země, na jejíchž hřbitovech by bok po boku nebyli pohřbeni Pozemšťané s Marťany. Na světě nebylo země, kde by se nestrhla větší či menší bitva války veškeré Země proti útočníkům z Marsu.

Vše bylo odpuštěno.

 

Všichni živí si byli bratry a všichni mrtví ještě víc.

Kostel, který dřepěl mezi náhrobními kameny jako zmoklá slepice blbouna nejapného, byl v různých dobách presbyteriánský, kongregační, unitářský a univerzálně apokalyptický. Nyní byl chrámem církve Naprosto Lhos­tejného Boha.

Na hřbitově stál jakýsi od pohledu divý muž a kochal se smetanovým vzduchem, zelení a mokrem. Byl takřka nahý a jeho modročerný plnovous a vlasy byly zkroucené, dlouhé a protkané šedí. Jeho jediným šatem byla bederní rouška z francouzských klíčů a měděného drátu.

Rouška zakrývala jeho hanbu.

Po hrubých lících mu stékal déšť. Zaklonil hlavu, aby se napil. Spočinul rukou na náhrobním kameni, spíš aby jej pocítil pod rukou, než aby se o něj opřel. Byl zvyklý dotý­kat se kamenů — drsných, suchých kamenů. Ale mokrých kamenů, kamenů porostlých mechem, kamenů otesaných a popsaných lidskou rukou — takových kamenů se už dlouho, předlouho nedotýkal.

Pro patria stálo na kameni, kterého se dotýkal.

Tím mužem byl Ujo.

Vrátil se z Marsu a z Merkuru domů. Jeho vesmírná loď sama přistála v lesíku vedle hřbitova. Naplňoval ho nerozvážný, rozcitlivělý vztek člověka, který krutě zmařil svůj život.

Ujo byl čtyřicet tři let stár.

Měl všechny důvody zchátrat a zemřít.

Při životě ho drželo pouze jediné přání, spíš mechanické než cituplné. Chtěl se znovu shledat s Běličkou, svou družkou, s Chronem, svým synem, a se Stony Stevensonem, svým nejlepším a jediným přítelem.

 

Reverend C. Horner Redwine stál toho deštivého úterního odpoledne na kazatelně svého kostela. Nikdo jiný v kostele nebyl. Redwine vystoupil na kazatelnu pro­to, aby dosáhl co nejhlubšího štěstí. Za nepříznivých okol­ností nejhlubšího štěstí nedosahoval. Dosahoval nejhlubší­ho štěstí pouze za mimořádně šťastných okolností — ne­boť byl všemi milovaným kazatelem víry, která nejen sli­bovala, ale také konala zázraky.

Jeho kostel, První westbarnstableský chrám Naprosto Lhostejného Boha, nesl ještě vedlejší název: Stánek znave­ného Vesmírného tuláka. Vedlejší název ospravedlňovalo následující proroctví: že jednoho dne zavítá do Redwinova kostela osamělý opozdilec z marťanské armády.

Kostel byl na ten zázrak přichystán. Do hrubě tesané­ho dubového sloupu za kazatelnou byl zaražen ručně ko­vaný železný křovák. Sloup podpíral mohutný trám, který tvořil střešní vaznici. A na hřebu viselo ramínko posázené polodrahokamy. A na ramínku viselo kompletní oblečení v průhledném plastikovém pytli.

Proroctví dělo, že znavený Vesmírný tulák bude nahý, že mu přichystané oblečení padne jako ulité. Oblek byl střižený tak, aby padl jako ulitý jen tomu pravému. Byl jednodílný, citrónově žlutý, pogumovaný, zapínal se na zip a byl ideálně přiléhavý.

Nebyl to oděv podle poslední módy. Byl to speciální výtvor, který měl dodat zázraku většího lesku.

Na zádech a na prsou měl oděv velké oranžové otaz­níky. Naznačovaly, že Vesmírný tulák nebude vědět, kdo je.

Nikdo nebude vědět, kdo to je, dokud jméno Vesmír­ného tuláka neodhalí světu Winston Niles Rumfoord, hla­va vší církve Naprosto Lhostejného Boha.

Znamením příchodu Vesmírného tuláka mělo být šílené vyzvánění kostelního zvonu, který rozhoupá Redwine.

Šílené vyzvánění zvonu mělo vesničany přivést do ex­táze. Vesničané měli všeho nechat, smát se, plakat, přiběh­nout.

Členové westbarnstableského dobrovolného hasič­ského sboru mezi věřícími Redwineovy církve natolik pře­vládali, že měla přijet i jejich hasičská stříkačka, coby jedi­né alespoň trochu slavnostní vozidlo hodné Vesmírného tuláka.

 

K bláznivé radosti znovu se mělo připojit vytí popla­chové sirény na střeše hasičské zbrojnice. Jedno zavytí si­rény ohlašovalo luční nebo lesní požár. Dvě zavytí ohlašo­vala požár domu. Tři zavytí ohlašovala záchrannou akci. Deset zavytí mělo ohlásit příchod Vesmírného tuláka.

Špatně těsnícím okenním rámem prosakovala voda. Voda zatékala pod uvolněný střešní došek, prokapávala škvírou a zůstávala viset v třpytivých krůpějích na trámu nad Redwineovou hlavou. Dobrý déšť smáčel zvon z dílny Paula Revera v kostelní věži, stékal po provaze zvonu, zkrápěl dřevěnou loutku přivázanou na konci provazu, skapával z nohou loutky, vytvářel kaluž na kamenné dlaž­bě věže.

Loutka měla svůj náboženský význam. Byla symbo­lem odpudivého způsobu života, který už vymizel. Říkalo se jí Malachi. Nebylo domu či pracoviště věřícího Redwi­neovy církve, kde by někde nevisel Malachi.

Malachi mohl být pověšen toliko jediným způsobem. Za krk. Použito mohlo být toliko jediného uzlu, a to katovské smyčky.

A déšť z nohou Redwineova Malachiho na konci pro­vazu zvonu skapával.

Přešlo chladné jaro skřítků a krokusů.

Přešlo zkřehlé a sychravé jaro víl a narcisů.

Nadešlo jaro lidstva a květy šeříkových loubí před Redwineovým kostelem spadaly k zemi, těžké jak vinné hrozny.

Redwine naslouchal dešti a představoval si, že déšť promlouvá řečí středověkých bardů. Pronášel nahlas slo­va, která podle jeho představy říkal déšť, pronášel je me­lodicky, v téže zvukové rovině jako déšť.

 

Když dešč dubna prší z oblaka,
kdež suchota jest marce taká,
korienky sladkým vínem omievá,
z kterých přečistá múka se rodievá —

 

Z trámu nad jeho hlavou skápla lesklá krůpěj, rozcákla se na levém skle Redwineových brýlí a zvlhčila jeho jablkovou líc.

Čas byl k Redwineovi laskavý. Jak tu stál na kazatel­ně, vypadal jako ruměný, obrýlený vesnický kluk, ačkoli mu bylo čtyřicet devět. Zdvihl ruku, aby si otřel zmáčenou tvář, a rozchřestil modrý plátěný pytlík s olověnými broky, který měl přivázán k zápěstí.

Podobné pytlíky s broky měl na kotnících u nohou a na druhém zápěstí a z ramen mu visely na řemenech dvě těžké železné desky — jedna na prsou a druhá na zádech.

Tato závaží byla jeho handicapy na závodní dráze života.

Nosil celkem čtyřiadvacet kilogramů — a nosil je rád. Silnější člověk by nosil více, slabší člověk by nosil méně. Každý silný věřící Redwineovy církve přijímal své handi­capy s radostí, hrdě je všude nosil.

I nejslabší a nejponíženější museli konečně uznat, že životní závod je spravedlivý.

Tekuté melodie deště podmalovávaly jakýkoli před­nes v prázdném kostele tak krásně, že Redwine recitoval dále. Tentokrát recitoval slova, která napsal Winston Niles Rumfoord, pán Newportu.

Text, který Redwine za sborového doprovodu deště recitoval, napsal pán Newportu, aby blíže vymezil své po­stavení vzhledem ke svým duchovním, postavení svých du­chovních vzhledem k jejich ovečkám a postavení jednoho každého vzhledem k Bohu. Redwine text předčítal svým ovečkám vždy o první neděli každého měsíce.

“‚Nejsem vaším otcem,‘” řekl Redwine. “‚Zvěte mě raději bratrem. Nejsem však vaším bratrem. Zvěte mě ra­ději synem. Nejsem však vaším synem. Zvěte mě raději psem. Nejsem však vaším psem. Zvěte mě raději blechou v kožichu vašeho psa. Nejsem však blechou. Zvěte mě ra­ději baktérií blechy vašeho psa. Jako baktérie blechy vaše­ho psa vám dychtím sloužit ze všech svých sil, tak jako jste vy ochotni sloužit Bohu Všemohoucímu, Stvořiteli vesmí­ru.‘”

Redwine spráskl ruce, zabíjeje imaginární blechu obsypanou baktériemi. O nedělích zabíjela blechu unisono celá obec.

Z trámu skápla další rozechvělá krůpěj, opět smočila Redwineovu tvář. Redwine pokývl hlavou na znamení vlídných díků oné krůpěji, kostelu, míru, pánu Newportu, Zemi, Bohu, který nedbá, všemu.

Sestoupil z kazatelny a olověné kuličky v jeho pytlí­cích se s majestátním šplícháním začaly přelévat ze strany na stranu.

Prošel uličkou mezi lavicemi a vstoupil pod oblouk věže. Zastavil se u louže pod provazem zvonu, zdvihl oči, aby odhalil, kudy se voda dostala dolů. Usoudil, že je to půvabná cesta pro jarní déšť. Jestliže bude kostel někdy přestavovat, musí se postarat, aby tato cesta podnikavým kapkám deště zůstala otevřená.

Hned za klenutím věže byla další klenba, listnatá, klenba šeříků.

Redwine vešel pod tuto druhou klenbu, spatřil ves­mírnou loď jako velký puchýř v lesíku, spatřil na svém hřbitově nahého, zarostlého Vesmírného tuláka.

Redwine vzkřikl radostí. Rozběhl se zpátky do koste­la a škubal za provaz zvonu a houpal se na něm jako ožraly šimpanz. V ohlušujícím dunění zvonů uslyšel Red­wine slova, která podle předpovědí pána Newportu měly všechny zvony zpívat.

“NENÍ PEKLO!” bimbal zvon —”NENÍ PEKLO, NENÍ PEKLO!”

Uja zvon vyděsil. Zněl mu jako zlostný, vystrašený zvon a Ujo se rozběhl zpátky ke své lodi, a jak se drápal přes kamennou zeď, ošklivě si rozsekl holeň. Když za se­bou zavíral dveře přetlakové komory, uslyšel vytí sirény odpovídající zvonu.

Ujo si myslel, že je Země dosud ve válce s Marsem a že siréna a zvon na něho přivolávají nenadálou smrt. Stiskl tlačítko start.

Automatický navigátor ihned nereagoval, ale pustil se do přitroublé, bezvýsledné debaty se sebou samým. Doha­dování skončilo tím, že se navigátor zase vypnul.

Ujo znovu stiskl tlačítko start. Tentokrát se o ně opřel patou, aby nevyskočilo.

A znovu se navigátor hloupě dohadoval sám se sebou a pokoušel se vypnout. Když zjistil, že se vypnout nemůže, vypustil špinavě žlutý čmoud.

Čmoud se stal rychle hustým a jedovatým, takže byl Ujo nucen spolknout prďák a znovu uplatnit Schliemannovo dýchání.

Potom pilot-navigátor vyloudil dlouhý, bušivý var­hanní tón a zesnul navěky.

Teď už odlet nepřicházel v úvahu. Když zemřel pilot-navigátor, zemřela celá vesmírná loď.

Ujo prošel čmoudem k průzoru — vyhlédl ven. Uviděl hasičskou stříkačku. Hasičská stříkačka si pro­rážela křovím cestu k lodi. Stříkačky se rukama nohama drželi muži, ženy a děti — promáčení deštěm a zachvácení extází.

Před hasičskou stříkačkou kráčel reverend C. Horner Redwine. V jedné ruce nesl citrónově žlutý oblek v prů­hledném plastikovém pytli. V druhé ruce držel čerstvě uříznutou snítku šeříku.

Ženy posílaly Ujovi průzorem hubičky, zdvihaly svá dítka, aby popatřila na svatoslavného muže uvnitř. Muži stáli kolem hasičské stříkačky, provolávali Ujovi slávu, provolávali slávu jeden druhému, provolávali slávu všem. Řidič nechal silný motor střílet, troubil na klakson, řinčel zvoncem.

Všichni měli nějaké handicapy. Většina handicapů byla očividná — závaží, pytlíky broků, staré rošty z kamen — handicapy omezující tělesné přednosti. Mezi Redwineovými ovečkami bylo však také několik kovaných věří­cích, kteří si zvolili handicapy rafinovanějšího a působivěj­šího druhu.

Byly mezi nimi ženy, jimž se díky pitomé náhodě do­stalo hrůzné přednosti krásy. Zlikvidovaly tuto nepoctivou přednost maškarádou, špatným držením těla, žvýkací gu­mou a příšerným použitím kosmetiky.

Stařec, jehož jedinou předností byl ostříží zrak, si ten­to zrak kazil brýlemi své manželky.

Tmavovlasý mladý muž, jehož bujnou, dravou sexuál­ní přitažlivost nemohlo zakrýt sebehorší oblečení, se han­dicapoval manželkou, které se při pomyšlení na sex obra­cel žaludek.

Manželka tmavovlasého mladého muže, která se prá­vem mohla pyšnit svým univerzitním vzděláním, se handi­capovala manželem, který nečetl nic než comicsy.

Redwineova obec nebyla nijak výjimečná. Nebyla přehnaně fanatická. Na Zemi žily doslova miliardy šťastně sebehandicapovaných lidí.

A co je všechny naplňovalo nezměrným štěstím, bylo to, že už nikdo nemohl ze svých předností těžit na úkor druhých.

Hasiči teď objevili nový způsob, jak dát najevo svou radost. Uprostřed hasičské stříkačky bylo namontováno vodní dělo. Mohlo se otáčet kolem dokola jako kulomet. Hasiči namířili dělo kolmo vzhůru a otevřeli přívod vody. K obloze vyrazila roztřesená, nejistá fontána, a když už nemohla vystoupit výše, rozervaly ji větry na cucky. Vodní cucky se rozlétaly do všech stran: hned zvučně pleskaly o vesmírnou loď, hned kropily samotné hasiče, hned zase smáčely ženy a děti, aby je zprvu polekaly, avšak vzápětí ještě víc rozradostnily.

Že při Ujově uvítání připadla tak významná role vodě, byla čarovná hříčka náhody. Tohle nikdo nenaplánoval. Bylo dokonalé, jak se každý nechal unést tímto svát­kem všeobecného mokra.

Reverend C. Horner Redwine, který si v přilnavé mokrotě svého oděvu připadal nahý jako pohanský lesní bůžek, zašlehal na sklo průzoru snítkou šeříku a pak ke sklu přitiskl obličej.

Výraz obličeje hledícího zpátky na Redwinea nápad­ně připomínal výraz tváře inteligentní opice v zoo. Ujovo čelo bylo hluboce svraštělé a jeho oči přetékaly beznaděj­ným přáním porozumět.

Ujo usoudil, že se nemá čeho bát.

Nicméně nechvátal, aby Redwinea vpustil na palubu.

Konečně přistoupil k přetlakové komoře, odjistil vnitřní a vnější dveře. Ustoupil zpátky a čekal, až někdo jiný strčí do dveří a otevře je.

“Nechte mě k němu vstoupit a pomoci mu do jeho oděvu!” řekl Redwine své obci. “Potom bude váš!”

 

Citrónově žlutý oděv přilnul k Ujovu tělu jako krycí nátěr. Oranžové otazníky přilehly na jeho hruď a záda bez jediné vrásky.

Ujo dosud nevěděl, že se krom něho nikdo na světě takhle neobléká. Domníval se, že podobné oděvy — včet­ně otazníků a všeho ostatního — nosí mnoho lidí.

“Tohle — tohle je Země?” zeptal se Ujo Redwinea.

“Ano,” řekl Redwine. “Mys Tresky, Massachusetts, Spojené státy americké, Bratrství člověka.”

“Díky Bohu!” řekl Ujo.

Redwine zdvihl kriticky obočí. “Proč?” řekl.

“Prosím?” řekl Ujo.

“Proč díky Bohu?” řekl Redwine. “Nedbá, co se s vámi děje. Nehnul ani prstem, aby vás sem bezpečně a ve zdraví dopravil, stejně jako by nehnul prstem, aby vás zabil.” Zdvihl paže, demonstruje tak svalnatost své víry. Kuličky broků v handicapových pytlících na jeho zápěstích se šplouchavě přelily a přitáhly Ujovu pozornost. Z handica­pových pytlíků Ujova pozornost lehce přeskočila na těžký plát železa na Redwineově hrudi. Redwine sledoval směr Ujova pohledu a potěžkal železný plát na svých prsou. “Těžký,” řekl.

“Hm,” řekl Ujo.

“Myslím, že vy byste měl nosit asi tak pětadvacet kilo — až vás dáme dohromady,” řekl Redwine.

“Pětadvacet kilo?” řekl Ujo.

“Měl byste se radovat a ne se mrzet, že můžete nosit takový handicap,” řekl Redwine. “Pak by vám nikdo nemo­hl vyčítat, že využíváte nahodilých cest štěstí.” Zde se do jeho hlasu vloudil oblaživě výhružný tón, jakého od ra­ných dní církve Naprosto Lhostejného Boha, od vzrušují­cích masových konverzí, k nimž došlo po válce s Marsem, moc často nepoužil. Redwine a všichni ostatní mladí hlasa­telé nové víry tehdy vyhrožovali nevěřícím spravedlivým rozhořčením davů — spravedlivě rozhořčenými davy, jež tenkrát ještě neexistovaly.

Teď existovaly spravedlivě rozhořčené davy ve všech dílech světa. Celkový počet příslušníků církve Naprosto Lhostejného Boha dostoupil poctivých, kulatých tří mi­liard. Mladí lvi, kteří jako první šířili víru, si teď mohli dovolit být beránky a rozjímat o takových orientálních záhadách jako o vodě kanoucí po provaze zvonu. Davům na celém světě vládla disciplinární ruka církve.

“Musím vás varovat,” řekl Redwine Ujovi, “že až vy­jdete mezi ty lidi tam venku, nesmíte ani slovem naznačit, že by o vás Bůh projevil nějaký zvláštní zájem, nebo že byste mohl být nějakým způsobem Bohu nápomocen. Tak například nejhorší, co byste mohl říct, by bylo něco jako: ‚Díky Bohu, že mě vyvedl ze všech nebezpečenství. Z jisté­ho důvodu si mne vyvolil a mým jediným přáním je být Jeho služebníkem.‘

Z těch přátelských lidí venku,” pokračoval Redwine, “by se rychle mohli stát krobiáni, navzdory všem přízni­vým znamením provázejícím váš příchod.”

Ujo zamýšlel říct takřka doslova to, před čím ho Red­wine varoval. Zdálo se mu to jedinou vhodnou řečí, jakou může pronést. “Co — co tedy mám říct?” zeptal se Ujo.

“Je předpovězeno, co řeknete,” řekl Redwine, “slovo od slova. Dlouho a usilovně jsem přemýšlel o slovech, kte­rá pronesete, a jsem přesvědčen, že na nich nelze nic vy­lepšit.”

“Ale mně žádná slova nenapadají — snad jen Buďte zdrávi — Děkuju vám —” řekl Ujo. “Co chcete, abych řekl?”

“To, co řeknete” řekl Redwine. “Ti dobří lidé venku tenhle okamžik dlouho nacvičovali. Položí vám dvě otáz­ky a vy jim podle svého nejlepšího svědomí odpovíte.”

Provedl Uja dveřmi přetlakové komory ven. Fontána hasičské stříkačky okamžitě opadla. Pokřik a tanec ustaly.

Redwineova obec teď kolem Uja a Redwinea utvořila půlkruh. Členové obce měli rty pevně stisknuté a plíce na­plněné vzduchem.

Redwine dal zbožné znamení.

Obec promluvila jako jeden muž: “Kdo jste?”

“Já — já nevím, jak se opravdu jmenuju,” řekl Ujo. “Říkali mi Ujo.”

“Co se vám přihodilo?” zeptala se obec.

Ujo váhavě zavrtěl hlavou. Nenapadalo ho žádné pří­hodné zhuštění jeho dobrodružství pro tak obřadní příleži­tost. Jasně se od něj očekávalo cosi velikého. Neměl na nic velikého. Hlučně vydechl, dávaje obci najevo, jak je mu líto, že je zklame svou bezbarvostí. “Byl jsem obětí řady náhod,” řekl. “Jako my všichni.”

Provolávání slávy a tanec propukly nanovo. Ujo byl vyzdvižen na hasičskou stříkačku a na ní pak převezen ke kostelním dveřím.

Redwine vlídně ukázal na dřevěný rozvinutý svitek nade dveřmi. Do svitku byla vyřezána a vyzlacena tato slova:

BYL JSEM OBĚTI ŘADY NÁHOD, TAK JAKO MY VŠICHNI.

Přímo z kostela odvezli Uja na hasičské stříkačce do Newportu na Rhode Islandu, kde mělo dojít ke zhmotnění. Podle plánu, který byl stanoven před lety, byla ostatní hasičská technika na mysu Tresky přesunuta, aby West Barnstable, který se musel nakrátko obejít bez svého vod­ního děla, nezůstal bez ochrany.

Zpráva o Vesmírném tulákovi se rozběhla po Zemi jako štěpní požár. V každé vesnici, městečku a městě, kudy stříkačka projížděla, zasypávali Uja květinami.

Ujo seděl nahoře na stříkačce, na fošně položené na­příč přes kabinku pro obsluhu děla. V kabince seděl reve­rend C. Horner Redwine.

Redwine ovládal zvonek stříkačky a horlivě na něj vyzváněl. K srdci zvonce byl připevněn Malachi z tvrzené plastické hmoty. Byla to zvláštní loutka, jaká se dala kou­pit jenom v Newportu. Vyvěšení takového Malachiho bylo potvrzením, že jeho majitel vykonal pouť do Newportu. Celý westbarnstableský dobrovolný hasičský sbor, s výjimkou dvou nonkonformistů, takovou pouť do New­portu vykonal. Malachi pro stříkačku byl zakoupen z fon­dů hasičského sboru.

Podle prodavačů suvenýrů v Newportu byl Malachi z tvrzené plastické hmoty, jako byl tenhle na hasičské stří­kačce, “vopravdickej, autorizovanej, ouřední Malachi”. Ujo byl šťastný, že je zase mezi lidmi, že zase dýchá vzduch. A všichni ho očividně zbožňovali.

Všude byla spousta příjemného rámusu. Všude byla spousta dalších příjemných věcí. Ujo doufal, že ty příjem­nosti potrvají navždycky.

“Co se vám přihodilo?” křičeli na něho lidé a smáli se. Ujo svou odpověď, která tak potěšila malý zástup před stánkem Vesmírného tuláka, pro účely masové ko­munikace zkrátil. “Náhody!” křičel. Smál se. Páni!

To byl gól. Smál se.

 

Zahrada Rumfoordova sídla v Newportu byla už osm hodin přecpána k prasknutí. Hlídači odháněli tisíce lidí od malých dvířek ve zdi. Hlídači byli celkem zbyteční, dav uvnitř byl monolitický.

Dovnitř by se neprotáhl ani naolejovaný úhoř.

Tisíce poutníků kolem zdi se bohabojně přestrkovaly o místa pod reproduktory zavěšenými na nárožích.

Z reproduktorů měl zaznít Rumfoordův hlas.

Byl to největší a taky nejrozčilenější dav, jaký se tu doposud sešel, neboť dnešní den byl dlouho slibovaným Velkým dnem Vesmírného tuláka.

Všude bylo vidět nejvynalézavější a nejpůsobivější handicapy, jaké si lze představit. Byl to úžasně šedivý a spoutaný dav.

Bělička, která byla na Marsu Ujovou družkou, byla v Newportu také. Stejně jako její a Ujův syn Chrono.

 

“Kupte si vopravdickýho, autorizovanýho, ouředního Malachiho,” řekla chraptivě Bělička. “Kupte si Malachiho. Kupte si Malachiho, ať máte čím mávat Vesmírnýmu pout­níkovi.” řekla Bělička. “Kupte si Malachiho, ať vám ho Vesmírnej poutník požehná, až pojede kolem.”

Stála ve stánku proti malým železným dvířkám ve zdi Rumfoordova sídla v Newportu. Běliččin stánek byl první z řady dvaceti stánků naproti dvířkám. Všech dvacet stán­ků mělo jednu společnou střechu a jeden od druhého byly odděleny přepážkou ve výši pasu.

Loutky Malachiho, které nabízela, byly plastické fi­gurky s pohyblivými údy a očima ze skleněných korálků. Bělička je nakupovala v církevním dodávkovém domě po sedmadvaceti centech za kus a prodávala je za tři dolary. Byla znamenitá obchodnice.

A zatímco Bělička sama stavěla na odiv světu zdatný a dryáčnický zevnějšek, nejvíce zboží prodávala její vnitř­ní vznešenost. Běliččino pouťové dryáčnictví přitahovalo zraky poutníků. Co však poutníky přivádělo k jejímu stán­ku a pobízelo je k nákupům, byla aura, která z ní vyzařo­vala. Aura jednoznačně hlásala, že Bělička byla předurče­na k mnohem noblesnějšímu životnímu údělu a že má ná­ramně sportovního ducha, když svou bídu dokáže přestát.

“Kupte si Malachiho, dokud není pozdě,” vyvolávala Bělička. “Při materializaci nebude k mání!”

To byla pravda. Bylo pravidlem, že pět minut před materializaci Winstona Nilese Rumfoorda a jeho psa mu­seli stánkaři stáhnout rolety. A nesměli rolety vytáhnout dřív než deset minut poté, co po Rumfoordovi a Kazakovi zmizely poslední stopy.

Bělička se obrátila na svého syna Chrona, který právě otevíral novou krabici loutek. “Kdy budou houkat?” řekla. Houkalo se na velkou parní píšťalu uvnitř sídla. Houkalo se na ni pět minut před materializaci.

Vlastní materializace byly ohlašovány výstřelem z osmicentimetrového děla. Dematerializace byly ohlašo­vány vypuštěním tisíců nafukovacích balónků.

“Za osm minut,” řekl Chrono, když se podíval na ho­dinky. Bylo mu teď jedenáct pozemských let. Byl tmavovlasý a popudlivý. Mistrně šidil při vracení drobných a karty hrál jako karbaník. Vedl sprosté řeči a nosil vyha­zovači nůž s patnácticentimetrovou čepelí. S ostatními dětmi Chrono moc nepekl a jeho odvážný a přímý postoj k životu mu vynesl tak špatnou pověst, že se o něj zajíma­lo jen pár prostoduchých a nepříliš pěkných děvčat.

Newportský policejní sbor a rhodeislandská státní policie označovaly Chrona za mladistvého delikventa. Znal přinejmenším padesát ochránců pořádku křestním jménem a byl veteránem čtrnácti testů na detektoru lži.

Jediné, co Chrona zachránilo před umístěním do něja­ké nápravné instituce, byla nejlepší advokátní kancelář na Zemi, advokátní kancelář církve Naprosto Lhostejného Boha. Tato kancelář na Rumfoordův pokyn Chrona ze všech obvinění vysekala.

K nejběžnějším obviněním vznášeným proti Chronovi patřily drobné krádeže, podvody, nedovolené držení zbraně, střelba z palných zbraní v obvodu města, prodej nemravných tiskovin a předmětů a společenská nepřizpůsobivost.

Úřady si hořce stěžovaly, že chlapcovým velkým ne­štěstím je jeho matka. Jeho matka ho milovala takového, jaký byl.

“Máte posledních osm minut, abyste si koupili svýho Malachiho, lidičky,” vyvolávala Bělička. “Honem, honem, honem.”

Horní přední zuby měla zlaté a její pleť stejně jako pleť jejího syna byla barvy dřeva zlatého dubu.

Bělička přišla o horní přední zuby, když vesmírná loď, v níž s Chronem letěli z Marsu, ztroskotala na území kme­ne Gumbo v amazonském deštném pralese. Bělička a Chrono byli jediní, kdo ztroskotání přežili, a celý rok pak bloudili pralesem.

Barva Běliččiny a Chronovy pleti byla trvalá, neboť byla způsobena změnami v jejich játrech. V jejich játrech došlo ke změnám následkem tříměsíční diety sestávající z vody a kořenů salpy-salpy čili amazonského modrého topolu. Dieta byla součástí Běliččina a Chronova přijetí do kmene Gumbo.

Během tohoto obřadného přijetí byli matka a syn uvázáni na opratích ke kůlům uprostřed vesnice, přičemž Chrono představoval Slunce a Bělička představovala Mě­síc, jak aspoň Slunce a Měsíc chápali Indiáni kmene Gum­bo.

V důsledku společných zážitků si byli Bělička a Chro­no daleko bližší než většina matek a synů.

Nakonec je zachránila helikoptéra. Helikoptéru po­slal na pravé místo v pravý čas Winston Niles Rumfoord. Winston Niles Rumfoord udělil Běličce a Chronovi lukrativní koncesi na prodej Malachiho před dvířky do Alenčiny říše divů. Zaplatil také Běličce zubaře a navrhl, aby si falešné přední zuby nechala udělat ze zlata.

Mužem, který měl budku hned vedle Běliččiny, byl Harry Brackman. Na Marsu býval seržantem Ujovy roty. Brackman byl teď obtloustlý a plešatěl. Měl korkovou nohu a pravou ruku z nerezavějící oceli. Přišel o nohu a o ruku v bitvě o Boca Raton. Byl jediným, kdo bitvu přežil — a kdyby býval nebyl tak hrozně zraněn, jistojistě by ho byli pověsili s ostatními zajatci z jeho roty.

Brackman prodával plastikové modely fontány za zdí. Modely byly asi čtvrtmetrové. Modely měly v podstavcích pumpy na pérko. Pumpy pumpovaly vodu z velké mísy vespod do malých misek na vrcholku. Z malých misek pak voda přetékala do malinko větších misek pod nimi a... Brackman měl tři z nich spuštěné na pultě před sebou. “Zrovna jako ta vevnitř, lidičky,” řekl. “A můžete si ji přinýst domů. Postavíte ji do okna, aby všichni sousedi viděli, že jste byli v Newportu. Až budou děti slavit narozeniny nebo svátek, postavíte ji na kuchyňský stůl a naplníte rů­žovou limonádou.”

“Kolik?” řekl nějaký křupan.

“Sedmnáct dolarů,” řekl Brackman.

“Ježkovy voči!” řekl křupan.

“Je to svatá památka, strejdo,” řekl Brackman, pohlí­žeje křupanovi zpříma do očí. “Žádna hračka.” Sáhl pod pult, vytáhl model marťanské vesmírné lodi. “Chcete hrač­ku? Tohle je hračka. Devětačtyřicet centů. Mám na tom akorát dva centy.”

Křupan si hrál na rozšafného kupce. Srovnával hrač­ku s originálem, který měla kopírovat. Originálem byla marťanská vesmírná loď na stometrovém sloupu. Sloup a vesmírná loď se nacházely za zdmi Rumfoordova sídla — v rohu, kde kdysi bývaly tenisové kurty.

Účel vesmírné lodi, jejíž podpěrný sloup byl vztyčen za šestáky školních dítek z celého světa, měl Rumfoord teprve vysvětlit. Loď byla udržována ve stavu neustálé po­hotovosti. Ke dveřím lodě se závratně zdvihal údajně nej­delší volně stojící žebřík v dějinách.

V palivové nádrži vesmírné lodi byla poslední špetka marťanských válečných zásob univerzální vůle po bytí. “Mnojo,” řekl křupan. Postavil model zpátky na pult. “Jestli vám to nevadí, ještě se trochu mrknu kolem.” Kou­pil zatím jen klobouk á la Robin Hood s obrázkem Rumfoorda na jedné straně a obrázkem sportovní plachetnice na druhé a svým vlastním jménem vyšitým na dlouhém peru. Podle pera se jmenoval Delbert. “Ale díky,” řekl Delbert. “Nejspíš se ještě stavím.”

“Určitě se stavíte, Delberte,” řekl Brackman.

“Jak víte, že se jmenuju Delbert?” řekl Delbert s potě­chou i podezřením.

“Myslíte, že Winston Niles Rumfoord je jedinej, kdo má nadpřirozený schopnosti?” řekl Brackman.

Za zdí vyrazil proud páry. Vzápětí se nad stánky pře­valil hvizd velké parní píšťaly — mocný, truchlivý a trium­fální. Bylo to znamení, že za pět minut se Rumfoord a jeho pes zhmotní.

Bylo to znamení pro stánkaře, aby nechali neuctivého vychvalování svého póvlu, aby stáhli rolety. Rázem sjely rolety s třeskem dolů. Následkem stažených rolet se interiér dlouhé řady spojených stánků proměnil v šerý tunel.

Izolace koncesionářů v tunelu měla ještě jednu straši­delnou stránku, neboť tunel obsahoval samé přeživší Mar­ťany. Na tomhle Rumfoord trval — aby přednost při udě­lování koncesí v Newportu měli Marťané. Byl to jeho způ­sob, jak jim říci “Díky”.

Přeživších moc nebylo — pouhých padesát osm ve Spojených státech, pouhých tři sta šestnáct na celém světě. Z oněch padesáti osmi žijících ve Spojených státech jich dvacet jedna bylo koncesionáři v Newportu.

“A už je to tady zas, děti,” pronesl kdosi daleko, předaleko ve šňůře stánků. Byl to hlas slepce, který prodával klobouky á la Robin Hood s obrázkem Rumfoorda na jed­né straně a obrázkem sportovní plachetnice na druhé.

Seržant Brackman se opřel založenýma rukama o přepážku mezi svým a Běliččiným stánkem. Mrkl na mladého Chrona, který ležel na neotevřené krabici s lout­kami Malachiho.

“Ať se jde bodnout, co, kluku?” řekl Brackman Chronovi.

“Ať se jde bodnout,” přisvědčil Chrono. Čistil si špínu za nehty podivně prohnutým, provrtaným a vroubkovaným kouskem kovu, který býval na Marsu jeho talismanem pro štěstí. Byl jeho talismanem pro štěstí i na Zemi.

Tenhle talisman patrně Chronovi a Běličce zachránil v pralese život. Indiáni kmene Gumbo v tom kousku žele­za rozpoznali předmět úžasné moci. Úcta, kterou k němu chovali, je přivedla k tomu, aby jeho majitele přijali mezi sebe, místo aby je snědli.

Brackman se zálibně zasmál. “Jo, páni — tohle je správnej Marťan,” řekl. “Ten se ze svý krabice s loutkama nezvedne, aby šel očumovat Vesmírnýho tuláka.”

Chrono nebyl ve své lhostejnosti k Vesmírnému tulá­kovi osamocen. Nezúčastňovat se oslav bylo hrdým a dr­zým zvykem všech koncesionářů — zůstávali v šerém tu­nelu svých stánků, dokud Rumfoord a jeho pes zase ne­zmizeli.

Ne že by snad koncesionáři k Rumfoordovu nábožen­ství cítili skutečné opovržení. Mnozí si dokonce mysleli, že nové náboženství je nejspíš docela dobrá věc. Svým setr­váním v uzavřených stáncích však trochu teatrálně dávali najevo, že oni coby marťanští veteráni už pro rozšíření slávy církve Naprosto Lhostejného Boha udělali dost.

Okázale demonstrovali skutečnost, že byli zneužiti.

Rumfoord je v téhle póze povzbuzoval — shovívavě o nich mluvil jako o svých “... svatých bojovnících venku za dvířky. Jejich netečnost,” řekl jednou Rumfoord, “je těž­kým zraněním, které podstoupili, abychom se my všichni stali živějšími, citlivějšími a svobodnějšími.”

Pokušení marťanských koncesionářů pohlédnout aspoň po očku na Vesmírného tuláka bylo nesmírné. Na zdech kolem Rumfoordova sídla visely reproduktory, kte­ré každé slovo, jež Rumfoord uvnitř pronesl, bečely do každého ucha na půl kilometru daleko. Jeho slova znovu a znovu hovořila o slavném okamžiku pravdy, který nasta­ne s příchodem Vesmírného tuláka.

Upřímní věřící se představou této velké chvíle slastně vydražďovali — neboť tato velká chvíle měla víru upří­mných věřících desateronásobně prohloubit, osvítit a oži­vit.

Ta chvíle teď nadešla.

Venku před stánky už vyzváněla a vyla hasičská stří­kačka přivážející Vesmírného tuláka z chrámu Vesmírné­ho tuláka na mysu Tresky.

Trollové v zešeřelých stáncích odmítli byť jen letmo vyhlédnout.

Za zdmi sídla zahřměla dělová rána.

Rumfoord a jeho pes se zhmotnili — a Vesmírný tu­lák procházel dvířky do Alenčiny říše divů.

“Nejspíš ňákej zkrachovalej herec, kterýho najal v New Yorku,” řekl Brackman.

Na tohle nikdo nereagoval, dokonce ani Chrono, kte­rý se považoval za největšího cynika ze stánků. Brackman svou poznámku nemyslel vážně — že by Vesmírný tulák byl podvržený. Stánkaři si byli dobře vědomi Rumfoordo­va smyslu pro realismus. Když Rumfoord režíroval pašijo­vou hru, užíval výhradně skutečných lidí ve skutečném pekle.

 

Zde je na místě zdůraznit, že ač Rumfoord vášnivě miloval velkolepá představení, nikdy nepodlehl svodu pro­hlásit se za Boha nebo někoho Bohu hodně blízkého.

Přiznávají to i jeho největší protivníci. Dr. Maurice Rosenau ve své knize Pangalaktický humbuk aneb tři mi­liardy bloudů říká:

Winston Niles Rumfoord, mezihvězdný farizej, Tar­tuffe a Cagliostro, výslovně prohlásil, že není Bohem Vše­mohoucím, že není blízkým příbuzným Boha Všemohoucí­ho a že od Boha Všemohoucího neobdržel žádné přímé příkazy. K těmto slovům pána Newportu můžeme dodat toliko Amen! A ještě snad můžeme dodat, že Rumfoord má k příbuzenství s Bohem Všemohoucím či k jeho zastu­pování tak daleko, že pokud bude Rumfoord nablízku, bude veškerá komunikace s Bohem Všemohoucím vylou­čena!

Zábava marťanských veteránů v zavřených stáncích byla obvykle bujará — sršící neuctivými vtipy a mazanými nápady, jak prodat nábožný šmejd ťulpasům.

Teď ale, když mělo dojít k setkání Rumfoorda s Ves­mírným tulákem, koncesionáři náhle shledali, že se o to těžko mohou nezajímat.

Zdrava ruka seržanta Brackmana se vznesla k temeni jeho hlavy. Bylo to charakteristické gesto marťanských veteránů. Dotýkal se místa nad svou anténou, nad anténou, která za něho kdysi činila všechna důležitá rozhodnutí. Po­strádal signály.

“Přiveďte ke mně Vesmírného tuláka!” zabečel Rumfoordův hlas z trub archanděla Gabriela na zdech.

“Snad — snad bysme se měli jít podívat,” řekl Brackman Běličce.

“Cože?” zamumlala Bělička. Stála ke staženým role­tám zády. Oči měla zavřené. Hlavu měla skloněnou. Tváři­la se chladně. Vždycky se chvěla, když došlo ke zhmotnění.

Chrono zvolna třel bříškem palce svůj talisman a po­zoroval mlžnatý opar na chladném kovu kolem palce.

“Ať si trhnou nohou, co, Chrono?” řekl Brackman.

Muž, který prodával pípající mechanické ptáčky, ne­tečně máchal nad hlavou svým zbožím. V bitvě o Toddington v Anglii do něho jakási farmářka vrazila vidle a v do­mnění, že je po něm, ho nechala ležet.

Mezinárodní výbor pro identifikaci a rehabilitaci Marťanů identifikoval pomocí otisků prstů prodavače ptá­ků jako Bernarda K. Winslowa, potulného sexátora kuřat, který svého času zmizel z protialkoholního oddělení jedné londýnské nemocnice.

“Vřelý dík za informaci,” řekl Winslow výboru. “Teď­ka už si nepřipadám tak ztracenej.”

Seržant Brackman byl výborem identifikován jako vojín Francis J. Thompson, který se ztratil uprostřed noci za strážní obchůzky kolem opuštěného autoparku ve Fort Brag v Severní Karolíně, USA.

Z Běličky byl výbor perplex. Otisky jejích prstů nikde nenašli. Výbor se domníval, že je to buď Florence Whiteová, nehezké děvče bez přátel, které zmizelo z parní prádel­ny v Cohoes ve státě New York, nebo Darlene Simpkinsová, nehezké děvče bez přátel, které bylo naposledy spatře­no, jak nastupuje do auta neznámého snědého muže v Brownsville v Texasu.

A dále v řadě stánků za Brackmanem a Chronem a Běličkou byli marťanští výlupci, kteří byli identifikováni jako Myron S. Watson, alkoholik, který zmizel ze svého zaměstnání uklízeče záchodů na letišti v Newarku... jako Charlene Hellerová, pomocná dietářka v jídelně Stiversovy střední školy v Daytonu v Ohiu... jako Krišna Garu, sazeč, prakticky doposud trestně stíhaný pro bigamii, kup­lířství a neplacení výživného v Kalkatě v Indii... jako Kurt Schneider, rovněž alkoholik, ředitel upadající cestov­ní kanceláře v Brémách v Německu.

“Velkomožný Rumfoord —” řekla Bělička.

“Pardon?” řekl Brackman.

“Vyrval nás z našich životů,” řekla Bělička. “Uspal nás. Vybral nám mozky, jako se vybírají jádra z tykve. Udělal z nás roboty, vycvičil nás, naprogramoval nás — obětoval nás pro dobrou věc.” Pokrčila rameny.

“Bylo by nám líp, kdyby nás nechal žít naše životy po svém?” řekla Bělička. “Bylo by z nás dneska něco víc — nebo něco míň? Asi jsem docela ráda, že mě použil. Mys­lím, že věděl daleko líp, co se mnou, než mohla vědět Flo­rence Whiteová nebo Darlene Simpkinsová, nebo kdo jsem vlastně byla.

Ale stejně ho nenávidím,” řekla Bělička.

“To je vaše právo,” řekl Brackman. “Říkali, že tohle je právo každýho Marťana.”

“Jedno mě ale utěšuje,” řekla Bělička. “Nás všecky už jednou použil. Víckrát mu proto už k ničemu nebudeme.”

 

“Vítejte, Vesmírný tuláku,” bečel Rumfoordův marga­rínový tenor z trub archanděla Gabriela na zdi. “Jak je to příhodné, že k nám přijíždíte na křiklavě červené stříkačce dobrovolného hasičského sboru. Nenapadá mě dojímavější symbol lidumilnosti člověka k člověku než je hasičská stříkačka. Povězte mi, Vesmírný tuláku, vidíte tu něco — cokoli, co by vám připomínalo, že jste tady už někdy byl?”

Vesmírný tulák cosi nesrozumitelně zahuhlal.

“Hlasitěji, prosím,” řekl Rumfoord.

“Ta fontána — vzpomínám si na fontánu,” řekl tápavě Vesmírný tulák. “Jenom — jenomže —”

“Jenomže?” řekl Rumfoord.

“Tenkrát byla suchá — ať to bylo kdy bylo. Dneska je mokrá,” řekl Vesmírný tulák.

Mikrofon u fontány byl teď napojen na hlavní vysílací okruh, takže skutečná slova Vesmírného tuláka podbarvo­valo skutečné bublání, cákání a žbluňkání fontány.

“Ještě něco je vám povědomé, Vesmírný tuláku?” řekl Rumfoord.

“Ano,” řekl ostýchavě Vesmírný tulák. “Vy.”

“Já jsem vám povědomý?” řekl záludně Rumfoord. “Naznačujete snad možnost, že jsem ve vašem předcho­zím životě nějakou menší roli sehrál?”

“Pamatuji si vás z Marsu,” řekl Vesmírný tulák. “Jste ten člověk se psem — co přišel, než jsme odstartovali.”

“Co se stalo, když jste odstartovali?” řekl Rumfoord.

“Něco se zvrtlo,” řekl Vesmírný tulák. Jeho hlas zněl omluvně, jako by si všechny ty průšvihy zavinil sám. “Spousta věcí se zvrtla.”

“Napadla vás někdy možnost, že se nic nezvrtlo,” řekl Rumfoord, “že to tak bylo v naprostém pořádku?”

“Ne,” řekl prostě Vesmírný tulák. Vůbec ho ta myšlen­ka nepoděsila, nemohla ho poděsit — tahle podstrčená myšlenka příliš překračovala rozsah jeho chatrné filozofie.

“Poznal byste svou družku a dítě?” řekl Rumfoord.

“Já — já nevím,” řekl Vesmírný tulák.

“Přiveďte mi ženu a chlapce, kteří před železnými dvířky prodávají loutky Malachiho,” řekl Rumfoord. “Při­veďte Běličku a Chrona.”

Vesmírný tulák, Winston Niles Rumfoord a Kazak stáli na lešení před domem. Lešení bylo v úrovni očí stojí­cího davu. Lešení před domem bylo plynulým systémem lávek, ramp, žebříků, kazatelen, schodů a pódií, který dosa­hoval do všech koutů sídla.

Tento systém Rumfoordovi umožňoval volně a oká­zale cirkulovat celým sídlem, aniž by se střetal s davy. Rumfoord tak současně mohl nabídnout alespoň letmý po­hled na svou osobu každému na pozemcích.

Systém nebyl magneticky zavěšen, třebaže působil jako zázrak levitace. Zdánlivého zázraku bylo dosaženo pomocí důvtipného použití barev. Podpěry byly natřeny matnou černí, kdežto nástavby byly natřeny lesklou zlatí.

Televizní kamery a mikrofony na jeřábech mohly sle­dovat každý Rumfoordův krok.

Pro noční zhmotnění byly obrysy nástaveb zvýrazně­ny elektrickými lampami vydávajícími světlo tělové barvy.

 

Vesmírný tulák byl teprve třicátým prvním člověkem, který byl vyzván, aby vystoupil na vyvýšenou konstrukci k Rumfoordovi.

Teď byl do stánku s loutkami Malachiho vyslán asis­tent, aby přivedl třicátého druhého a třicátého třetího člo­věka, jimž se mělo dostat této cti.

Rumfoord nevypadal dobře. Měl nezdravou barvu. A přestože se usmíval jako pokaždé, jeho zuby se pod úsměvem zdály skřípět. Jeho blahosklonné veselí se pro­měnilo v karikaturu prozrazující skutečnost, že všechno rozhodně neklape.

Avšak slavný úsměv jeho tvář neopouštěl. Velkolepý snob a potěšitel davů držel za obojek svého obrovského psa Kazaka. Ostnatý obojek byl zkroucen, aby se varovně zarýval do psova hrdla. Varování bylo nezbytné, neboť Vesmírný tulák se psovi očividně nezamlouval.

Úsměv na okamžik pohasl, připomínaje davu, jaké břímě za ně Rumfoord nese — varuje dav, že nemusí být schopen nést je provždycky.

Rumfoord držel v dlani mikrofon a vysílačku o veli­kosti mince. Když si nepřál, aby se jeho hlas donesl k davu, zdusil prostě minci v dlani.

Teď byla mince v jeho dlani zdušena — a Rumfoord Vesmírného tuláka zahrnoval ironickými úštipky, které by dav jistě zarazily, kdyby je byl dav slyšel.

“Máš dneska svůj velký den, viď?” řekl Rumfoord. “Hotové hody lásky od první chvíle, co jsi přistál. Davy tě prostě zbožňují. Zbožňuješ davy?”

Radostné zážitky dne uvrhly Vesmírného tuláka do dětinského stavu — do stavu, v němž byl vůči ironii, jakož i sarkasmu, dočista hluchý. Byl za svého svízelného života zajatcem mnoha věcí. Teď byl zajatcem davu, který v něm spatřoval zázrak. “Jsou báječný,” řekl v odpověď na Rumfoordovu poslední otázku. “Jsou prostě ohromný.”

“Ach — je to ohromná sebranka,” řekl Rumfoord. “To rozhodně. Lámal jsem si hlavu, jakým slovem tu sebranku vystihnout, a ty mi to slovo přinášíš z dálek vesmíru. Ohromná sebranka, to je to pravé slovo.” Rumfoordovy myšlenky zřejmě bloudily kdesi jinde. Jako člověk ho Ves­mírný tulák moc nezajímal — sotva na něj pohlédl. Právě tak se ho nezdál vyrušovat blízký příchod ženy a dítěte Vesmírného tuláka.

“Kde jsou, kde jsou?” řekl Rumfoord asistentovi pod konstrukcí. “Hoďte sebou. Ať to máme z krku.”

Pro Vesmírného tuláka byla jeho dobrodružství nato­lik uspokojivá a povzbudivá, tak skvěle zrežírovaná, že se ostýchal klást otázky — bál se, že by vypadal jako nevděč­ník, kdyby ještě kladl otázky.

Uvědomoval si, že má hroznou obřadní odpovědnost, že udělá nejlíp, když bude držet jazyk za zuby, když bude mluvit, jen když bude osloven, a když bude na všechny otázky odpovídat pokud možno co nejstručněji a přirozeně. Mysl Vesmírného tuláka nepřekypovala otázkami. Zásadní struktura jeho obřadní role byla nabíledni — byla stejně jasná a funkční jako trojnožka na dojení. Bohatě trpěl a teď je bohatě odměňován.

Náhlý zvrat osudu se postaral o prvotřídní podívanou. Usmál se, chápaje rozradostnění davu — předstíraje, že se sám nachází v davu, že sdílí jeho rozradostnění.

Rumfoord myšlenky Vesmírného tuláka vyčetl. “Kdy­by tomu bylo naopak, radovali by se stejně,” řekl.

“Naopak?” řekl Vesmírný tulák.

“Kdyby velká odměna přišla napřed a teprve pak vel­ké utrpení,” řekl Rumfoord. “Líbí se jim prostě kontrast. Sled událostí na tom nic nemění. Jde o vzrušení z prudké­ho zvratu.”

Rumfoord rozevřel dlaň, odhalil mikrofon. Slavnost­ně pokynul druhou rukou. Pokynul Běličce a Chronovi, které právě vynesla zdviž na fórum zlaceného systému lá­vek, ramp, žebříků, kazatelen, schodů a pódií. “Tudy pro­sím. To víte, nemáme celý den nazbyt,” řekl školometsky. Vesmírný tulák za této pauzy pocítil první skutečné polaskání možností svého příštího života na Zemi. Je-li každý tak laskavý a nadšený a mírumilovný, dá se žít na Zemi nejen dobře, ale přímo dokonale.

Vesmírný tulák už dostal nový oblek a skvostné život­ní postavení a v několika minutách mu budou navráceni jeho družka a syn.

Scházel už jen dobrý přítel a Vesmírný tulák se náhle roztřásl. Třásl se, neboť v hloubi srdce věděl, že jeho nej­lepší přítel Stony Stevenson se skrývá někde v davu a čeká na narážku, po níž by vstoupil na scénu.

Vesmírný tulák se usmál, neboť si představil Stonyho vstup. Stony přiběhne po rampě, rozesmátý a trochu nalíznutý. “Ujo, ty mizero jeden —” zařve Stony přímo do roz­hlasu, “přisámbohu, že jsem prohledal každej pitoměj lo­kál na tyhle pitomý Zemi — a ty si celou dobu dřepíš na Merkuru!”

Když Bělička a Chrono dospěli k Rumfoordovi a Ves­mírnému tulákovi, Rumfoord odešel. Kdyby se byl od Běličky, Chrona a Vesmírného tuláka odtáhl na vzdálenost pouhé paže, byla by jeho odtažitost pochopitelná. Pozla­cená konstrukce však dovolovala, aby ti tři zůstali v odstu­pu víc než uctivém, odstupu daném nejen vzdáleností, ale i rokokově pokroucenými symbolickými překážkami.

Bylo to nepopiratelně velké divadlo, na čemž nic ne­mění ani posměvačná poznámka dr. Maurice Rosenaua (op. cit): “Lidé, kteří nábožně sledují Winstona Nilese Rumfoorda křepčícího po své zlaté prolézačce v Newportu, patří k týmž idiotům, které vídáme v hračkářstvích ná­božně civět na dětské vláčky, jak dělají fufu-fufu-fufu, protahují se tunely z papírmašé, rachotí přes mosty z párá­tek, projíždějí lepenkovými městy a zase mizí v tunelech z papírmašé. Jestlipak se nám ty mašinky nebo Winston Niles Rumfoord, fufu-fufu-fufu, ještě ukáží? Ach, mirabile dictu!... tady jsou!”

Z lešení před domem přešel Rumfoord na můstek rozklenutý přes živý plot ze zimostrázů. Na můstek nava­zovala lávka, která se v délce tří metrů táhla ke kmeni buku krvavého. Kmen měřil v průměru metr dvacet. Ke kmeni byly přišroubovány pozlacené příčle.

Rumfoord uvázal Kazaka ke spodnímu příčli a začal šplhat vzhůru, až zmizel z očí jako pohádkový Kuba na fizuli.

Pak promluvil odkudsi z koruny stromu.

Jeho hlas se neozval ze stromu, ale z trub archanděla Gabriela na zdech.

Dav odvrátil zraky od listnaté koruny, obrátil zraky k nejbližším reproduktorům.

Jenom Bělička, Chrono a Vesmírný tulák nepřestali vzhlížet, vzhlížet k místu, kde se Rumfoord skutečně na­cházel. Neměl je k tomu ani tak smysl pro realitu jako spíš rozpaky.

Pohledy upřenými vzhůru se členové téhle malé ro­dinky vyhnuli pohledům jednoho na druhého.

Nikdo z těch tří neměl nejmenší důvod, proč být znovushledáním nadšen.

Běličku vyzáblý, vousatý, šťastný hejhula v citrónově žlutém spodním prádle nepřitahoval. Snila o velkém, roz­hněvaném volnomyšlenkáři.

Malý Chrono vousatého vetřelce do svých povznese­ných svazků s matkou nenáviděl. Chrono políbil svůj talisman a přál si, aby jeho otec, pokud to vůbec jeho otec je, padl mrtev k zemi.

A Vesmírný tulák sám, ač se upřímně snažil, nenachá­zel nic, proč by si měl z vlastní svobodné vůle zvolit právě tuhle snědou, nenávistnou matku se snědým a nasupeným synem.

Oči Vesmírného tuláka se mimoděk střetly s Běliččiným jediným zdravým okem. Slušelo se něco říct. “Dobrý den,” řekl Vesmírný tulák.

“Dobrý den?” řekla Bělička.

Oba se opět zahleděli do koruny stromu.

“Ach, moji šťastní, handicapovaní bratři a sestry,” řekl Rumfoordův hlas, “poděkujme Bohu — Bohu, který si cení našich díků asi tak, jako si mohutná Mississippi cení dešťo­vé kapky — že nejsme jako Malachi Constant.”

Vesmírného tuláka zabrnělo v týle. Sklouzl pohledem dolů. Jeho pohled padl na nedalekou dlouhou, přímou zla­tou stezku. Sledoval ji očima.

Stezka končila u nejdelšího volně stojícího žebříku na Zemi. Žebřík byl také pozlacen.

Pohled Vesmírného tuláka vyšplhal po žebříku k ma­linkým dvířkám vesmírné lodi na vrcholku sloupu. Pomys­lel si, zda by se našel člověk, který by měl sdostatek pevné nervy nebo sdostatek pádný důvod, aby po tom děsivém žebříku k tak malinkým dvířkám vyšplhal.

Vesmírný tulák se opět zahleděl do davu. Možná je mezi těmi lidmi Stony Stevenson. Možná že čeká, až ten­hle tyátr skončí, a teprv pak předstoupí před svého nejlep­šího a jediného kamaráda z Marsu.

Kapitola 11

Nenávidíme Malachiho Constanta, proto­že ...

 

“Jmenujte mi jediný dobrý skutek, který jste v životě vykonal.”

WINSTON NILES RUMFOORD

 

A takhle kázání pokračovalo:

“Hnusíme si Malachiho Constanta,” řekl Winston Niles Rumfoord nahoře v koruně stromu, “protože využil fantastického ovoce svého fantastického štěstí k financo­vání nekonečné řady důkazů, že člověk je prase. Liboval si v pochlebnících. Liboval si v prodejných ženách. Liboval si v chlípných zábavách, alkoholu a drogách. Liboval si ve všech známých druzích smyslných zvráceností.

Na vrcholu jeho štěstí měl majetek Malachiho Con­stanta větší cenu než státy Utah a Severní Dakota dohro­mady. A přesto si troufám říci, že jeho cena morální se nevyrovnala ceně té nejzkorumpovanější polní myšky v kterémkoli z těchto států.

Hněváme se na Malachiho Constanta,” řekl Rumfo­ord nahoře v koruně stromu, “protože neudělal nic, čím by si své miliardy zasloužil, protože se svými miliardami ne­udělal nic nesobeckého nebo vynalézavého. Byl dobrotivý jako Marie Antoineta, tvořivý jako profesor kosmetiky na balzamovačské univerzitě.

Nenávidíme Malachiho Constanta,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “protože přijímal fantastické ovoce svého fantastického štěstí bez skrupulí, jako by štěs­tí bylo podávanou rukou Boží. Pro nás, věřící církve Na­prosto Lhostejného Boha, nemůže člověk udělat nic kru­tějšího, nic nebezpečnějšího, nic rouhavějšího, než uvěřit něčemu takovému — uvěřit, že náhoda, šťastná či nešťast­ná, je rukou Boží!

Náhoda, šťastná či nešťastná,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “není rukou Boží.

Náhoda,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “je způsob, jakým víří vítr a dosedá prach ještě eóny poté, co kolem prošel Bůh.

Vesmírný tuláku!” zvolal Rumfoord shora z koruny stromu.

Vesmírný tulák nedával bedlivý pozor. Jeho schop­nost soustředění byla nevalná — patrně proto, že žil moc dlouho v jeskyních, nebo že žil moc dlouho o prďácích, nebo že byl moc dlouho v marťanské armádě.

Pozoroval oblaka. Byly to překrásné útvary a nebe, po němž pluly, bylo pro Vesmírného tuláka vyhládlého po barvách úchvatně modré.

“Vesmírný tuláku!” zvolal znovu Rumfoord.

“No vy, vy v tom žlutém,” řekla Bělička. Šťouchla do něho. “Probuďte se.”

“Co prosím?” řekl Vesmírný tulák.

“Vesmírný tuláku!” zvolal Rumfoord.

Vesmírný tulák srazil paty do pozoru. “Ano, pane?” vykřikl do listnatého loubí. Byla to bezelstná, veselá a roz­tomilá odezva. Seshora se snesla šňůra, na jejímž konci se přímo před Vesmírným tulákem klinkal mikrofon.

“Vesmírný tuláku!” zvolal Rumfoord, teď už nevrle, neboť slavnostní průběh aktu byl narušen.

“Zde, pane!” vykřikl Vesmírný tulák. Reproduktory zesílily jeho odpověď v uširvoucí zahřmění.

“Kdo jste?” řekl Rumfoord. “Jaké je vaše pravé jmé­no?”

“Neznám své pravé jméno,” řekl Vesmírný tulák. “Ří­kali mi Ujo.”

“Co se vám přihodilo, než jste se vrátil zpátky na Zemi, Ujo?” řekl Rumfoord.

Vesmírný tulák se rozzářil. Byl zřejmě vybízen, aby zopakoval prosté prohlášení, které bylo příčinou tolika smíchu, tance a zpěvu na mysu Tresky. “Byl jsem obětí řady náhod, jako my všichni,” řekl.

Tentokrát žádný smích, tanec a zpěv nepropukly, ale davu se určitě zamlouvalo, co Vesmírný tulák odpověděl. Brady se zdvihly, oči se rozšířily, chřípí se vzedmula. Jásot se neozval, neboť dav chtěl slyšet každé slovo, které Rumfoord a Vesmírný tulák ještě pronesou.

“Tak vy jste byl obětí řady náhod?” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu. “A kterou ze všech těch náhod,” řekl, “byste považoval za nejvýznamnější?”

Vesmírný tulák nachýlil hlavu. “To bych si musel roz­myslet —” řekl.

“Ušetřím vás té námahy,” řekl Rumfoord. “Nejvý­znamnější náhoda, jaká vás potkala, byla náhoda, že jste se narodil. Mám vám říct, jak vás pojmenovali, když jste se narodil?”

Vesmírný tulák na okamžik zaváhal, ale to jen ze strachu, aby si snad nevhodnou odpovědí nepokazil velice slibnou obřadní kariéru. “Povězte mi to, prosím,” řekl.

“Říkali vám Malachi Constant,” řekl Rumfoord naho­ře v koruně stromu.

 

Pokud vůbec může být dav dobrý, pak dav, který Winston Niles Rumfoord přivábil do Newportu, byl dobrý dav. Nepodlehl davové psychóze. Jednotlivci si uchovali vlastní svědomí a Rumfoord je nikdy nevyzval, aby se na nějaké akci podíleli jako jeden muž — a na potlesku nebo posměšném volání už teprve ne.

Když oznámení, že Vesmírný tulák je onen hnusný, pohoršlivý a nenáviděný Malachi Constant, dolehlo plnou vahou, přijali to příslušníci davu tiše, vzdychavě, osobně — víceméně soucitně. Povětšině s čistým svědomím věšeli doma a na pracovištích loutky zosobňující Constanta. A zatímco loutky věšeli v dobrém rozmaru, jen málokdo se domníval, že by si Constant z masa a krve zasloužil viset. Věšení Malachiho zpodobení bylo násilným činem téhož řádu jako strojení vánočního stromečku nebo bar­vení velikonočních vajíček.

A Rumfoord nahoře v koruně stromu neřekl nic, čím by je od soucitu odradil. “Potkala vás jedinečná náhoda, pane Constante,” řekl s pochopením, “že jste se stal ústřed­ním symbolem tvrdošíjné omylnosti pro celou ohromně velkou náboženskou sektu.

Nikdy byste nás jako symbol neupoutal, pane Con­stante,” řekl, “kdyby k vám naše srdce do jisté míry netíhla. Naše srdce k vám musí tíhnout, neboť všechny vaše barvi­té omyly jsou omyly, jichž se lidské bytosti dopouštějí od věku věkův.

Za několik minut, pane Constante,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “se odeberete po lávkách a ram­pách k tomu dlouhému zlatému žebříku, a vystoupíte po tom žebříku do vesmírné lodi a odletíte na Titan, teplý a plodný měsíc Saturnu. Budete tam žít v bezpečí a pohod­lí, nicméně ve vyhnanství ze své rodné Země.

Uděláte to dobrovolně, pane Constante, aby se církvi Naprosto Lhostejného Boha dostalo dramatu ušlechtilého sebeobětování, které navěky utkví v její paměti.

Budeme si ke svému duchovnímu uspokojení předsta­vovat,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “že s se­bou odvážíte všechny pomýlené myšlenky o smyslu náho­dy, všechno zneužité bohatství a moc, všechny odporné kratochvíle.”

Muž, který býval Malachi Constantem, který býval Ujem, který býval Vesmírným tulákem, který byl znovu Malachim Constantem — tento muž takřka nic nepocítil, když byl opět prohlášen za Malachiho Constanta. Je mož­né, že by zakusil nějaké zajímavé pocity, kdyby Rumfoordovo načasování bylo jiné. Ale Rumfoord ho odsoudil ke zkoušce nejtěžší jen několik vteřin poté, co mu sdělil, že je Malachi Constant — a byla to zkouška sdostatek příšerná, aby na sebe strhla plnou Constantovu pozornost.

Přislíbená zkouška ho nečekala za několik roků, měsí­ců nebo dní — ale za několik minut. A Malachi Constant jako každý odsouzený zločinec pustil z hlavy všechno ostatní a začal bádat nad zařízením, na němž měl předvést svůj výstup.

Jeho první starost kupodivu byla, aby neklopýtl — bál se, že bude příliš úporně myslet na tak prostou věc, jako je chůze, že mu nohy přestanou přirozeně sloužit, že na těch zdřevěnělých nohách klopýtne.

“Neklopýtnete, pane Constante,” řekl Rumfoord na­hoře v koruně stromu, čta v Constantově mysli. “Nemáte, kam jinam byste mohl jít, nemáte, co jiného byste mohl udělat. Předkládáním jedné nohy před druhou, zatímco my budeme mlčky přihlížet, ze sebe učiníte nejpamětihodnější, nejskvělejší a nejvýznamnější lidskou bytost moderní doby.”

Constant se otočil, aby pohlédl na svou temnou druž­ku a dítě. Jejich pohledy byly jednoznačné. Constant z je­jich pohledů seznal, že Rumfoord mluvil pravdu, že krom cesty k vesmírné lodi jsou pro něho všechny cesty uzavře­ny. Beatrice a malý Chrono byli vůči každé obřadnosti svrchovaně cyničtí — nikoli však vůči statečnému chování.

Vyzývali Malachiho Constanta, aby se choval stateč­ně.

Constant pečlivým krouživým pohybem třel bříško le­vého palce o bříško ukazováčku. Pozoroval to nesmyslné kroužení dobrých deset vteřin.

A potom spustil ruce k bokům, zdvihl oči a pevně vykročil k vesmírné lodi.

Sotvaže jeho levá noha došlápla na rampu, naplnil mu hlavu zvuk, který neslyšel tři pozemské roky. Zvuk přicházel z antény pod temenem jeho lebky. Signály do Constantovy antény vysílal Rumfoord z koruny stromu pomocí malé krabičky ve své kapse.

Tím, že Constantovu hlavu naplnil zvukem vířivého bubnu, činil Constantův dlouhý a osamělý pochod snesitel­nějším.

Vířivý buben Constantovi sděloval tohle:

 

Rozbij stan, stan, stan;
rozbij stan, stan.
Rozbij stan!
Rozbij stan! Rozbij, rozbij stan!

 

Vířivý buben zmlkl, jakmile se ruka Malachiho Con­stanta poprvé sevřela kolem pozlaceného příčle nejdelší­ho volně stojícího žebříku na světě. Pohlédl nahoru a vr­cholek žebříku zkreslený perspektivou vypadal tenký jako jehla. Constant na okamžik spočinul čelem na příčli, kte­rou svírala jeho ruka.

“Nechcete nám ještě něco říci, pane Constante, než vystoupíte po žebříku?” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu.

Před Constantem se opět zaklinkal mikrofon na konci šňůry. Constant si přelízl rty.

“Hodláte nám něco říci, pane Constante?” řekl Rum­foord.

“Jestli budete mluvit,” řekl Constantovi zvukař, který měl mikrofon na starosti, “mluvte naprosto normálním tó­nem a držte se rty asi patnáct centimetrů od mikrofonu.”

“Povíte nám něco, pane Constante?” řekl Rumfoord.

“To — to snad ani nestojí za řeč,” řekl tiše Constant, “ale přesto bych rád řekl, že z toho, co se mi stalo po návratu na Zemi, vůbec ničemu nerozumím.”

“Chyběl vám pocit, že se na tom, co se děje, podílíte?” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu. “Je to tak?”

“Na tom nezáleží,” řekl Constant. “Stejně na ten že­břík vylezu.”

“Dobrá,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “jestliže máte dojem, že se na vás dopouštíme nespravedl­nosti, povězte nám o něčem skutečně dobrém, co jste v kterémkoli období svého života udělal, a my uvážíme, zda by vás tento projev dobroty nemohl zprostit údělu, který jsme vám přichystali.”

“Projev dobroty?” řekl Constant.

“Ano,” řekl Rumfoord velkoryse. “Jmenujte mi jediný dobrý skutek, který jste v životě vykonal — na který si vzpomínáte.”

Constant usilovně přemýšlel. Nejvíc jeho vzpomínek patřilo šmejdění v nekonečných chodbách jeskyň. Naskyt­lo se několik příležitostí, kdy mohl Boazovi a harmoniím prokázat službu, která by se dala považovat za dobrý sku­tek. Ale že by těchto příležitostí udělat něco dobrého vy­užil, to Constant upřímně říct nemohl.

Začal tedy vzpomínat na Mars, na věci z dopisu, který napsal sám sobě. Mezi tím vším by se jistě našlo něco o jeho dobrotě.

A pak si vzpomněl na Stonyho Stevensona — svého přítele. Měl přítele, a to byla určitě dobrá věc. “Měl jsem přítele,” řekl Malachi Constant do mikrofonu.

“Jak se jmenoval?” řekl Rumfoord.

“Stony Stevenson,” řekl Constant.

“Jen jednoho přítele?” řekl Rumfoord nahoře v koru­ně stromu.

“Jenom jednoho,” řekl Constant. Jeho bídnou duši za­lila radost z poznání, že jediný přítel naprosto stačí, aby člověk plně vychutnal přátelství.

“Takže uznání vaší dobrotivosti vlastně stojí a padá,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “s tím, nakolik dobrým přítelem jste tomu Stonymu Stevensonovi byl.”

“Ano,” řekl Constant.

“Rozpomínáte se na jednu popravu na Marsu, pane Constante,” řekl Rumfoord nahoře v koruně stromu, “při níž jste vykonal práci kata? Před očima tří pluků marťan­ské armády jste zaškrtil u kůlu jistého muže.”

Toto byla jediná vzpomínka, kterou se Constant seč mohl snažil zapudit. Do značné míry se mu to podařilo — a když se teď zoufale přehraboval v paměti, bylo to zcela upřímné. Nebyl si ani jistý, zda se ta poprava vůbec kona­la. “Myslím — myslím, že si vzpomínám,” řekl Constant.

“Nuže — ten muž, kterého jste zaškrtil, byl váš velký a dobrý přítel Stony Stevenson,” řekl Rumfoord.

Malachi Constant šplhal po zlaceném žebříku a pla­kal. V půli cesty se zastavil a Rumfoord na něho opět zavolal z reproduktorů.

“Teď už cítíte, že se na událostech kolem vás podílíte, pane Constante?” volal Rumfoord.

Pan Constant to cítil. Rozuměl teď dokonale vlastní bezcennosti a měl trpké pochopení pro každého, komu by se zachtělo surově s ním nakládat.

A když vylezl až nahoru, přikázal mu Rumfoord, aby ještě přetlakovou komoru nezavíral, neboť ho co nevidět budou následovat jeho družka a dítě.

Constant se posadil na práh vesmírné lodi na vrchol­ku žebříku a poslouchal Rumfoordovo stručné kázání o Constantově snědé družce, o jednooké, zlatozubé ženě zvané Bělička. Constant kázání moc pozorně nenaslou­chal. Jeho oči četly obsáhlejší a utěšlivější kázání v pano­rámatu města, zálivů a ostrovů v dáli pod ním.

Kázání v panorámatu říkalo, že i člověk bez jediného přítele v celém vesmíru může svou domovskou planetu shledat tajuplně, srdceryvně krásnou.

“Povím vám teď,” řekl Winston Niles Rumfoord v ko­runě stromu hluboko pod Malachim Constantem, “o Běličce, ženě, která prodává před dvířky ve zdi Malachiho, o snědé ženě, která se teď spolu se svým synem na nás na všechny zle škaredí.

Když před mnoha lety cestovala na Mars, vetřel se Malachi Constant do jejího lože a ona mu povila tohoto syna. Předtím byla mou manželkou a paní tohoto sídla. Její pravé jméno zní Beatrice Rumfoordová.”

Z davu se vydral vzdech. Není divu, že zaprášené loutky ostatních náboženství byly pro nedostatek obecen­stva odloženy, že se všechny oči upíraly k Newportu. Hla­va církve Naprosto Lhostejného Boha nejenže dokázala předpovídat budoucnost a bojovat proti nejkrutějším ne­rovnostem ze všech, proti nerovnostem náhody — navíc jeho zásoba ohromujících senzací byla nevyčerpatelná.

Byl tak dobře zásoben prvotřídním zbožím, že mohl dokonce ztlumit hlas, když oznamoval, že ta jednooká, zlatozubá žena byla jeho manželkou a že mu Malachi Constant nasadil parohy.

“Vyzývám vás nyní, abyste její životní příklad zavrhli tak, jako už po dlouhou dobu zavrhujete životní příklad Malachiho Constanta,” řekl vlídně nahoře v koruně stro­mu. “Jestli chcete, pověšte ji vedle Malachiho Constanta na rolety svých oken a na osvětlovací tělesa.

Beatriciny výstřelky byly výstřelky štítivosti,” řekl Rumfoord. “Když byla mladší, považovala se za tak vybra­ně vychovanou, že ze samého strachu před poskvrněním nic nedělala a nedovolila, aby někdo dělal něco s ní. Když byla mladší, byl život pro Beatrici příliš plný bacilů a sprostoty, aby mohl být jiný než nesnesitelný.

Jako věřící církve Naprosto Lhostejného Boha ji za­tracujeme pro její odmítání riskovat svou pomyslnou čis­totu právě tak nesmlouvavé, jako zatracujeme Malachiho Constanta pro jeho zálibu ve svinstvu.

Každý Beatricin postoj mlčky předpokládal, že je in­telektuálně, morálně a fyzicky právě taková, jaké podle Božího záměru lidské bytosti mají být, a že ostatek lidstva potřebuje k tomu, aby se jí vyrovnal, ještě dalších deset tisíc let. Znovu zde stojíme před případem všedního a ne­tvořivého člověka vzbuzujícího smích Boha Všemohoucí­ho. Tvrzení, že Bůh Všemohoucí Beatricino netýkavkovité vychování obdivoval, je přinejmenším stejně sporné jako tvrzení, že si Bůh Všemohoucí přál, aby Malachi Constant byl bohatý.

Paní Rumfoordová,” řekl Winston Niles Rumfoord nahoře v koruně stromu, “vyzývám nyní vás a vašeho syna, abyste následovali Malachiho Constanta do vesmírné lodi mířící na Titan. Chcete nám před svým odchodem ještě něco říct?”

Rozhostilo se dlouhé ticho, za něhož se matka a syn přimkli k sobě a bok po boku hleděli na svět tolik změně­ný novinkami dne.

“Hodláte nás oslovit, paní Rumfoordová?” řekl Rum­foord nahoře v koruně stromu.

“Ano,” řekla Beatrice. “Ale nebudu mluvit dlouho. Vě­řím, že všechno, co o mně říkáte, je pravda, protože vy lžete jen zřídka. Ale až se já a můj syn odebereme k žebří­ku a vylezeme nahoru, nebude to kvůli vám nebo kvůli vašemu hloupému davu. Uděláme to kvůli sobě — a doká­žeme sobě a každému, kdo chce přihlížet, že se ničeho nebojíme. Nepuknou nám srdce, až tuhle planetu opustí­me. Hnusí se nám přinejmenším stejně, jako se my dle vašeho návodu hnusíme jí.

Nevybavuju si ty dávné dny,” řekla Beatrice, “kdy jsem byla paní tohoto sídla, kdy jsem se štítila něco dělat, nebo aby někdo dělal něco mně. Ale když jste mi řekl, jaká jsem byla, v tu chvíli jsem k sobě pocítila lásku. Lid­ský rod je nečistý, stejně jako Země, stejně jako vy.”

Beatrice a Chrono rychle přešli po lávkách a rampách k žebříku, vyšplhali po žebříku vzhůru. Bez pozdravu se protáhli kolem Malachiho Constanta ve dveřích vesmírné lodi. Zmizeli uvnitř.

Constant je následoval a připojil se k jejich prohlídce ubytování.

Stav kabiny byl překvapením — a zejména by byl překvapením pro správce sídla. Vesmírná loď, na vrcholku sloupu na posvátných pozemcích střežených hlídači zdán­livě nedotknutelná, byla očividně dějištěm jednoho nebo více divokých mejdanů.

Všechna lůžka byla rozestlaná. Polštáře a přikrývky byly pomačkané, zmuchlané a zpřeházené. Prostěradla byla umazaná od rtěnky a krému na boty.

Pod nohama chroustaly a klouzaly smažené slávky.

Po lodi byly roztroušeny dvě placatky od whisky Mountain Moonlight, půllitrovka od meruňkovice Sou­thern Comfort a tucet plechovek od narragansettského le­žáku, všechno vypito do poslední kapky.

Na bílé stěně vedle dveří byla napsána rtěnkou dvě jména: Bud a Sylvie. A z příruby na středním sloupu kabi­ny visela černá podprsenka.

Beatrice posbírala láhve a plechovky od piva. Vyhodi­la je ze dveří. Strhla podprsenku a nechala ji třepetat ze dveří, čekajíc na příznivý vítr.

Malachi Constant, nepřestávaje vzdychat, potřásat hlavou a oplakávat Stonyho Stevensona, použil svých no­hou jako smetáků. Hrnul smažené slávky ke dveřím.

Mladý Chrono usedl na kavalec a třel svůj talisman pro štěstí. “Ať už letíme, mami,” řekl napjatě. “Krucinálfagot, ať už letíme!”

Beatrice pustila podprsenku. Uchvátil ji poryv větru, zanesl ji nad hlavy davu, pověsil ji na strom hned vedle toho, kde seděl Rumfoord.

“Sbohem, vy samí čistí a moudří a roztomilí lidé,” řek­la Beatrice.

Kapitola 12

Gentleman z Tralfamadoru

 

“Přesně řečeno: sbohem.”

WINSTON NILES RUMFOORD

 

Saturn má devět měsíců, z nichž největší je Titan.

Titan je pouze nepatrně menší než Mars.

Titan je jediný měsíc ve sluneční soustavě, který má atmosféru. Kyslíku k dýchání je tu spousta.

Atmosféra Titanu se podobá atmosféře u zadních dveří pozemské pekárny za jarního jitra.

Titan má ve svém jádru přirozenou chemickou pec, která udržuje teplotu vzduchu na stálých dvaceti stupních Celsia.

Na Titanu jsou tři moře, každé o velikosti pozemské­ho Michiganského jezera. Vody všech těchto tří moří jsou osvěžující a smaragdově průzračné. Jména těchto tří moří zní Winstonovo moře, Nilesovo moře a Rumfoordovo moře.

Je tam shluk devadesáti tří jezírek a jezer, zárodek čtvrtého moře. Tento shluk vodních ploch je znám jako Kazakovy loužičky.

Winstonovo moře, Nilesovo moře, Rumfoordovo moře a Kazakovy loužičky spojují tři mohutné řeky. Tyto řeky, včetně jejich přítoků, jsou velice náladové — rozma­nitě hučící, lhostejné, rozběsněné. Jejich nálady jsou určo­vány divoce kolísající přitažlivou silou osmi bratrských měsíců a ohromným vlivem Saturnu, který má pětadevadesátkrát větší hmotnost než Země. Tyto tři řeky jsou zná­my jako Winstonova řeka, Nilesova řeka a Rumfoordova řeka.

Jsou tam lesy, louky a hory.

Nejvyšší horou je Rumfoordova hora, která je vysoká dva tisíce osm set sedmdesát dva metry.

Titan nabízí neporovnatelný pohled na nejhrůznější krásu sluneční soustavy, na Saturnovy prstence. Tyto osl­ňující pásy mají v průměru šedesát čtyři tisíc kilometrů a nejsou o moc silnější než ostří žiletky.

Na Titanu se prstencům říká Rumfoordova duha.

Saturn opisuje kruh kolem Slunce.

Opíše ho jednou za dvacet devět a půl pozemského roku.

Titan opisuje kruh kolem Saturnu.

Titan následkem toho opisuje kolem Slunce spirálu.

Winston Niles Rumfoord a jeho pes Kazak byli vlno­vým jevem — pulsovali po pokřivených spirálách, počína­jících na Slunci a končících v Betelgeuze. Kdykoli jejich spirálám stanulo v cestě nějaké nebeské těleso, Rumfoord a jeho pes se na tomto tělese zhmotnili.

Z doposud záhadných příčin se spirály Rumfoorda, Kazaka a Titanu přesně shodovaly.

A tak Rumfoord a jeho pes byli na Titanu zhmotněni permanentně.

Rumfoord a Kazak tam žili na ostrově ve Winstonově moři, dva kilometry od pobřeží. Jejich domovem byla naprosto dokonalá kopie Tádž Mahalu v pozemské Indii.

Postavily ji marťanské pracovní síly.

Rumfoord tento svůj titanský domov pojmenoval s černým humorem Konec toulkám.

 

Před příchodem Rumfoorda, Malachiho Constanta, Beatrice a Chrona byla na Titanu pouze jediná další by­tost. Tato další bytost se jmenovala Salo. Salo byl starý. Salo byl stár jedenáct miliónů pozemských let.

Salo pocházel z jiné galaxie, z Malého Magalhãesova oblaku. Byl vysoký jeden metr a třicet pět centimetrů.

Salova pleť měla stavbu a barvu kůry pozemské man­darínky.

Salo měl tři rychlé nohy připomínající jelení běhy. Chodidla měla neobyčejně zajímavý design: každé bylo nafukovací koulí. Nafouknutím těchto koulí do velikosti míče na německého pasáka mohl Salo kráčet po vodě. Jejich zmenšením na velikost golfového míčku mohl Salo utíkat vysokou rychlostí po každém tvrdém povrchu. Když koule dočista vypustil, stala se jeho chodidla přísavkami. Salo mohl chodit po zdech.

Salo neměl ruce. Salo měl tři oči a jeho oči vnímaly nejen takzvané viditelné spektrum, ale také infračervené a ultrafialové záření a Roentgenovy paprsky. Salo byl punktální, což znamená, že žil vždy pouze v tomto oka­mžiku — a rád Rumfoorda škádlil, že je lepší vidět nád­herné barvy na protilehlých koncích spektra než vidět do minulosti či budoucnosti.

Tohle bylo trochu dvojznačné, neboť Salo, který žil jen v daném okamžiku, viděl daleko více z minulosti a da­leko více z vesmíru než Rumfoord. Také si z toho, co viděl, mnohem víc pamatoval.

Salova hlava byla kulatá a zavěšená v Cardanově zá­věsu.

Jeho hlasem byl elektronický nástroj, který vydával zvuky jako bicyklová houkačka. Hovořil pěti tisíci jazyky, z toho padesáti pozemskými, z toho jedenatřiceti mrtvými pozemskými jazyky.

Salo nebydlel v paláci, ačkoli Rumfoord nabízel, že mu nechá postavit vlastní. Salo žil pod širým nebem, blíz­ko vesmírné lodi, která ho před dvěma tisíci lety zanesla na Titan. Jeho vesmírnou lodí byl létající talíř, prototyp lodí marťanského invazního loďstva. Salův příběh byl zajímavý.

V pozemském roce 483 441 př. Kr. byl zvolen lidovým telepatickým nadšením za nejkrásnějšího, nejzdravějšího, nejspanilomyslnějšího jedince svého národa. Stalo se tak při příležitosti stomilióntého výročí vlády jeho domovské planety v Malém Magalhãesovì oblaku. Jeho domovská planeta se jmenovala Tralfamador, což starý Salo kdysi Rumfoordovi přeložil jako my všichni a zároveň číslo 541.

Jeden rok na jeho domovské planetě byl podle jeho vlastních výpočtů 36162000krát delší než rok pozemský — takže oslava, na níž se podílel, byla ve skutečnosti na po­čest vlády trvající 361 620 000 pozemských let. Salo kdysi popsal tuto trvanlivou formu vlády Rumfoordovi jako hypnotickou anarchii, ale odmítl vysvětlit, jak vlastně fun­guje. “Buď okamžitě pochopíš, o co jde,” řekl Rumfoordo­vi, “nebo nemá cenu, abych se ti to snažil vysvětlovat, kapi­táne.”

Jeho povinností coby zvoleného představitele Tralfamadoru bylo doručit zapečetěné poselství “z jednoho okraje vesmíru na druhý”. Strůjci oslav nebyli tak zaslepe­ní, aby se domnívali, že Salova proponovaná cesta překle­ne vesmír. Byla to básnická fikce, stejně jako Salova expe­dice. Salo měl prostě sebrat poselství a letět tak rychle a daleko, jak mu to tralfamadorská technika dovolí.

Obsah poselství Salo neznal. Připravila je instituce, kterou Salo Rumfoordovi popsal jako “druh univerzity — až na to, že ji nikdo nenavštěvuje. Nemá žádné budovy, žádné fakulty. Jsou v ní všichni a není v ní nikdo. Je to něco jako oblak, k němuž každý přifoukl obláček mlhy, a tenhle oblak pak obstarává složité přemýšlení za vše­chny. Nechci tím říct, že je to skutečný oblak. Chci jenom říct, že je to něco jako oblak. Jestli nechápeš, o čem mlu­vím, kapitáne, tak nemá cenu, abych ti to vysvětloval. Můžu ti jen říct, že žádné schůze se nekonají.”

Poselství bylo uloženo v zapečetěné olověné kapsli o průměru pět centimetrů a necelý centimetr tlusté. Kapsle sama byla uložena do síťovky ze zlatého pletiva, která byla zavěšena na pásce z nerezavějící oceli připevněné svorkou na dříku toho, co by se mohlo nazvat Salovým krkem.

Salo dostal rozkaz neotvírat síťovku a kapsli dřív, do­kud nedorazí na místo určení. Místem určení nebyl Titan. Místem určení byla galaxie začínající osmnáct miliónů svě­telných let za Titanem. Strůjci oslav, na nichž se Salo podí­lel, nevěděli, co Salo v oné galaxii objeví. Měl přikázáno najít tam někde živé tvory, naučit se dokonale jejich řeči, otevřít poselství a přeložit je pro ně.

Salo se neptal po smysluplnosti své mise, neboť jako všichni Tralfamadořané byl stroj. Jako stroj musel udělat, co se od něj čekalo.

Ze všech rozkazů, které Salo obdržel před odletem z Tralfamadoru, byla největší důležitost přisuzována tomu, že za žádných okolností nesmí poselství otevřít cestou.

Na tento rozkaz byl kladen tak naléhavý důraz, že se stal doslova podstatou vší existence malého tralfamadorského posla.

V pozemském roce 203 117 př. Kr. byl Salo mechanic­kými potížemi donucen přistát ve sluneční soustavě. Byl donucen přistát naprostým rozpadem malinké součástky v hnacím ústrojí své lodi, součástky přibližně o velikosti pozemského otvírače na pivo. Salo nebyl technicky zalo­žen, a tak měl jen matné ponětí, jak chybějící součástka vypadala a k čemu sloužila. A protože Sálová loď byla poháněna UVB, univerzální vůlí po bytí, nebylo radno, aby se v jejím hnacím ústrojí hrabal technický diletant.

Salova loď nebyla úplně vyřazena z provozu. Pořád mohla letět, ovšem belhavě, jen asi rychlostí sto devět tisíc kilometrů za hodinu. Na krátké skoky po sluneční sousta­vě stačila, i v tomhle invalidním stavu, a kopie zmrzačené lodi prokázaly marťanskému válečnému úsilí nedocenitel­né služby. Avšak pro účely Salova mezigalaktické mise byla zmrzačená loď nemožně pomalá.

A tak starý Salo rozbil tábor na Titanu a vyslal domů na Tralfamador zprávu o své šlamastyce. Vyslal zprávu domů rychlostí světla, což znamenalo, že se na Tralfama­dor dostane za sto padesát tisíc pozemských let.

Našel si několik koníčků, které mu pomáhaly ubíjet čas. Hlavními z nich bylo sochařství, pěstování titanských sedmikrásek a pozorování rozmanitých dění na Zemi. Po­zemská dění mohl sledovat prostřednictvím monitoru na přístrojovém panelu své lodi. Monitor byl dostatečně vý­konný, aby Salovi umožnil sledovat pachtění pozemských mravenců, kdykoli se mu zachtělo.

Z tohoto monitoru se mu také dostalo první odpovědi z Tralfamadoru. Odpověď byla napsána na Zemi obrov­skými kameny na jedné pláni v dnešní Anglii. Ruiny této odpovědi dosud stojí a jsou známy jako Stonehenge. V tralfamadorštině znamená Stonehenge při pohledu sho­ra toto: “Zasíláme náhradní součástku největší možnou rychlostí”

Stonehenge nebylo jedinou zprávou, kterou Salo obdržel.

Přišly ještě čtyři další, všechny napsány na Zemi.

Velká čínská zeď znamená v tralfamadorštině při po­hledu shora: “Buď trpělivý. Nezapomněli jsme na tebe”

Zlatý dům římského císaře Nera znamenal: “Děláme, co je v našich silách.”

Moskevský Kreml ve své první zděné podobě zname­nal: “Budeš opět na cestě dřív, než se naděješ.”

Význam paláce Společnosti národů v Ženevě ve Švý­carsku je: “Sbal si věci a připrav se k odletu na vyzvání”

Jednoduchý výpočet odhalí, že všechny tyto zprávy dorazily rychlostí značně převyšující rychlost světla. Salo vyslal svou nouzovou zprávu domů rychlostí světla a cestu na Tralfamador urazila za sto padesát tisíc let. Odpověď z Tralfamadoru dostal za necelých padesát tisíc let.

Primitivovi, jakým je každý Pozemšťan, je absurdní vysvětlovat, jak bylo tohoto rychlého spojení dosaženo. V takové primitivní společnosti postačí říci, že Tralfamadořané dokázali jisté impulsy univerzální vůle po bytí odrážet ozvěnou v klenuté architektuře vesmíru asi trojná­sobnou rychlostí světla. A dokázali tyto impulsy zaostřit a modulovat tak, aby ovlivňovaly tvory daleko, předaleko vzdálené a inspirovaly je ke službám tralfamadorským zá­jmům.

Byl to úžasný způsob, jak rozhýbat události daleko, předaleko od Tralfamadoru. Byl to namnoze nejrychlejší způsob.

Ale laciné to nebylo.

Starý Salo sám nebyl vybaven na to, aby mohl komu­nikovat a působit na vývoj událostí tímhle způsobem, ani na krátké vzdálenosti. Zařízení a množství univerzální vůle po bytí, použité při tomto procesu, byly kolosální a vyžadovaly obsluhu tisíců techniků.

A přitom ani to nejsilnější, nejlépe obsluhované a nej­mohutnější tralfamadorské zařízení nebylo obzvlášť přes­né. Starý Salo pozoroval na Zemi mnoho komunikačních kiksů. Na Zemi začaly vzkvétat civilizace a jejich nositelé začínali budovat obrovské stavby, jež byly očividně zprá­vami v tralfamadorštině — a pak se tyto civilizace vypliva­ly, aniž by zprávy dokončily.

Starý Salo to viděl snad stokrát. Starý Salo řekl svému příteli Rumfoordovi mnoho za­jímavých věcí o tralfamadorské civilizaci, ale nikdy Rum­foordovi neřekl nic o zprávách z domova a technice jejich doručování.

Řekl Rumfoordovi jen to, že vyslal domů volání o po­moc a že čeká každým dnem náhradní součástku. Mysl starého Sala se od Rumfoordovy lišila natolik, že Sálový myšlenky Rumfoord číst nemohl.

Salo byl za přehradu mezi jejich myšlenkami vděčný, neboť měl smrtelný strach, co by asi Rumfoord řekl, kdyby přišel na to, jak důkladně Salův národ pozemské dějiny rozhasil. I když byl Rumfoord chronosynklasticky infundibulován, a tudíž by se dalo předpokládat, že bere věci z širšího hlediska, Salo odhalil, že je Rumfoord kupodivu v hloubi duše stále úzkoprsým Pozemšťanem.

Starý Salo nechtěl, aby Rumfoord zjistil, co Tralfamadořané Zemi provádějí, neboť byl přesvědčen, že by to Rumfoorda urazilo — že by se Rumfoord postavil proti Salovi a všem Tralfamadořanům. Salo si neuměl předsta­vit, jak by se s tím vyrovnal, protože Winstona Nilese Rumfoorda miloval.

V jeho lásce nebylo nic pohoršlivého. To jest, nebyla homosexuální. Ani nemohla být, protože Salo neměl žádné pohlaví.

Jako všichni Tralfamadořané byl stroj.

Držely ho pohromadě závlačky, hadicové spojky, nýty, šrouby a magnety. Salova mandarínkově zbarvená pleť, tak výmluvná v citovém rozrušení, se dala oblékat a svlékat jako pozemská větrovka. Zapínala se na magne­tický zip.

Tralfamadořané podle Sala jeden druhého vyráběli. Jak povstal první stroj, to nikdo s určitostí nevěděl.

Legenda pravila toto:

 

“Bylo nebylo, žili na Tralfamadoru tvorové, kteří nebyli strojům podobní ani trochu. Nebyli spolehliví. Nebyli výkonní. Nebyli předpověditelní Nebyli trvanli­ví. A tito nebozí tvorové byli posedlí myšlenkou, že všechno, co existuje, že všechno na světe musí mít ně­jaký smysl a že některý smysl je vyšší než jiné.

Tito tvorové trávili většinu času píděním po svém smyslu. A pokaždé, když už se jim zdálo, že se nějaké­ho smyslu své existence dopídili, přišel jim tento smysl tak nízký, že tvory naplnil znechucením a hanbou.

Než by sloužili tak nízkému smyslu, tvorové radě­ji vynalezli stroj, který by mu sloužil za ně. Tvorové pak měli volné ruce sloužit vyššímu smyslu. Ale žádný smysl, kterého se dopídili, jim nebyl dost vysoký.

A tak vznikaly další stroje ke službám vyšším smyslům.

A stroje si se vším tak šikovně poradily, až poslé­ze dostaly za úkol zjistit, co je nejvyšším smyslem oněch tvorů.

Stroje ve vší počestnosti oznámily, že o nějakém smyslu oněch tvorů nemůže být řeči.

Načež se tvorové začali vzájemně vyvražďovat, neboť nesmyslné věci nenáviděli nade vše ostatní.

A přitom zjistili, že ani v tom vraždění nejsou moc úspěšní. A tak svěřili i tuhle práci strojům. A stro­je ji dokončily dřív, než se řekne “Tralfamador”

 

Starý Salo teď na monitoru na přístrojovém panelu své vesmírné lodě sledoval, jak se k Titanu blíží vesmírná loď s Malachim Constantem, Beatricí Rumfoordovou a je­jich synem Chronem na palubě. Jejich loď byla naprogra­mována, aby automaticky přistála na pobřeží Winstonova moře. Byla naprogramována, aby přistála uprostřed dvou miliónů soch lidských bytostí v životní velikosti. Salo vy­tvářel tyto sochy tempem zhruba deseti kusů za pozemský rok.

Sochy byly soustředěny v oblasti Winstonova moře proto, že byly zhotoveny z titanské rašeliny. Nejbohatší naleziště titanské rašeliny jsou u Winstonova moře, pou­hých šedesát centimetrů pod povrchem.

Titanská rašelina je pozoruhodný materiál — a pro zručného a zapáleného sochaře velice lákavý.

Když se titanská rašelina vykope, má zprvu konzis­tenci pozemské formely.

Hodinovým vystavením titanskému světlu a vzduchu získá rašelina pevnost a tvrdost sádry.

Dvouhodinovým vystavením titanskému světlu a vzduchu získá trvanlivost žuly a musí se opracovávat zakaleným dlátem.

Po třech hodinách zanechá v titanské rašelině stopu jedině diamant.

Salo byl k vytvoření tolika soch inspirován přemrště­ným počínáním Pozemšťanů. Sala neinspirovalo ani tak to, co Pozemšťané dělali, jako spíš to, jak to dělali.

Pozemšťané se ve všech dobách chovali, jako by je z oblohy sledovalo veliké oko — a jako by toto veliké oko prahlo po zábavě.

Veliké oko bylo žroutem velkolepého divadla. Veliké­mu oku bylo lhostejné, zda mu Pozemšťané předvádějí komedii, tragédii, frašku, satiru, lehkou atletiku nebo vaudeville. Jeho požadavkem, pro Pozemšťany zřejmě právě tak neodmítnutelným jako zemská přitažlivost, bylo, aby každé představení mělo spád a říz.

Byl to tak naléhavý požadavek, že Pozemšťané nedě­lali takřka nic jiného, než že se dnem a nocí předváděli — dokonce i ve snu.

Velké oko bylo jediným divákem, na kterém Pozem­šťanům opravdu záleželo. Nejfantastičtější kusy, jaké Salo shlédl, sehráli Pozemšťané, kteří byli strašlivě osamělí. Po­myslné velké oko bylo jejich jediným obecenstvem.

Salo se ve svých diamantově tvrdých sochách po­koušel zvěčnit některé duševní stavy oněch Pozemšťa­nů, kteří pro pomyslné veliké oko sehráli nejzajímavější kusy.

Sotva menším překvapením než Salova sochy byly titanské sedmikrásky, které v nevídaném počtu kvetly ko­lem Winstonova moře.

Když Salo roku 203 117 př. Kr. na Titanu přistál, byly květy titanských sedmikrásek drobná, hvězdičkám podob­ná žlutá kvítka o průměru necelých šesti milimetrů.

Potom je Salo začal pěstovat selekcí.

Když na Titanu přistáli Malachi Constant, Beatrice Rumfoordová a jejich syn Chrono, měla typická sedmi­kráska stonek o průměru sto dvaceti centimetrů a levandulový, do růžova měňavý květ o hmotnosti více než jedné tuny.

 

Když se Salo dosyta vynadíval na blížící se vesmírnou loď s Malachim Constantem, Beatricí Rumfoordovou a je­jich synem Chronem, nafoukl chodidla do velikosti míčů na německého pasáka. Vstoupil na smaragdově průzračné vody Winstonova moře, přešel po vodách k Tádž Mahalu Winstona Nilese Rumfoorda.

Vstoupil do obezděného dvora paláce, vypustil z cho­didel vzduch. Vzduch zasyčel. Sykot se ozvěnou odrazil od zdí.

Levandulové, anatomicky tvarované křeslo Winstona Nilese Rumfoorda vedle bazénu zelo prázdnotou.

“Kapitáne?” zavolal Salo. Užíval tohoto nejdůvěrněj­šího ze všech oslovení pro Rumfoorda, Rumfoordová jmé­na z dětství, navzdory Rumfoordovu rozladění, že je po­užívá. Neužíval tohoto jména, aby Rumfoorda poškádlil. Užíval je proto, aby jím stvrdil přátelství, jež k Rumfoordovi choval — aby toto přátelství podrobil malé zkoušce a potěšil se, jak pěkně v této zkoušce obstojí.

Salo jejich přátelství nepodroboval takovéhle puber­tální zkoušce bez důvodu. Dokud Salo nepřibyl do sluneč­ní soustavy, nikdy žádné přátelství neviděl, nikdy o něm neslyšel. Bylo pro něj úchvatnou novinkou. Musel si s ním pohrávat.

“Kapitáne?” zvolal opět Salo.

Vzduch měl neobvykle ostrou příchuť. Salo ji po jis­tém váhání identifikoval jako ozón. Nedokázal si ji však vysvětlit.

V popelníku vedle Rumfoordová anatomicky tvaro­vaného křesla dosud hořela cigareta, takže Rumfoord ne­mohl být z křesla pryč dlouho.

“Kapitáne? Kazaku?” volal Salo. Bylo neobvyklé, aby Rumfoord neklímal ve svém křesle, nebo aby Kazak neklí­mal vedle něho. Člověk a pes trávili většinu času u bazénu, odposlouchávajíce signály svých ostatních já rozptýlených v prostoru a čase. Rumfoord obvykle nehybně spočíval v křesle, prsty jedné malátné, svěšené ruky zabořeny do Kazakova kožichu. Kazak obvykle zasněně kňoural a cu­kal se.

Salo pohlédl dolů do vody obdélníkového bazénu. Na dně bazénu, dva a půl metru pod vodou, byly tři sirény z Titanu, tři krásné lidské samičky, jež byly kdysi dávno nabídnuty chlípnému Malachimu Constantovi.

Byly to sochy vytvořené Salem z titanské rašeliny. Ze všech těch miliónů soch vytvořených Salem byly pouze tyto tři pomalovány barvami, jež budily dojem života. Po­malování bylo nezbytné, pokud se jim v přepychovém ori­entálním aranžmá Rumfoordová paláce mělo dostat jakés takés důležitosti.

“Kapitáne?” zvolal ještě jednou Salo.

Volání přivábilo Kazaka, vesmírného psa. Kazak vy­šel z budovy s polokulatou střechou a minaretem, která se odrážela v bazénu. Kazak toporně vyšel z krajkových stí­nů velké osmiúhelníkové komnaty uvnitř budovy.

Kazak vypadal jako otrávený.

Kazak se chvěl a upřeně zíral do jednoho místa kdesi vedle Sala. Nic tam nebylo.

Kazak znehybněl a zdálo se, že se připravuje na strašlivou bolest, kterou ho bude stát další krok.

A potom Kazak vzplanul a zapraštěl ohněm svatého Eliáše.

Oheň svatého Eliáše je světelný elektrický výboj a v každém tvoru, který je jím postižen, vyvolává zneklid­nění, jež ovšem není o nic nebezpečnější než zneklidnění vyvolané lechtáním ptačím pírkem. Tvor se nicméně jeví, jako by stál v plameni, a lze mu prominout, že je z toho perplex.

Světelný výboj obklopující Kazaka byl hrůznou podí­vanou. A obnovoval zápach ozónu.

Kazak se nehýbal. Jeho schopnost překvapení nad touto úžasnou podívanou byla už dávno vyčerpána. Snášel sršící zář s unavenou útrpností.

Sršící zář pohasla.

V klenutém podloubí se objevil Rumfoord. Také on vypadal netečně a ochrnutě. Od nohou k hlavě přebíhal po Rumfoordovi dematerializační pás, přibližně čtvrt metru široký pás nicoty. Za ním následovaly dva úzké pásky vzdálené jen asi tři centimetry od sebe.

Rumfoord měl ruce vysoko vzpažené a prsty roztaže­né. Z konečků prstů mu šlehaly růžové, fialové a mdle zelené pablesky ohně svatého Eliáše. Ve vlasech mu pře­skakovaly mdle zlaté jiskry a dělaly, co mohly, aby ho ozdobily lacinou svatozáří.

“Mír,” řekl mátožně Rumfoord.

Rumfoordův oheň svatého Eliáše uhasl.

Salo se zhrozil. “Kapitáne —” řekl. “Co — co se to děje, Kapitáne?”

“Sluneční skvrny,” řekl Rumfoord. Přišoural se ke své­mu levandulovému, anatomicky tvarovanému křeslu, složil do něho svou mohutnou kostru, zastřel si oči rukou zplih­lou a bílou jako mokrý kapesník.

Kazak ulehl vedle něho. Kazak se tetelil. “Jaktěživ — jaktěživ jsem tě takhle neviděl,” řekl Salo.

“Takováhle bouře na Slunci jaktěživo nebyla,” řekl Rumfoord.

Sala nepřekvapilo, když se dozvěděl, že sluneční skvr­ny jeho chronosynklasticky infundibulované přátele ovliv­ňují. Viděl Rumfoorda a Kazaka strádat slunečními skvr­nami mnohokrát předtím — ale nejkrutějším příznakem byla zatím prchavá nevolnost. Jiskry a dematerializační pásy byly cosi nového.

Jak tak Salo Rumfoorda a Kazaka pozoroval, stali se oba na okamžik dvourozměrnými jako postavy namalova­né na rozvlněných korouhvích.

Ustálili se, nabyli opět okrouhlosti.

“Mohu pro vás něco udělat, Kapitáne?” řekl Salo.

Rumfoord zasténal. “Copak lidi tuhle hroznou otázku nikdy nepřestanou klást?” řekl.

“Promiň,” řekl Salo. Měl chodidla dočista vypuštěná, takže byla konkávní, takže byla přísavkami. Jeho chodidla vydávala na hlazené dlažbě mlaskavé zvuky.

“Musíš dělat takový kravál?” řekl popuzeně Rum­foord.

Starý Salo si přál umřít. Bylo to poprvé, co k němu jeho Winston Niles Rumfoord takhle nevlídně promluvil. Salo to nemohl přenést přes srdce.

Starý Salo zavřel dvě ze svých tří očí. Třetí přejíždělo po obloze. Upoutaly je tam dvě prudce letící modré tečky. Těmi tečkami byli křižující titanští modráčci.

Párek modráčků narazil na vzestupný vzdušný proud.

Ani jeden z ptáků nezatřepal křídlem.

Nejmenší pohyb posledního pírka nebyl bez ladnosti. Život byl jediný krouživý sen.

“Krák,” řekl družně jeden titanský modráček.

“Krák,” přisvědčil druhý.

Ptáci současně složili křídla, spadli z výšin jako kame­ny.

Zdálo se, že se střemhlav řítí do jisté smrti za zdmi Rumfoordova paláce. Pak však pád zase vybrali, aby za­počali další dlouhý a plavný výstup.

Tentokrát vystoupili na oblohu proťatou stopou sra­žených par z vesmírné lodi přinášející Malachiho Constanta, Beatrici Rumfoordovou a jejich syna Chrona. Loď se chystala přistát.

“Kapitáne —?” řekl Salo.

“Musíš mi říkat zrovna takhle?” řekl Rumfoord.

“Ne,” řekl Salo.

“Tak mi tak neříkej,” řekl Rumfoord. “Nemám tohle jméno rád — pokud je zrovna neužije někdo, s kým jsem vyrůstal.”

“Já myslel — že jako tvůj přítel —” řekl Salo, “že mám právo —”

“Co kdybychom téhle hry na přátelství konečně ne­chali?” řekl stroze Rumfoord.

Salo zavřel své třetí oko. Kůže na jeho trupu se na­pjala. “Hry?” řekl.

“Už zase mlaskáš nohama!” řekl Rumfoord.

“Kapitáne!” vykřikl Salo. Opravil tu nepřístojnou dů­věrnost. “Winstone — to se mi snad zdá, že se mnou takhle mluvíš. Myslel jsem, že jsme přátelé.”

“Řekněme to tak, že jsme si byli vzájemně užiteční, a už o tom nemluvme,” řekl Rumfoord.

Sálová hlava v Cardanově závěsu se lehce rozkývala. “Měl jsem za to, že mezi námi bylo něco víc,” řekl posléze.

“Řekněme,” řekl kousavě Rumfoord, “že jsme jeden v druhém objevili prostředek k dosažení našich rozdílných cílů.”

“Já — já ti pomáhal s radostí — a jenom doufám, že jsem ti skutečně pomohl,” řekl Salo. Otevřel oči. Musel vidět Rumfoordovu reakci. Rumfoord jistě staré přátelství zase obnoví, neboť Salo mu tolikrát nezištně pomohl.

“Nedal jsem ti polovinu své UVB?” řekl Salo. “Nene­chal jsem tě okopírovat svou vesmírnou loď pro Mars? Neletěl jsem na několik prvních náborových výprav? Nepomohl jsem ti vymyslet, jak Marťany ovládat, aby se nebouřili? Nepomáhal jsem ti den po dni vymýšlet nové ná­boženství?”

“Ano,” řekl Rumfoord. “Ale cos pro mě udělal v po­slední době?”

“Cože?” řekl Salo.

“To nic,” řekl Rumfoord stroze. “To je pointa staré pozemské anekdoty, ostatně v tomhle případě ani ne moc vtipná.”

“Ach,” řekl Salo. Znal spoustu pozemských anekdot, ale tuhle neznal.

“Tvoje nohy!” vykřikl Rumfoord.

“Odpusť mi to!” vykřikl Salo. “Kdybych uměl plakat jako Pozemšťan, plakal bych!” Jeho zkormoucená chodid­la se vymykala kontrole. Stále vydávala zvuky, které se Rumfoordovi náhle tolik protivily. “Za všechno se omlou­vám! Vím jen, že jsem dělal, co jsem mohl, abych ti byl opravdovým přítelem, a že jsem za to nikdy nic nežádal.”

“Neměls to zapotřebí!” řekl Rumfoord. “Nemusels mě o nic žádat. Stačilo ti dřepět a čekat, až ti ten krám spadne do klína.”

“Co by mi mělo spadnout do klína?” řekl nevěřícně Salo.

“Náhradní součástka do tvé vesmírné lodě,” řekl Rumfoord. “Už je skoro tady. Už se blíží, Mistře. Veze ji Constantův kluk — pokládá ji za svůj talisman pro štěstí — jako bys to nevěděl.”

Rumfoord se v křesle napřímil, zezelenal, požádal ru­kou o ticho. “Promiň,” řekl. “Už mi zas bude špatně.”

Winstonu Nilesovi Rumfoordovi a jeho psu Kazakovi bylo zase špatně — bylo jim daleko hůř než předtím. Chu­dákovi starému Salovi se zdálo, že tentokrát oba určitě vysrší do nicoty nebo explodují.

Kazak vyl v kouli ohně svatého Eliáše.

Rumfoord stál jako svíčka, oči vylezlé z důlků, ohnivý sloup.

Tenhle nápor také pominul.

“Promiň,” řekl Rumfoord s jedovatou zdvořilostí. “Co jsi to povídal — ?”

“Cože?” řekl bezútěšně Salo.

“Něco jsi říkal — nebo jsi chtěl něco říct,” řekl Rum­foord. Pouze krůpěje potu na jeho spáncích prozrazovaly, že právě přestál cosi trýznivého. Zastrčil do dlouhé kostě­né špičky cigaretu, zapálil si. Vystrčil bradu. Cigaretová špička zamířila kolmo vzhůru. “Příští tři minuty proběhnou bez vyrušení,” řekl. “Co jsi to povídal!”

Salo si jen s námahou oživil téma jejich debaty. Když si je oživil, rozrušilo ho víc než jindy. Došlo k nejhoršímu. Nejenže Rumfoord podle všeho odhalil působení Tralfamadoru na pozemské záležitosti, což ho jistě jaksepatří pobouřilo — ale Rumfoord se podle všeho považoval za jednu z hlavních obětí tohoto působení.

Sala se čas od času zmocňovalo nepříjemné podezře­ní, že Rumfoord podléhá vlivu Tralfamadoru, ale snažil se tu myšlenku zapudit, neboť proti tomu nemohl nic dělat. Nikdy o tom raději nemluvil, protože takový rozhovor by jistě jeho krásné přátelství s Rumfoordem rázem obrátil vniveč. Salo se chvíli obíral chabou možností, že Rumfo­ord přece jen neví tolik, kolik se zdá. “Kapitáne —” řekl.

“Prosím!” řekl Rumfoord.

“Pane Rumfoorde —” řekl Salo, “myslíte, že jsem vás nějak zneužil?”

“Ty ne,” řekl Rumfoord. “Ale tvoji kamarádi stroje na tom vašem veleváženém Tralfamadoru.”

“Hm,” řekl Salo. “Myslíte — myslíš — že jsi byl zne­užitý, Kapitáne?”

“Tralfamador,” řekl hořce Rumfoord, “hmátl do slu­neční soustavy, vybral si mě a použil mě bez okolků jako škrabky na brambory!”

“Když jsi to viděl v budoucnosti,” řekl zbědovaně Salo, “proč ses o tom nikdy nezmínil?”

“Nikdo nesnáší pomyšlení, že je zneužíván,” řekl Rumfoord. “Nepřizná si to do posledního okamžiku.” Kři­vě se usmál. “Budeš se možná divit, ale jsem svým způsobem pyšný, ať už je má pýcha jak chce pobloudilá, že jsem svá vlastní rozhodnutí činil ze svých vlastních důvodů.”

“Já se tomu nedivím,” řekl Salo.

“Ale?” řekl s nelibostí Rumfoord. “Taky mě mohlo napadnout, že je to příliš jemný postoj, aby ho stroj mohl pochopit.”

Tohle byla nesporná rána pod pás jejich přátelství. Salo byl stroj, neboť byl zkonstruován a vyroben. Neza­krýval tuto skutečnost. Ale Rumfoord téhle skutečnosti ještě nikdy nepoužil jako urážky. Rozhodně však téhle skutečnosti jako urážky použil teď. Rumfoord dal Salovi přes tenký závoj noblesse oblige na vědomí, že být stro­jem znamená být bez citu, bez představivosti, vulgárním, účelným bez špetky svědomí —

Sala toto obvinění dojemně ranilo. Byl to vlastně hold duchovní spřízněnosti, které se kdysi s Rumfoordem těšili, že Rumfoord přesně věděl, kde ho zasáhnout.

Salo opět zavřel dvě ze svých tří očí, opět se zadíval na kroužící titanské modráčky. Ptáci byli velcí jako po­zemští orlové.

Salo si přál být titanským modráčkem.

Vesmírná loď přinášející Malachiho Constanta, Beatrici Rumfoordovou a jejich syna Chrona přeplula nízko nad palácem, přistála na břehu Winstonova moře.

“Dávám ti své čestné slovo,” řekl Salo, “že jsem nevě­děl, že jsi zneužíván, a že jsem neměl nejmenší tušení, co máš —”

“Stroji!” řekl zavile Rumfoord.

“Když o mně tak špatně smýšlíš, Kapitáne — Winstone — pane Rumfoorde —” řekl Salo, “po tom všem, co jsem udělal a snažil se udělat ve jménu samého přátelství, pak asi nemám, co bych řekl, nebo udělal, abych vaše smýšlení změnil.”

“Teď mluvíš zrovna jako stroj,” řekl Rumfoord.

“Taky jsem stroj,” řekl poníženě Salo. Nafoukl svá chodidla do velikosti míčů na německého pasáka, chystaje se k odchodu z Rumfoordova paláce, na vody Winstonova moře — aby se víckrát nevrátil. Teprve když měl chodidla plně nafouknutá, uvědomil si výzvu skrytou v Rumfoordových slovech. Jasně naznačovala, že je tu pořád ještě něco, čím by starý Salo mohl všechno napravit.

Ač byl stroj, byl Salo natolik citlivý, aby věděl, že kdyby se teď zeptal, co by to mělo být, že by se vnucoval. Obrnil se. Ve jménu přátelství byl ochoten se i vnutit.

“Kapitáne —” řekl, “pověz mi, co mám udělat. Udě­lám všechno — naprosto všechno.”

“Už velice brzo,” řekl Rumfoord, “vymrští mocná erupce koncovku mé spirály daleko ze Slunce, daleko ze sluneční soustavy.”

“Ne!” vykřikl Salo. “Kapitáne! Kapitáne.”

“Ne, ne — žádný soucit, prosím,” řekl Rumfoord, ustu­puje zpátky v obavě, aby se ho Salo nedotkl. “Je to výbor­né, fakticky. Uvidím spoustu nových věcí, poznám spoustu nových tvorů.” Pokusil se o úsměv. “Víš, člověka unaví vě­zet v monotónním hodinovém strojku sluneční soustavy.” Trpce se zasmál. “Koneckonců,” řekl, “není to tak strašné, jako kdybych umřel nebo tak. Všechno, co kdy bylo, vždycky bude, a všechno, co ještě bude, vždycky bylo.” Rychle potřásl hlavou a odhodil přitom slzu, o níž ani ne­věděl, že se mu usadila na víčku.

“I když je tohle chronosynklasticko-infundibulované pomyšlení docela milé,” řekl, “přesto bych rád věděl, co bylo hlavním smyslem téhle epizody ve sluneční soustavě.”

“To — to jsi přece shrnul — a daleko líp, než by to dokázal kdo jiný — ve svých Kapesních dějinách Marsu,” řekl Salo.

“Kapesní dějiny Marsu,” řekl Rumfoord, “se nikde ne­zmiňují o tom, že jsem byl značně ovlivňován silami vyza­řovanými z planety Tralfamador.” Zaskřípěl zuby.

“Než můj pes a já začneme svištět vesmírem jako bič v rukou šíleného kočího,” řekl Rumfoord, “moc rád bych se dověděl, jaké to vlastně neseš poselství.”

“Já — já nevím,” řekl Salo. “Je zapečetěné. Mám roz­kazy —”

“Proti všem rozkazům z Tralfamadoru,” řekl Winston Niles Rumfoord, “proti všem tvým instinktům stroje, avšak ve jménu našeho přátelství, Salo, tě žádám, abys teď posel­ství otevřel a přečetl mi ho.”

 

Malachi Constant, Beatrice Rumfoordová a malý Chrono, jejich nezkrotný syn, pořádali rozmrzelý piknik ve stínu titanské sedmikrásky u Winstonova moře. Každý člen rodiny se opíral o nějakou sochu.

Vousatý Malachi Constant, playboy sluneční soustavy, měl dosud na sobě jasně žlutý oděv s oranžovými otazní­ky. Byl to jediný oděv, který měl.

Constant se opíral o sochu svatého Františka z Assisi. Svatý František se pokoušel spřátelit dva nepřátelské a úděsně veliké ptáky, patrně orly lysohlavé. Constant ne­mohl ptáky správně určit jako titanské modráčky, neboť ještě žádného titanského modráčka neviděl. Přibyl na Ti­tan teprve před hodinou.

Beatrice, která vypadala jako cikánská královna, doutnala zlostí u paty sochy mladého fyzika. Na první po­hled laboratorně oděný mladý vědec budil dojem zapále­ného služebníka čistočisté pravdy. Na první pohled byste byli přesvědčeni, že nic než pravda by ho neuspokojilo, jak se tak křenil do zkumavky. Na první pohled byste si po­mysleli, že je stejně povznesen nad zvířecké zájmy lidstva jako harmonia v jeskyních Merkuru. Stál před vámi, aspoň na první pohled, mladý muž prostý vší marnosti, prostý chtíče — a brali byste za bernou minci název, který Salo pod sochu vyryl — Objev atomové energie.

A pak jste si povšimli, že mladý hledač pravdy má otřesnou erekci.

Beatrice si toho ještě nepovšimla.

Mladý Chrono, snědý a nebezpečný jako jeho matka, už páchal svůj první vandalský čin — nebo se o to pokou­šel. Chrono se pokoušel do podstavce sousoší, o něž se opíral, vyškrábat sprosté pozemské slovo. Pokoušel se o to ostrým rohem svého talismanu pro štěstí.

Vyzrálá titanská rašelina, tvrdá bezmála jako dia­mant, místo toho oškrabávala kov, zaoblovala ostrý roh.

Sousoší, na němž Chrono pracoval, představovalo ro­dinnou skupinu — neandrtálského člověka, jeho družku a jejich dítě. Bylo to hluboce dojímavé dílo. Přisražená, kosmatá, nadějná stvoření byla tak ošklivá, až byla krásná.

Jejich význam, důležitost a univerzálnost nijak nesni­žoval satirický název, kterým Salo své dílo obdařil. Vše­chny své sochy obdařil příšernými názvy, jako by zoufale prohlašoval, že se jako umělec ani na okamžik nebere váž­ně. Název, který dal neandrtálské rodince, vycházel ze skutečnosti, že otec s matkou ukazovali dítěti lidskou nohu opékanou na primitivním rožni.

Název zněl Koukej, prasátko.

 

“Ať se stane, co se stane, ať nás potká, co chce krásné­ho nebo smutného nebo šťastného nebo hrozného,” řekl tam na Titanu Malachi Constant své rodině, “ať visím, jest­li to se mnou pohne, jakmile se mi bude zdát, že ode mě něco nebo někdo chce, abych se zachoval nějakým urči­tým způsobem, okamžitě ztuhnu.” Zdvihl oči k Saturno­vým prstencům, opovržlivě ohrnul ret. “Není to až příliš krásné, aby pro to člověk našel slova?” Plivl na zem.

“Jestli si někdo myslí, že mě zase zapojí do svého úchvatného plánu,” řekl Constant, “tak se šeredně plete. To by se mu spíš povedlo dojmout jednu z těchhle soch.”

Znovu si odplivl.

“Jak to vidím já,” řekl Constant, “je celý vesmír veteš­nictví s přemrštěnými cenami. Končím se šťouráním v hro­madách šuntu a hledáním kdovíjakých pokladů. Každý takzvaný poklad,” řekl Constant, “je připojen tenkými drátky ke kytici dynamitu.” Znovu si odplivl.

“Rezignuju,” řekl Constant.

“Nehraju,” řekl Constant.

“Dávám výpověď,” řekl Constant.

Constantova malá rodina bez nadšení souhlasila. Constantova hrdinská řeč byla stará vesta. Pronesl ji za sedmnáctiměsíční cesty ze Země na Titan mnohokrát — a pro všechny marťanské veterány to byla celkem běžná filozofie.

Constant ostatně nemluvil ke své rodině. Mluvil na­hlas, aby ho bylo slyšet hluboko do lesa soch a nad Winstonovo moře. Činil politické prohlášení pro uši Winstona Nilese Rumfoorda či kohokoli jiného, kdo mohl číhat na­blízku.

“Naposledy jsme se podíleli,” řekl hlasitě Constant, “na experimentech, bojích a slavnostech, které se nám ne­líbí a kterým nerozumíme!”

“‚Rozumíme —‘” vrátilo se ozvěnou od zdi paláce na ostrově ležícím dvě stě metrů od pobřeží. Palác byl samosebou Konec toulkám, Rumfoordův Tádž Mahal. Constanta nepřekvapilo, že tam vidí palác. Spatřil ho, když vystou­pil ze své vesmírné lodi, spatřil, jak se tam třpytí jako město Boží svatého Augustina.

“Co přijde dál?” zeptal se Constant ozvěny. “Vstoupí do všech těch soch život?”

“‚Život?‘” řekla ozvěna.

“To je ozvěna,” řekla Beatrice.

“Já vím, že je to ozvěna,” řekl Constant.

“Já nevěděla, jestli víš, že je to ozvěna, nebo ne,” řekla Beatrice. Chovala se odtažitě a zdvořile. Byla ke Constantovi neobyčejně zdvořilá, z ničeho jej neobviňovala, nic od něj nečekala. Méně aristokratická žena by asi dělala scény, všechno by mu kladla za vinu a požadovala by zázraky. K milostnému obcování za cesty nedošlo. Ani Constanta, ani Beatrici tohle nezajímalo. Nikoho z marťan­ských veteránů.

Dlouhá cesta nevyhnutelně Constanta s jeho družkou a dítětem sblížila — byli si teď bližší než na pozlacené konstrukci můstků, ramp, žebříků, kazatelen, schodišť a pódií v Newportu. Ale jediná láska v této rodinné jed­notce byla stále láska mezi mladým Chronem a Beatrici. Mimo lásku mezi matkou a synem byla jen zdvořilost, mr­zutý soucit a potlačované podráždění nad tím, že jsou vlastně rodinou z donucení.

“Ach jo —” řekl Constant, “život je docela srandovní, když se to tak vezme.”

Mladý Chrono se neusmál, když jeho otec řekl, že život je srandovní.

Mladý Chrono byl z celé rodiny poslední, kdo byl s to si myslet, že je život srandovní. Beatrice a Constant se koneckonců mohli hořce vysmívat bláznivým příhodám, které je potkaly.

Ale mladý Chrono se nemohl smát s nimi, neboť on sám byl bláznivou příhodou.

Není divu, že Chronovými největšími poklady byl talisman pro štěstí a vyhazovací nůž.

Mladý Chrono teď vytáhl svůj vyhazovací nůž, nedba­le vymrštil čepel. Oči se mu zúžily. Připravoval se k zabití, bude-li zabití nutné. Díval se na pozlacený člun, který odrazil od ostrovního paláce.

Vesloval na něm mandarínkově zbarvený tvor. Vesla­řem byl samosebou Salo. Přijížděl s člunem, aby rodinu dopravil do paláce. Salo byl špatný veslař, nikdy předtím nevesloval. Držel vesla svými přísavnými chodidly.

Oproti pozemským veslařům měl však jednu výhodu, a to že měl oko v týlu hlavy.

Mladý Chrono blýskl starému Salovi do oka, blýskl mu do oka lesklou čepelí svého nože. Salovo zadní oko zamžikalo.

Blýsknutí do oka nebylo od Chrona žádným uličnic­tvím. Byla to součást pralesní moudrosti, lstivý trik vypočí­taný na zneklidnění takřka každého vidomého tvora. Byla to jedna z tisíců pralesních lstí, kterým se mladý Chrono a jeho matka naučili během roku prožitého v amazonském deštném pralese.

Beatricina hnědá ruka sevřela kámen. “Pozlob ho ješ­tě,” řekla tiše Chronovi.

Mladý Chrono znovu blýskl starému Salovi do oka. “Jeho tělo se zdá nejměkčí,” řekla Beatrice, aniž při­tom pohnula rty. “Kdyby ses mu nedostal na tělo, zkus to do oka.”

Chrono přikývl.

Constanta zamrazilo, když viděl, jak zdatnou sebeobrannou jednotku tvoří jeho družka a syn. S Constantem se v jejich plánech nepočítalo. Na nic ho nepotřebovali.

“Co mám dělat já?” zašeptal Constant.

“Pšš!” sykla ostře Beatrice.

Salo se svým pozlaceným plavidlem přistál. Přivázal loďku neohrabaným suchozemským uzlem k zápěstí sochy stojící hned u vody. Byla to socha nahé ženy hrající na snižcový pozoun. Byla tajuplně pojmenována Evelyna a její kouzelná mandolína.

Salo byl příliš rozkotaný smutkem, aby dbal o svou bezpečnost — aby jen pochopil, že by mohl někomu nahá­nět strach. Postál na okamžik na vyzrálém kvádru titanské rašeliny u místa svého přistání. Jeho rozlítostněná chodidla se přisála k vlhkému kameni. S ohromným úsilím svá cho­didla odtrhl.

A postupoval dál, oslepován prasátky Chronova nože.

“Prosím —” řekl.

Z oslnivého záblesku vyletěl kámen.

Salo se přikrčil.

Jeho kostnatý krk uchopila ruka, mrštila jím na zem.

Mladý Chrono teď stál rozkročen nad starým Salem, špičku nože opřenou o Salovu hruď. Beatrice klečela za Sálovou hlavou, v rukou zdvižený kámen, aby mu ji rozdr­tila.

“No tak — zabijte mě,” řekl skřípavě Salo. “Prokážete mi laskavost. Přeju si zemřít. Lituju, že jsem byl vůbec sestrojen a uveden do provozu. Zabijte mě, zbavte mě mé bídy, a pak jděte za ním. Chce vás vidět.”

“Kdo to?” řekla Beatrice.

“Váš nešťastný manžel — můj bývalý přítel, Winston Niles Rumfoord,” řekl Salo.

“Kde je?” řekla Beatrice.

“Tam v tom paláci na ostrově,” řekl Salo. “Umírá — docela sám, jen jeho věrný pes je s ním. Chce vás vidět —” řekl Salo, “chce vás všechny vidět. A říká, že já mu víckrát nemám chodit na oči.”

 

Malachi Constant pozoroval olověně zbarvené rty, jak bezhlese líbají vzduch. Jazyk za rty nekonečně slabě pomlaskával. Rty se náhle stáhly a odhalily dokonalé zuby Winstona Nilese Rumfoorda.

Constant také cenil zuby, připraven jimi příhodně za­skřípět do očí tohoto muže, který mu tolik ublížil. Nezaskřípěl jimi. Za prvé proto, že se nikdo nedíval — nikdo by to neviděl a nepochopil. Dále proto, že Constant v sobě náhle necítil žádnou nenávist.

Jeho přípravy pro zaskřípění zubů se zvrtly v balíkovský úšklebek — úšklebek venkovského balíka v přítom­nosti zjevné smrtelné nemoci.

Winston Niles Rumfoord, plně zmaterializovaný, le­žel na zádech ve svém levandulovém, anatomicky tvarova­ném křesle u bazénu. Jeho oči hleděly k obloze, bez mrk­nutí a zjevně nevidoucí. Jedna jemná ruka visela po straně křesla dolů, její ochablé prsty zaklesnuté v obojku Kazaka, vesmírného psa.

Obojek byl prázdný.

Výbuch na Slunci člověka a psa odloučil. Milosrdně projektovaný vesmír by člověka a psa nechal pohromadě. Vesmír obývaný Winstonem Nilesem Rumfoordem a jeho psem Kazakem nebyl milosrdně projektovaný. Kazak byl na velkou cestu nikam a za ničím odeslán před svým pánem.

Kazak zmizel s žalostným vytím v obláčku ozónu a mdlého světla, v bzukotu podobném rojení včel.

Rumfoord nechal prázdný obojek vyklouznout z prs­tů. Obojek projevil svou neživotnost, vydal beztvarý zvuk a složil se do beztvaré kopky, ukázal se jako bezduchý otrok přitažlivosti, zrozený se zlomenou páteří.

Rumfoordovy olověně zbarvené rty se pohnuly. “Ví­tej, Beatrice — ženo moje,” řekl hrobovým hlasem.

“Vítejte, Vesmírný tuláku,” řekl. Tentokrát vtiskl svému hlasu přátelský tón. “Jste chrabrý muž, Vesmírný tulá­ku, že jste přišel — že jste se odvážil ještě jednoho setkání se mnou.”

“Vítej, vznešený mladý nositeli vznešeného jména Chrono,” řekl Rumfoord. “Buď pozdravena, hvězdo ně­meckého pasáka — buď pozdraven, držiteli talismanu pro štěstí.”

Trojice, k níž hovořil, stála kousek od zdi. Mezi nimi a Rumfoordem byl bazén.

Starý Salo, jehož volání po smrti nebylo vyslyšeno, se užíral na zádi pozlacené loďky na břehu za zdí.

“Neumírám,” řekl Rumfoord. “Loučím se jen se slu­neční soustavou. A vlastně ani to ne. Z velkorysého, časo­vě neohraničeného, chronosynklasticky infundibulovaného hlediska zde budu navždycky. Vždycky budu tam, kde jsem byl.

Stále s tebou prožívám líbánky, Beatrice,” řekl. “Stále s vámi hovořím v tom malém pokojíku pod schodištěm v Newportu, pane Constante. Ano — a stále si s vámi a s Boazem hraji na schovávanou v jeskyních Merkuru. A tebe, Chrono —” řekl, “stále pozoruju, jak znamenitě hraješ německého pasáka na železném hřišti na Marsu.”

Zasténal. Vydal jen tenký sten — a velice smutný.

Sladký, laskavý vzduch Titanu odnesl tenký sten pryč.

“Cokoli jsme kdy řekli, přátelé, říkáme stále — tak tomu bylo, tak tomu je, tak tomu bude,” řekl Rumfoord.

Opět se ozval slabounký sten.

Rumfoord pozoroval, jak mizí, jako by to byl kroužek cigaretového dýmu.

“Chtěl bych vám říct něco o životě v naší sluneční soustavě,” řekl. “Jako chronosynklasticky infundibulovaný člověk jsem o tom věděl od začátku. Je to však cosi tak odpudivého, že jsem o tom přemýšlel co nejméně.

Tou odpudivou věcí je toto:

Všechno, co každý Pozemšťan kdy udělal, bylo zosnováno tvory na planetě vzdálené sto padesát tisíc světelných let. Jméno té planety je Tralfamador.

Jak nás Tralfamadořané usměrňovali, to nevím. Ale vím, k jakému cíli nás usměrňovali. Usměrňovali nás tako­vým způsobem, aby nás přiměli doručit náhradní součást­ku tralfamadorskému poslovi, který uvízl tady na Titanu.”

Rumfoord ukázal prstem na Chrona. “Ty, mladý muži —” řekl. “Máš to ve své kapse. Máš v kapse vyvrcholení veškerých pozemských dějin. Máš v kapse ono mysterické cosi, co se každý Pozemšťan tak zoufale, tak horlivě, tak tápavě, tak úmorně snažil vyrobit a doručit.”

Z konečku Rumfoordova obviňujícího prstu vyrašila sršící elektrická ratolest.

“Předmět, který nazýváš svým talismanem pro štěstí,” řekl Rumfoord, “je náhradní součástkou, na kterou tak dlouho čekal tralfamadorský posel!

Tímto poslem,” pokračoval Rumfoord, “je mandarín­kově zbarvený tvor, který se teď krčí venku za zdí. Jmenu­je se Salo. Doufal jsem, že dá lidstvu nahlédnout do posel­ství, jež nese, když mu lidstvo na jeho cestě poskytlo ne­zištnou podporu. Naneštěstí má rozkazy, že své poselství nesmí nikomu ukázat. Je to stroj a jako stroj nemůže jinak, než brát rozkazy jako rozkazy.

Zdvořile jsem ho požádal, aby mi poselství ukázal,” řekl Rumfoord. “Nesmlouvavě odmítl.”

Elektrická ratolest sršící z Rumfoordova prstu se roz­rostla, utvořila kolem Rumfoorda spirálu. Rumfoord po­hlédl na spirálu se smutným opovržením. “Tak se mi zdá, že je to tady,” řekl na adresu spirály.

Bylo tomu tak. Spirála se lehce smrštila a zase roztáh­la, udělala pukrle. A pak se začala kolem Rumfoorda otá­čet, spřádajíc nepřetržitý kokon zeleného světla.

Sotva přitom zašelestila.

“Mohu říct jen tolik,” řekl Rumfoord z kokonu, “že jsem se ze všech sil snažil být své rodné Zemi ku prospě­chu, když jsem sloužil neodolatelným přáním Tralfamadoru.

Možná, že teď, když byla ona součástka tralfamador­skému poslovi konečně doručena, ponechá Tralfamador naši sluneční soustavu na pokoji. Teď snad budou moci Pozemšťané svobodně rozvíjet a sledovat své vlastní sklo­ny, jak to nemohli svobodně dělat dlouhá tisíciletí.” Kýchl. “Je zázrak, že Pozemšťané dokázali své existenci vdech­nout tolik smyslu, kolik ho dneska má,” řekl.

Zelený kokon se vznesl, stanul nad kopulí paláce. “Vzpomínejte na mě jako na pána z Newportu na planetě Zemi ve Sluneční soustavě,” řekl Rumfoord. Mluvil opět klidně, smířen sám se sebou, roven přinejmenším každému stvoření, s nímž se kdekoli mohl setkat.

“Přesně řečeno,” zazněl z kokonu Rumfoordův hrdel­ní tenor, “sbohem.”

Kokon a Rumfoord udělali pfí a zmizeli.

Rumfoorda a jeho psa už nikdo nikdy nespatřil.

 

Sotvaže Rumfoord a jeho kokon zmizeli, přiskákal na dvůr paláce starý Salo.

Maličký Tralfamadořan běsnil. Přísavným chodidlem strhl poselství z pásky zavěšené na krku. Jedno jeho cho­didlo bylo dosud přísavkou a v té teď držel poselství.

Zadíval se do místa, kde se ještě před chvílí vznášel kokon. “Kapitáne!” vykřikl do nebes. “Kapitáne! Poselství! Přečtu ti poselství! Poselství! Kapitánéééééééééé.”

Jeho hlava udělala v Cardanově závěsu salto. “Je pryč,” řekl prázdně. “Je pryč,” zašeptal.

“Stroji?” řekl Salo. Mluvil přerývaně, právě tak sám k sobě, jako ke Constantovi, Beatrici a Chronovi. “Jsem stroj, stejně jako všichni mého národa,” řekl. “Byl jsem zkonstruován a vyroben a žádné náklady, žádná námaha nebyly dost velké, abych se stal spolehlivým, výkonným, vypočitatelným a trvanlivým. Byl jsem nejlepší stroj, jaký můj národ dokázal vyrobit.

Jak dobrým strojem jsem se ukázal?” zeptal se Salo.

“Spolehlivým?” řekl. “Celé mé bytí záviselo na tom, abych své poselství uchoval zapečetěné, dokud nedosáhnu místa svého určení, a teď jsem je otevřel.”

“Výkonným?” řekl. “Po ztrátě nejlepšího přítele v celém vesmíru potřebuju teď víc energie, abych překročil suchý list, než jsem kdysi potřeboval k přeskočení Rumfoordovy hory.”

“Vypočitatelným?” řekl. “Po dvou stech tisících po­zemských let pozorování lidských bytostí jsem rozpustilý a sentimentální jako ta nejnaivnější pozemská školačka.”

“Trvanlivým?” řekl pochmurně. “To se ještě uvidí.”

Položil poselství, které nesl tak dlouho, do Rumfoordova prázdného, levandulového, anatomicky tvarovaného křesla.

“Tumáš — příteli,” řekl své vzpomínce na Rumfoorda, “račiž ti to být útěchou, Kapitáne. Tvého starého přítele Sala to stálo hodně bolesti. Aby to mohl udělat — třebaže příliš pozdě — musel tvůj starý přítel Salo rozpoutat válku proti podstatě vlastního bytí, proti samotné povaze exis­tence stroje.

Žádal jsi na stroji nemožné,” řekl Salo, “a stroj ti vy­hověl.

Stroj přestal být strojem,” řekl Salo. “Jeho kontakty zkorodovaly, jeho ložiska jsou zadřená, jeho obvody spá­lené a jeho převody ztrhané. V hlavě mu bzučí a práská jako v hlavě Pozemšťana — srší a přehřívá se myšlenkami o lásce, cti, ušlechtilosti, právech, vzdělání, integritě, nezá­vislosti —”

Starý Salo své poselství z Rumfoordova anatomicky tvarovaného křesla opět sebral. Bylo napsáno na tenké hliníkové fólii. Poselství tvořila jediná tečka.

“Chceš vědět, jak jsem byl zneužit, jak byl můj život promarněn?” řekl. “Chceš vědět, co stojí v poselství, které jsem nesl takřka půl miliónu pozemských let — v posel­ství, které mám nést ještě dalších osmnáct miliónů let?”

Pozdvihl přísavné chodidlo s hliníkovým plíškem.

“Tečka,” řekl.

“Jediná tečka,” řekl.

“Tečka v tralfamadorštině,” řekl starý Salo, “znamená — Buďte pozdraveni.”

Když malinký stroj z Tralfamadoru toto poselství z dáli sto padesáti tisíc světelných let doručil sám sobě, odskákal znenadání z nádvoří na mořský břeh.

Tam se zabil. Rozebral se a rozházel své součástky do všech stran.

Chrono odešel sám na mořský břeh, zamyšleně blou­mal mezi Sálovými díly. Chrono vždycky věděl, že jeho talisman má mimořádnou moc a mimořádný význam.

A vždycky tušil, že nakonec přijde nějaký nadřazený tvor, který na jeho talisman pro štěstí vznese nárok. Je už v povaze opravdu účinných talismanů pro štěstí, že lidské bytosti nikdy nejsou jejich skutečnými majiteli.

Prostě o ně pečují, mají z nich užitek, až se jednou objeví jejich skuteční, nadřazení majitelé.

Chrono neměl pocit marnosti a nepatřičnosti.

Všechno mu připadalo v perfektním pořádku.

A chlapec sám byl zapadajícím kolečkem tohoto per­fektního pořádku.

Vytáhl svůj talisman z kapsy, upustil ho bez lítosti do písku, upustil ho doprostřed Sálových roztroušených sou­částek.

Dříve nebo později, věřil Chrono, kouzelné síly ves­míru zas všechno složí dohromady.

Tak jako vždycky.

Epilog

Znovushledání se Stonym

 

“Jste unavený, hrozně unavený, Vesmírný tuláku, Malachi, Ujo. Zahleďte se na nejslabší hvězdu, Pozemšťane, a upřete mysl ke svým těžknoucím údům”

SALO

 

Moc toho k vyprávění nezbývá.

Malachi Constant se na Titanu dočkal stáří.

Beatrice Rumfoordová se na Titanu dočkala stáří.

Zemřeli pokojně, zemřeli čtyřiadvacet hodin po sobě. Zemřeli ve věku sedmdesáti čtyř let.

Pouze titanští modráčci s určitostí vědí, co se nakonec stalo s Chronem, jejich synem.

Když Malachi Constant dosáhl sedmdesáti čtyř let věku, byl zkornatělý, laskavý a křivonohý. Byl dočista ple­šatý a většinou chodil zcela nahý, pokryt pouze úpravně zastřiženou bílou vandyckovskou bradkou.

Bydlel v Salově vesmírné lodi, bydlel tam už třicet let.

Constant se nepokusil s vesmírnou lodí odletět. Ne­opovážil se dotknout jediného tlačítka řízení. Řízení Salo­vy lodě bylo mnohem složitější než řízení marťanských lodí. Salova přístrojová deska nabízela Constantovi dvě stě sedmdesát tři otočných knoflíků, pákových spínačů a tlačítek, všechno s tralfamadorskými nápisy nebo kalibrováním. V kosmu, složeném z jedné miliardtiny hmoty na jeden decilión černé sametové marnosti, nebylo také řízení žádným sázkařským snem.

Constant se šťoural v lodi pouze do té míry, aby se opatrně přesvědčil, že Chronův talisman pro štěstí, jak řekl Rumfoord, je skutečně součástí hnacího ústrojí.

Napovrch to tak rozhodně vypadalo. K hnacímu ústrojí vedla přístupová dvířka, kterými kdysi očividně unikal dým. Constant dvířka otevřel a našel za nimi oddělení plné sazí. A pod sazemi byla ožehlá ložiska a vačky, které nebyly k ničemu napojeny.

Constant dokázal nasadit otvory v Chronově talismanu na ložiska a zastrčit pásek kovu mezi vačky. Talisman odpovídal úzkým tolerancím a povoleným vůlím tak doko­nale, že by to potěšilo švýcarského jemného mechanika.

Constant měl mnoho koníčků, jež mu pomáhaly krátit všehojící čas ve zdravém klimatu Titanu.

Nejzajímavějším jeho koníčkem bylo piplání se Sa­lem, rozebraným tralfamadorským poslem. Constant strá­vil tisíce hodin pokusy složit Sala dohromady a uvést ho opět do chodu.

Zatím mu štěstí nepřálo.

Když se Constant poprvé pustil do obnovy malinkého Tralfamadořana, bylo to s výslovnou nadějí, že by pak Salo dopravil mladého Chrona zpátky na Zemi.

Constant netoužil odletět zpátky na Zemi, stejně jako po tom netoužila jeho družka Beatrice. Ale Constant i Be­atrice se shodovali, že jejich syn, který má větší část života teprv před sebou, by měl tento život prožít se svými čino­rodými a veselými vrstevníky na Zemi.

Nicméně když bylo Constantovi čtyřiasedmdesát, ne­byl už problém dostat mladého Chrona na Zemi tak horký. Mladý Chrono už nebyl zvlášť mladý. Bylo mu dvaačtyři­cet. Přizpůsobil se životu na Titanu tak zevrubně a jedi­nečně, že by bylo nanejvýš kruté posílat ho někam jinam.

Ve věku sedmnácti let utekl mladý Chrono ze svého přepychového domova, aby se přidal k titanským modráčkům, nejobdivuhodnějším tvorům na Titanu. Chrono žil uprostřed jejich hnízd u Kazakových loužiček. Chodil odě­ný do jejich peří, seděl na jejich vejcích, sdílel s nimi po­travu a mluvil jejich řečí.

Constant Chrona nikdy nespatřil. Tu a tam, pozdě v noci, slýchal Chronovy výkřiky. Constant na výkřiky ne­odpovídal. Výkřiky nepatřily ničemu a nikomu na Titanu.

Patřily Phoebe, míjejícímu měsíci.

Někdy, když byl Constant sbírat titanské jahody nebo skvrnitá, kilová vejce titanského kulíka, narazil na pasece na oltářík z klacíků a kamení. Chrono takovýchhle oltáříků postavil stovky.

Prvky oltáříků byly vždycky stejné. Uprostřed ležel jeden velký kámen představující Saturn. Kolem něj byla obruč ze zelených větviček — představující Saturnovy prstence. A za prstenci byly malé kamínky představující devět měsíců. Největší z těchto satelitních kamínků byl Titan. A pod ním bylo vždycky pero titanského modráčka.

Ze stop na zemi bylo jasné, že mladý Chrono, už ne tak mladý, trávil dlouhé hodiny pohybováním prvků sou­stavy kolem dokola.

Když starý Malachi Constant našel některý z oltáříků svého zvláštního syna v zanedbaném stavu, uvedl ho do pořádku, jak nejlépe uměl. Constant ho vyplel a uhrabal, udělal nový větvičkový prstenec kolem kamene, který byl Saturnem. Pod kámen, který byl Titanem, vložil čerstvé modráččí pero.

Upravování oltáříků bylo jediným způsobem, jak se Constant, alespoň duchovně, mohl přiblížit ke svému syno­vi.

Respektoval, jak se jeho syn snažil vyrovnat s nábo­ženstvím.

A někdy, když se tak Constant zahleděl na obnovený oltářík, pohnul zkusmo prvky svého života sám — ale ve své hlavě. V takových chvílích měl sklon melancholicky rozjímat především o dvou věcech — o tom, jak zavraždil Stonyho Stevensona, nejlepšího a jediného svého přítele, a o tom, jak získal, v tak pozdním období života, lásku Beatrice Rumfoordové.

Constant se nikdy nedověděl, jestli Chrono ví, kdo oltáříky upravuje. Chrono si možná myslel, že to dělá jeho bůh či bozi.

Bylo to všechno náramně smutné. Ale bylo to také náramně krásné.

Beatrice Rumfoordová žila sama v Rumfoordově Tádž Mahalu. Její styky s Chronem byly mnohem trýznivější než Constantovy. Chrono v nepředpověditelných in­tervalech připlouval k paláci a tam se vždy oblékl do ně­čeho z Rumfoordová šatníku, prohlásil, že jsou matčiny narozeniny, a strávil s ní celý den v lenivé, nabručené, cel­kem civilizované debatě.

Na konci takového dne se Chrono obvykle na šaty, na matku i na civilizaci rozběsnil. Serval ze sebe šaty, vykřikl jako modráček a skočil do Winstonova moře.

Když se Beatrice z takovéhle narozeninové oslavy vzpamatovala, zarazila do písku na pláži proti nejbližšímu břehu veslo a nechala z něj vlát bílé prostěradlo.

Byl to signál pro Malachiho Constanta, prosba, aby okamžitě přišel a pomohl jí uklidnit se.

A když pak Constant v odpověď na její volání o po­moc přispěchal, Beatrice se pokaždé utěšovala týmiž slo­vy.

“Aspoň,” říkávala, “to není žádný mámin mazánek. A aspoň projevuje velkou duši, když se připojil k nej­ušlechtilejším, nejkrásnějším tvorům široko daleko.”

 

Bílé prostěradlo, volání o pomoc, teď právě vlálo.

Malachi Constant odrazil od pobřeží v dlabané kanoi. Pozlacená veslice, která byla součástí paláce, dávno zpráchnivěla a šla ke dnu.

Constant měl na sobě starý modrý vlněný koupací plášť, který patříval Rumfoordovi. Našel ho v paláci, vzal si ho, když se jeho oděv Vesmírného tuláka obnosil. Bylo to jeho jediné oblečení a nosil je, pouze když šel navštívit Beatrici.

Constant vezl ve své dlabané kanoi šest kulíčích va­jec, košík titanských jahod, dvanáctilitrový rašelinový hr­nec zkvašeného sedmikráskového mléka, pytel sedmikráskových semen, osm knih, které si vypůjčil z čtyřicetitisícové palácové knihovny, vlastnoručně zhotovené koště a vlastnoručně zhotovenou lopatu.

Constant byl zcela soběstačný. Všechno, co potřebo­val, si vypěstoval nebo nasbíral nebo vyrobil. Ohromně ho to uspokojovalo.

Beatrice nebyla na Constantovi závislá. Rumfoord štědře zásobil Tádž Mahal pozemskými pokrmy a pozem­skými lihovinami. Beatrice měla hojnost jídla a pití a měla ho mít hojnost navždycky.

Constant přivážel ty přírodní dary Beatrici proto, že byl hrdý na svou dovednost zálesáka a hospodáře. Rád se blýskal svými schopnostmi zásobitele.

Nemohl se tomu ubránit.

Koště a lopatu vezl Constant spolu s ostatním ve své dlabané kanoi proto, že v Beatricině paláci bylo koštěte a lopaty vždycky zapotřebí. Beatrice vůbec neuklízela, a tak ji Constant při každé návštěvě zbavoval nejhoršího smetí.

 

Beatrice Rumfoordová byla pružná, jednooká, zlatozubá, hnědá stará dáma — hubená a tuhá jako šindel. Ele­gance téhle pošramocené a hrubě zneužité dámy nicméně prosvítala.

Pro každého s trochou smyslu pro poezii, smrtelnost a zázrak byla hrdá, vysokolící družka Malachiho Constanta tak hezká, jak jen lidská bytost může být.

Byla pravděpodobně trochu potrhlá. Na měsíci, obý­vaném pouze dvěma ostatními lidmi, psala knihu s názvem Pravý smysl života ve sluneční soustavě. Vyvracela v ní Rumfoordovu představu, že smyslem lidského života ve sluneční soustavě bylo vypravení ztroskotaného posla s Tralfamadoru na další cestu.

Beatrice začala psát svou knihu poté, co ji syn opustil, aby se přidal k modráčkům. Rukopis, psaný rukou, zabíral prozatím uvnitř Tádž Mahalu celý jeden kubický metr.

Pokaždé, když ji Constant navštívil, předčítala mu po­slední dodatky k rukopisu.

Teď také předčítala, sedíc v Rumfoordově starém, anatomicky tvarovaném křesle, zatímco Constant se plahočil po nádvoří. Měla na sobě růžový a bílý žinylkový přehoz přes postel, který patřil k paláci. V chumáčcích přehozu bylo vetkáno poselství: Bůh nedbá.

Býval to Rumfoordův osobní přehoz.

Beatrice četla a četla, rozvíjela argumenty proti důle­žitosti tralfamadorských sil.

Constant moc pozorně nenaslouchal. Líbil se mu pro­stě Beatricin hlas, silný a triumfální. Byl dole v šachtě ve­dle bazénu a otáčel šoupětem, které by vodu vypustilo. Titanské řasy proměnily vodu v něco jako hustou hracho­vou polévku. Pokaždé, když Constant Beatrici navštívil, bojoval s tím plodným zeleným šerem předem ztracenou bitvu.

“‚Jsem poslední, kdo by popíral,‘” řekla Beatrice, předčítajíc ze svého díla, “‚že síly Tralfamadoru měly prs­ty v pozemských událostech. Nicméně osoby, které zá­jmům Tralfamadoru sloužily, jim sloužily natolik osobně zaměřeným způsobem, že lze o Tralfamadoru říci, že s tím prakticky neměl nic společného.‘”

Constant dole v šachtě přiložil ucho na šoupě, které otevíral. Podle zvuku vytékala voda pomalu.

Constant zaklel. Jednou z životně důležitých informa­cí, které zmizely s Rumfoordem a zemřely se Salem, byla ta, jak se jim svého času dařilo udržovat bazén křišťálově čistý. Od chvíle, kdy se Constant údržby bazénu ujal, řas neustále přibývalo. Dno a stěny bazénu pokrývala vrstva sirupovitého slizu a tři sochy uprostřed, tři sirény z Titanu, byly skryty pod lepkavou mohylou.

Constant věděl o významu tří sirén ve svém životě. Dočetl se o tom — jednak v Kapesních dějinách Marsu, jednak v Autorizované upravené bibli Winstona Nilese Rumfoorda. Tři velké krásky pro něho dneska už moc neznamenaly, snad jen připomínku, že byl kdysi zmítán sexem.

Constant se vyšplhal ze šachty. “Odtéká pořád poma­leji,” řekl Beatrici. “Pochybuju, že můžu vykopání těch tru­bek ještě odkládat.”

“Opravdu?” řekla Beatrice a vzhlédla od svého ruko­pisu.

“Opravdu,” řekl Constant.

“Inu — udělej, co je třeba,” řekla Beatrice.

“To dělám celý život,” řekl Constant.

“Zrovna jsem dostala nápad, který by měl přijít do knihy,” řekla Beatrice, “jestli mi ovšem neuteče.”

“Praštím ho lopatou, kdyby utíkal ke mně,” řekl Con­stant.

“Buď, prosím, chvilku zticha,” řekla Beatrice. “Jen co si to srovnám v hlavě.” Vstala a zamířila ke vchodu do palá­ce, aby unikla rozptylování Constanta a Saturnových prs­tenců.

Dlouze se zahleděla na velký olej visící na stěně proti vchodu. Byl to jediný obraz v paláci. Rumfoord ho sem nechal přivézt až z Newportu.

Byl to obraz neuvěřitelně čisté holčičky v bílém, držící otěže svého bílého poníka.

Beatrice věděla, kdo je ta holčička. Obraz byl opatřen mosazným štítkem, na němž stálo: Beatrice Rumfoordová jako děvčátko.

Byl to značný kontrast — mezi holčičkou v bílém a starou dámou, která na ni teď hleděla.

Beatrice se náhle otočila k obrazu zády, vyšla opět na nádvoří. Myšlenka, kterou chtěla přidat do své knihy, do­stala v její mysli jasnou podobu.

“Nejhorší věc, jaká by se komu vůbec mohla stát,” řekla, “by byla, kdyby nebyl nikým a k ničemu využit.”

Myšlenka ji uvolnila. Ulehla do Rumfoordová staré­ho, anatomicky tvarovaného křesla, zdvihla oči k úděsně krásným Saturnovým prstencům — k Rumfoordově duze.

“Děkuju ti, žes mě využil,” řekla Constantovi, “přesto­že jsem si nepřála být nikým využita.”

“Rádo se stalo,” řekl Constant.

Začal zametat nádvoří. Smetí, které zametal, bylo směsí písku, který sem navál zvenčí, slupek sedmikráskových semen, slupek pozemských buráků, prázdných ple­chovek od kuřecího masa a zmuchlaných koulí psacího papíru. Beatrice žila většinou o sedmikráskových seme­nech, burácích a kuřecím mase, protože takhle nemusela vařit, protože ani nemusela přerušovat psaní, když se chtě­la najíst.

Mohla jednou rukou jíst a druhou psát — a na ničem v životě jí tolik nezáleželo jako na tom, aby napsala na­prosto všechno.

Constant byl se zametáním zpola hotov a zastavil se u bazénu, aby se podíval, jak voda vytéká.

Odtékala pomalu. Slizká zelená mohyla skrývající tři sirény z Titanu se sotva začala nořit zpod opadající hladi­ny.

Constant se naklonil nad otevřenou šachtou, zapo­slouchal se do zvuků vody.

Slyšel hudbu potrubí. A slyšel ještě něco.

Slyšel absenci důvěrně známého a milovaného zvuku.

Jeho družka Beatrice dodýchala.

 

Malachi Constant pohřbil svoji družku do titanské rašeliny na pobřeží Winstonova moře. Pohřbil ji v místě, kde nebyly žádné sochy.

Malachi Constant se s ní rozloučil, když byla obloha plná titanských modráčků. Muselo jich být přinejmenším deset tisíc, těch velkých a ušlechtilých ptáků.

Proměnili den v noc, rozechvěli vzduch svými bijícími křídly.

Ani jediný pták nevykřikl.

A za té noci uprostřed dne se na návrší shlížejícím na čerstvý hrob objevil Chrono, syn Beatrice a Malachiho. Měl na sobě pláštěnku z peří, kterou mával jako křídly.

Byl nádherný a silný.

“Děkuju vám, matko a otče,” zakřičel, “za dar života. Sbohem!”

Zmizel a ptáci zmizeli s ním.

 

Starý Malachi Constant se vrátil zpátky do paláce se srdcem těžkým jako dělová koule. Zpátky do smutného domu ho táhlo jen přání opustit jej v naprostém pořádku.

Dřív nebo později přijdou jiní.

Měli by najít palác uklizený, čistý a připravený. Palác by měl o předchozím držiteli mluvit v dobrém.

Kolem Rumfoordova odřeného, anatomicky tvarova­ného křesla ležela kulíčí vejce a divoké titanské jahody, hrnec kvašeného sedmikráskového mléka a pytel sedmikráskových semen, které Constant daroval Beatrici. Byly to potraviny podléhající zkáze. Nevydržely by do příchodu příštího držitele.

Constant je zanesl zpátky do dlabané kanoe. Nepotřeboval je. Nikdo je nepotřeboval. Když napřímil svá stará záda od kanoe, spatřil, že k němu po vodě kráčí Salo, malinký posel z Tralfamadoru. “Dobrý den,” řekl Constant.

“Dobrý den,” řekl Salo. “Děkuju vám, že jste mě zase složil dohromady.”

“Netušil jsem, že se mi to povedlo,” řekl Constant. “Ani jste nepíp.”

“Povedlo se vám to,” řekl Salo. “Jenom jsem se nemo­hl rozhodnout, jestli se mi chce pípat nebo nechce.” S hla­sitým sykotem vypustil ze svých chodidel vzduch. “Nejspíš zase povandruju dál,” řekl.

“Přece jen doručíte své poselství?” řekl Constant.

“Když někdo cestuje tak daleko pro semtele,” řekl Salo, “nemá na vybranou, než pro slávu apríla svou cestu dokončit.”

“Dneska umřela má družka,” řekl Constant.

“To je mi líto,” řekl Salo. “Řekl bych vám: ‚Mohu pro vás něco udělat?‘ — ale Kapitán mi jednou řekl, že je to nejodpornější a nejhloupější fráze v lidské řeči.”

Constant si zamnul ruce. Jediná společnice, kterou na Titanu ztratil, mu byla tím, čím byla jeho pravá ruka levé. “Schází mi,” řekl.

“Vidím, že jste se konečně zamiloval,” řekl Salo.

“Teprve před pozemským rokem,” řekl Constant. “Tak dlouho nám trvalo, než jsme si uvědomili, že smys­lem lidského života, ať už ho řídí kdo chce, je láska ke každému, kdo je právě po ruce.”

“Jestli vy nebo váš syn chcete hodit zpátky na Zemi,” řekl Salo, “ani bych si moc nezaletěl.”

“Můj chlapec se přidal k modráčkům,” řekl Constant.

“To udělal dobře!” řekl Salo. “Sám bych se k nim při­dal, kdyby mě chtěli.”

“Země,” řekl přemítavě Constant.

“Byli bychom tam za pár hodin,” řekl Salo, “teď když loď zase běží jaksepatří.”

“Je tady pusto,” řekl Constant, “teď, když —” Potřásl hlavou.

 

Salo na zpáteční cestě k Zemi pojal podezření, že udělal tragickou chybu, když Constantovi navrhl, aby se vrátil na Zemi. Pojal je tehdy, když Constant trval na tom, aby přistáli v Indianapolisu ve státě Indiána v USA.

Constantovo naléhání bylo zarážející, neboť Indianapolis nebyl zdaleka ideálním místem pro starce bez domo­va.

Salo ho chtěl vysadit u tenisových kurtů v St. Petersburgu na Floridě v USA, ale Constant se po zvyku starců nedal ve svém původním rozhodnutí zviklat. Chtěl do In­dianapolisu a bašta.

Salo se domníval, že Constant má v Indianapolisu pří­buzné nebo snad staré obchodní partnery, ale ukázalo se, že tomu tak není.

“Neznám v Indianapolisu nikoho a nic o Indianapoli­su nevím, s výjimkou jediné věci,” řekl Constant, “věci, o které jsem se dočetl v jedné knížce.”

“Co jste se v té knížce dočetl?” řekl znepokojeně Salo.

“Město Indianapolis ve státě Indiána,” řekl Constant, “je prvním místem ve Spojených státech amerických, kde byl pověšen běloch za vraždu Indiána. Lidé, kteří pověsí bělocha za vraždu Indiána —” řekl Constant, “to jsou ti praví lidé pro mě.”

Salova hlava udělala v Cardanově závěsu salto. Jeho chodidla na železné podlaze lodi žalostně zamlaskala. Jeho pasažér očividně o planetě, k níž byl unášen rychlostí blízkou rychlosti světla, takřka nic nevěděl. Ještě že měl Constant peníze.

V tom byla jistá naděje. Měl skoro tři tisíce dolarů v různých pozemských měnách, jak je posbíral po kapsách Rumfoordových obleků v Tádž Mahalu.

A ještě že měl šaty.

Měl na sobě děsně pytlovitý, nicméně kvalitní tvídový oblek po Rumfoordovi, včetně klíčku univerzitního bratr­stva Fí Beta Kappa na řetízku u hodinek, který se mu klenul přes vestu.

Constant měl dále pěkný svrchník, klobouk a galoše.

Když byla Země vzdálena necelou hodinu cesty, uva­žoval Salo, co by ještě mohl udělat, aby Constant zbytek života snesitelně prožil, dokonce i v Indianapolisu.

A rozhodl se Constanta zhypnotizovat, aby alespoň posledních několik vteřin Constantova života poskytlo starci nezměrnou radost. Constantův život měl skončit dobře.

Constant byl už napůl v hypnotickém stavu z toho, jak zíral do kosmu lodním průzorem.

Salo k němu zezadu přistoupil a konejšivě ho oslovil.

“Jste unavený, hrozně unavený, Vesmírný tuláku, Malachi, Ujo,” řekl Salo. “Zahleďte se na nejslabší hvězdu, Pozemšťane, a upřete mysl ke svým těžknoucím údům.”

“Těžknou,” řekl Constant.

“Jednoho dne zemřete, Ujo,” řekl Salo. “Je mi líto, ale to je pravda.”

“Pravda,” řekl Constant. “Nelitujte mě.”

“Až poznáte, že umíráte, Vesmírný tuláku,” řekl hyp­noticky Salo, “přihodí se vám cosi báječného.” Popsal pak Constantovi šťastné obrazy, které si bude Constant před­stavovat, než v něm život dohoří.

Bude to posthypnotická iluze.

“Probuďte se!” řekl Salo.

Constant se otřásl, odvrátil se od průzoru. “Kde to jsem?” řekl.

“Na tralfamadorské vesmírné lodi letící z Titanu k Zemi,” řekl Salo.

“Ach,” řekl Constant. “No jistě,” řekl o chvilku pozdě­ji. “Musel jsem usnout.”

“Dejte si šlofíka,” řekl Salo.

“Ano — asi to udělám,” řekl Constant Ulehl na lůžko.

Salo připoutal spícího Vesmírného tuláka k lůžku. Po­tom se připoutal ke svému křeslu u řídicího panelu. Nasta­vil tři ciferníky a dvakrát se u každého přesvědčil, že správně.

Potom stiskl jasně červené tlačítko.

Pohodlně se opřel. Teď už neměl nic na práci. Od této chvíle běželo všechno automaticky. Za třicet šest minut loď sama přistane na konečné stanici autobusové linky v předměstí Indianapolisu v Indiáne v USA na planetě Zemi ve sluneční soustavě v Mléčné dráze.

Budou tam tři hodiny ráno.

Bude to v zimě.

 

Vesmírná loď přistála v deseti centimetrech čerstvého sněhu na prázdné parcele na jižním okraji Indianapolisu. Nikdo nebyl vzhůru, aby ji viděl přistát.

Malachi Constant vystoupil z vesmírné lodi.

“Tamhle je autobusová zastávka, stará vojno,” zašep­tal Salo. Šeptání bylo nutné, neboť o deset metrů dále stál patrový hrázděný domek s otevřeným oknem do ložnice. Salo ukázal na zasněženou lavičku na chodníku. “Budete muset asi čtvrthodinku počkat,” zašeptal. “Autobus vás za­veze přímo do centra. Požádejte řidiče, aby vás vysadil u nějakého slušného hotelu.”

Constant přikývl. “Já si už poradím,” zašeptal.

“Jak je vám?” zašeptal Salo.

“Teplo jako v peřince,” zašeptal Constant.

Z nedalekého otevřeného okna ložnice se ozvala stíž­nost matně vyrušeného spáče. “Ááá, kdo to,” stěžoval si spáč, “au vaj, daj-huh, uhmmmmmmmmmmm.”

“Fakt je vám dobře?” zašeptal Salo.

“Ano. Výborně,” zašeptal Constant. “Teplo jako v pe­řince.”

“Hodně štěstí,” zašeptal Salo.

“Tohle tady u nás neříkáme,” zašeptal Constant.

Salo mrknul. “Já nejsem tady od vás,” zašeptal. Roz­hlédl se po dokonale bílém světě, ochutnal vlhké polibky sněhových vloček, zadumal se nad skrytým významem žlutých pouličních lamp svítících na svět tak bíle spící. “Krása,” zašeptal.

“To si myslím,” zašeptal Constant.

“Sim-fous!” vykřikl výhružně spáč na adresu každého, kdo by chtěl ohrožovat jeho spánek. “Žvou! Á-hou! Cože bamba? Nff.”

“Měl byste jít,” zašeptal Constant.

“Ano,” zašeptal Salo.

“Sbohem,” zašeptal Constant, “a díky.”

“Bylo mi jen potěšením,” zašeptal Salo. Zacouval do lodi, uzavřel přetlakovou komoru. Loď se vznesla s huko­tem, jako když foukáte přes hrdlo láhve. Zmizela ve víří­cím sněhu a byla tatam.

“Hůůbl-hůů,” řekla.

Kroky Malachiho Constanta ve sněhu vrzaly, jak pře­cházel k lavičce. Smetl z lavičky sníh a posadil se.

“Fruff!” vykřikl spáč, jako by náhle všemu porozuměl.

“Bruff!” vykřikl v nelibosti nad tím, čemu náhle poro­zuměl.

“Šup-tam!” vykřikl, oznamuje nikoli nejistými slovy, co s tím hodlá udělat.

“Flaf!” vykřikl.

 

Spiklenci se patrně rozprchli.

A sníh padal.

Autobus, na který Malachi Constant čekal, měl toho rána dvouhodinové zpoždění — kvůli sněhové kalamitě. Když autobus přijel, bylo už pozdě. Malachi Constant byl mrtvý.

Salo ho zhypnotizoval tak, aby si ve chvíli smrti představoval, že vidí svého nejlepšího a jediného přítele Stonyho Stevensona.

Jak se tak nad Constantem honil sníh, představoval si, že se mraky rozevřely a propustily sluneční paprsek, slu­neční paprsek jen a jen pro něho.

Po slunečním paprsku se svezla dolů zlatá vesmírná loď vykládaná diamanty, přistála v nedotčeném sněhu uli­ce.

Vystoupil z ní statný rudovlasý muž s velkým doutní­kem. Byl mladý. Měl na sobě uniformu marťanské přepa­dové pěchoty, Ujovy staré party.

“Servus, Ujo,” řekl. “Polez dovnitř.”

“Dovnitř?” řekl Constant. “Kdo jste?”

“Stony Stevenson, Ujo. Copak mě nepoznáváš?”

“Stony?” řekl Constant. “Jsi to ty, Stony?”

“Kdo jinej by vydržel ten svinskej fofr?” řekl Stony. Zasmál se. “Polez dovnitř,” řekl.

“A kam poletíme?” řekl Constant.

“Do ráje,” řekl Stony.

“Jak to v ráji vypadá?” řekl Constant.

“Všichni jsou tam napořád šťastný,” řekl Stony, “nebo aspoň do tý doby, dokud tenhle svinskej vesmír vydrží po­hromadě. Nastup si, Ujo. Beatrice je už tam, čeká na tebe.”

“Beatrice?” řekl Ujo, vstupuje do vesmírné lodi.

Stony uzavřel přetlakovou komoru, stiskl knoflík start.

“A to — to letíme rovnou do ráje?” řekl Constant. “Já — já přijdu do ráje?”

“Proč, to se mě neptej, stará páro,” řekl Stony, “ale někdo tam nahoře tě má rád.”

Kurt Vonnegut, Jr. Sirény z Titanu

Z anglického originálu The Sirens of Titan vydaného nakladatelstvím Dell Publishing Co., Inc. v New Yorku roku 1959 přeložil Jaroslav Kořán. Ilustrovala Bohunka Waageová. Obálku navrhl a graficky upravil Ivan Kremláček. Vydala Práce, vydavatelství a nakladatel­ství ROH v Praze roku 1985 jako svou 6261. publikaci. Odpovědná redaktorka Soňa Nová. Výtvarný redaktor Pavel Helísek. Technická redaktorka Jana Zemanová. 1. vydání — náklad 58 000 — stran 272 — AA 14,96 VA 15,60 — 605/22/862. Vytiskl MÍR, n. p., závod 3,

Praha l, Opletalova 3. Tematická skupina 13/3/4

24-001-85 Kčs 24,-